Viděl jsem vás nedávno v divadle a musím říct, že jsem měl dojem, jako by se zastavil čas. Hrál jste nabitý energií, neuvěřitelné!

„Dá se to, ale někdy trpím. Vím, že na jevišti působím jako čilouš, který je pořád v pohybu, ale to je z nouze ctnost. Kdybych tam jen desítky minut stál, mluvil a zpíval, tak mě nakonec odnesou. Koleno ztvrdne a já taky.“

Je to váš původní kolenní kloub?

„Kdepak, před třemi lety mi dělali endoprotézu kolena, to mě ze sportu vyřadilo.“ Do té doby jste pravidelně sportoval?

„Ano, 25 let jsem běhal skoro obden v pražské oboře Hvězda, kousek od ní bydlím. Ale teď jsem si pořídil hole na nordic walking, mám je ještě v krabici zabalené, ale jak bude lepší počasí, do Hvězdy určitě zase vyrazím.“

Je až k neuvěření, že jste pořád v takové kondici, přitom za rok už oslavíte 80! Vaše životní cesta mohla ale tragicky skončit, když vám ještě nebylo ani 30 let...

„Myslíte tu moji nehodu v roce 1959?“

Ano.

„To jsem byl na vojenském cvičení a vracel se ze Strakonic autem do Prahy. Na moment jsem usnul a narazil do stromu. Těžce se zranila zpěvačka Judita Čeřovská a režisér Jiří Jungwirt, který později zemřel. I já a třetí pasažér, Alena Pánková, jsme měli vážná zranění.“

Jaké byly důsledky?

„Dostal jsem vojenského prokurátora, tříletý podmíněný trest, zákaz řízení a povinnost uhradit škody a léčebné výdaje. Tři roky mi sráželi dvě třetiny z platu.“

Vzpomínáte na to ještě?

„Prožil jsem si svoje. Víte, těžko se mi o tom hovoří, ale řeknu vám něco, co jsem si nechával pro sebe. Hlavně proto, že nic nemůžu dokázat a alibi si teď už neudělám. Pár let po té nehodě jsem hostoval v Brně a v divadelní restauraci, kam jsem šel na večeři, se ke mně přihlásil vojenský prokurátor, co mě soudil. Neměl uniformu a já ho nepoznal, on mě ano. Přisedl si a povídá – mám něco, co vám možná trochu uleví.“

Přímo takhle?

„Ano, možná ho to taky trápilo. Řekl, že režisér Jungwirth nezemřel přímo následkem té nehody. Když ho operovali, v jeho těle zůstal kus látky, snad obvaz, což byla skutečná příčina jeho úmrtí. Zjistila to pitva. Já prokurátorovi poděkoval, ale líp mi nebylo. Byl jsem vinen a tu vinu si s sebou nosím celý život.“

I tak jste nejslavnějším zpěvákem dechovky u nás, proč jste se vlastně na počátku 70. let dal na tento žánr?

„Za ten zvrat vděčím Zdeňkovi Podskalskému. V televizi režíroval pořad Babiččina krabička a s ním přišla stará krásná lidová muzika, i dechová. A dělali ji všichni, třeba i Karel Gott. Zpíval se mnou, Hanou Hegerovou a Pavlínou Filipovskou staropražskou písničku Všechny myši za sebou aneb Dvacetikoruna není tak veliká a moc dobře jsme se bavili. Oni to brali jako milý výlet do neznámých krajin a já už u toho zůstal.“

Jenom kvůli té muzice?

„Ale ne. U nás se už tehdy začaly profilovat nechci říkat mafie, ale zájmové skupiny. Byl jenom jeden rozhlas, jedny gramofonové závody a jedna televize. Kdo tam byl nahoře, rozhodoval o všem a celý showbyznys ovládalo pár lidí.“

Nesedělo vám to?

„Vůbec ne. Jednou jsem si dal něco na kuráž, a když jsme po vystoupení seděli a povídali, řekl jsem, že se mi tyhle klany nelíbí. Že v té naší malé zemičce bychom měli spíš držet spolu a nekastovat se. Moc jsme se nepohodli a já si sám dal z taneční muziky kopačky.“

Co bylo dál?

