Jméno, které Naďa dodnes nosí, má po svém prvním manželovi Karlu Urbánkovi, který byl jejím hereckým kolegou v divadle v Pardubicích. Tehdy jí bylo dvacet. Jejich manželství ale neskončilo dobře.
„Když Karel odcházel z pardubického divadla do pražského angažmá, šla jsem s ním. Tehdy jsme ale ještě nebyli manželé. Bydleli jsme na Pankráci v bytě s jeho maminkou . Byla na mě dost nepříjemná, protože měla o své budoucí snaše jinou představu. Nelíbilo se jí, že si její syn vybral nějakou chudou venkovskou holku. Ale protože jsem byla pracovitá, uklízela jsem, vařila, dělala jsem v té rodině skoro takovou služku, tak mě tak nějak snesla. Ostatně zprvu jsem bydlela opravdu v pokojíku pro služku, ani okno tam nebylo. Nesměla jsem totiž být s Karlem přes noc v jedné místnosti, přestože jeho máti samozřejmě věděla, že spolu spíme,“ líčila Naďa své začátky v Praze.
Vdávala se těhotná
Karel v Praze začal hrát v Redutě, Naďa byla doma a zprvu v podstatě nedělala nic. „Do Prahy jsem šla prostě z lásky. Brzy nato jsem navíc zjistila, že jsem s Karlem v jiném stavu. Urbánek byl slušný člověk a chtěl si mě vzít. Mamince se to ale moc nelíbilo. To, že jsem v jiném stavu, nemohla přenést přes srdce.“ V té době totiž bylo všechno jinak – když se holka musela vdávat, nedělalo to dobrý dojem.
Naďa byla ale z těhotenství šťastná. „Měla jsem v sobě smysl pro rodinu. Absolutně mi nezáleželo na tom, jestli někde budu mít nějaké místo. Řekla jsem si, že se vdám a budu mít dítě.“ Karel Urbánek stvrdil, jak se slušelo, svůj svazek s Naďou Balabánovou svatbou. Byla to hezká svatba na Staroměstské radnici. „Užívala jsem si těhotenství, byla jsem na něj velmi pyšná. Jezdila jsem do Podolí na prohlídky, konzultovala jsem všechno s odborníky, chodila jsem cvičit. Samozřejmě jsem nechodila do žádné práce, starala jsem se o domácnost. A pak přišel den D, termín porodu. Moc jsem se na něj těšila, všechno však dopadlo jinak.“
Miminko bylo mrtvé
Dítě se ještě na svět nechystalo. Karel ten den odjížděl do Pardubic, a tak ho Naďa doprovodila na autobusové nádraží na Pankráci. Když se ale vracela zpátky, ozvala se strašlivá rána! „Nevím, co to bylo, hrozně jsem se ale lekla. A ucítila jsem přitom v břiše nepříjemnou bolest. Nicméně jsem došla domů a rozhodla jsem se ještě chvíli počkat. Nad ránem to už ale bylo docela drsné. Vzbudila jsem tchyni a chtěly jsme jet do Podolí,“ vypráví Naďa. Tramvaj nejela, tak se vrátily domů a zavolaly sanitku. Ta přijela asi za deset minut a Naďu konečně odvezli do porodnice.
„Ráno po velké vizitě mi doktor sdělil: Vaše miminko je bohužel mrtvé. Byla jsem bez sebe žalem, ale to ještě nebyl konec. S omluvami mi doktor vysvětlil, že dítě stejně musím porodit! To se stalo, a abych to zvládla, dostala jsem porci morfia, a pak už jsem si nic nepamatovala.“ Naďa byla zoufalá.
Karel začal dost pít a skoro nechodil domů. Naďa získala místo konferenciérky, zpěvačky v Armádním uměleckém souboru a Státním souboru písní a tanců. „Teprve práce mě přivedla na jiné myšlenky. S Karlem jsme se ale odcizili a rozvedli se,“ konstatuje.