„Nabídka od Supraphonu, abych nazpíval lidové písně. Já k nim měl vztah nejen po rodičích. Hodně jsem jich poprvé slyšel už v roce 1938, když v rodišti mé maminky u Veselí nad Lužnicí na návsi zpívali mobilizovaní vojáci, připravení bojovat s Hitlerem.“

Jak na vaši novou orientaci reagovali kolegové z branže?

„Někdo mi vynadal, že jsem dezertoval z taneční hudby, jiný záviděl, že jsem včas přehodil výhybku mezi žánry, další věděli, jak to skutečně bylo.“

V tom sehrála obrovskou roli Vlachovka, televizní přenosy z tamních tanečních zábav s dechovkou, kde jste účinkoval dlouhá léta.

„Ano, do té doby byla dechovka tabu, na dně. Vlachovka byla její renesancí a příznivci téhle muziky si ji zamilovali.“

To už jste byl slavný, ale k té slávě vedla dlouhá cesta. Vzpomenete si, kdy jste vystoupil poprvé jako profesionál?

„Profesionálně neboli za peníze to bylo na rozhraní let 1949–50 v pražské Lucerně. Můj spolužák, skladatel Alexej Fried, tam tehdy hrál s orchestrem Jaroslava Ježka. Konferoval jsem celé vystoupení a později, když jim onemocněl zpěvák, jsem za něj zaskočil. A už mi to zůstalo.“

Jaký byl tehdejší honorář, dal se srovnat s těmi dnešními?

„Přesně na korunu už nevím, ale dělalo to za vystoupení asi 150 Kč. Za jeden filmovací den Princezny se zlatou hvězdou jsem měl taky 150 korun.“

Jako prince Radovana vás zná dodnes každý…

„Asi je to tím, že ten film dávají každý rok o Vánocích v televizi. V té době máme s manželkou (Josef Zíma je ženatý s Evou Klepáčovou, Káčou z Hrátek s čertem) takový televizní týdenní maratonek. Díváme se spolu na Princeznu se zlatou hvězdou, na Čerta a Káču a taky na Mrazíka – tam sice nehrajeme, ale dabujeme dvě hlavní postavy, Ivánka a Nastěnku.“

Jak se na sebe v těch rolích díváte dnes?

„Nerad. Dneska na sobě vidím spoustu chyb, které mi tehdy unikly. Kdybych uměl a věděl to, co dneska, udělám to líp. Poslouchání mi tak nevadí.“

Vy jste byl populární už jako velmi mladý člověk. Jak jste to prožíval, snášel?

„Byl to nápor. Ale já jsem po rodičích Jihočech, to jsou uvážliví lidé, tak jsem to ustál. I to, že třeba o půl třetí v noci telefonovala z baru opilá děvčata a chtěla se mnou diskutovat o těžkém životě…“

Vyhověl jste jim někdy?

„To ne, později jsem si dokonce pořídil tajné telefonní číslo. “

Nicméně jako lamač ženských srdcí jste proslul.

„Já to řeknu takhle – bylo to hezké a bylo toho dost.“ (směje se).

Co bylo na popularitě nejhezčí?

„To, že se na vás lidi usmívají a že i strážníci občas přimhouří oko.“

Po 60 letech vaší kariéry jste stále vidět, máte posluchače a fanoušky…

„Pořád pracuju – hraju ve Studiu Ypsilon, v libereckém divadle, mám hodně zájezdů – třeba s operetou Na tý louce zelený už máme přes dvě stovky repríz, jezdím buď se svojí kapelou, nebo jako host jiných orchestrů, mám tři rozhlasové pořady týdně.“

Na odchod do hereckého a zpěváckého důchodu asi ještě nemyslíte...?

„Snad, ale ještě chvilku vydržím, pokud mne ovšem i v roce 2011 bude chtít někdo vidět a poslouchat!“

Fotogalerie

2 fotografie

Josef Zíma jako batole

Autor: Archiv J. Zímy