Víte, že z vás od 1. prosince bude důchodce?

„Tak to jsem netušil.“

Máte už nějaké plány „na stáří“?

„Tak každopádně si zažádám o ten důchod a uvidí se. Slyšel jsem chlapy říkat: Až přestanu pracovat, začnu něco dělat. To je přeci strašné a ještě horší je věta: Když bylo hůř, bylo líp.“

Vydržel byste nic nedělat?

„Ale co je nicnedělání? Když člověk jen tak leží pod stromem, pozoruje, co se kolem děje, přemýšlí si? To přeci není nicnedělání.“

Taky máte dost malé děti, abyste zůstal v klidu. Mariance jsou tři roky, Františkovi 4 a Jeníčkovi 6. Promiňte, ale nelezou vám někdy na nervy?

„S dětma je potíž. Hrajeme třeba kulečník a kluci chtějí hned taky. Na to si musím zvyknout. Na druhou stranu se jim ale snažím věnovat. U mých starších dětí jsem byl hodně v luftě a namlouval si, že být dobrý táta není otázka častosti, ale intenzity. Teď vím, že ta každodennost je v životě nejkrásnější.“

S odrostlými dětmi si rozumíte víc?

„S těmi velkými už je to takové parťáctví. Nedávno jsem si byl sednout s Vladimírem (21, syn, kterého má Bolek Polívka s Chantal Poullain, pozn. red.) a vedle nás se posadila děvčata. Jakmile jsem se začal seznamovat, Vladimír na mě káravě spustil: Tati, tati, tati. Nepleť se mi do oboru!“

Vladimír je skvělý snowboardista, jezdíte s ním na hory?

„Spíš než s ním, jezdím za ním, to víte mám při své výšce těžiště moc daleko od svahu. Ale on je nejenom dobrý snowboardista, dělá taky divadlo. Studuje tu alternu magiku, fakultu alternativního divadla a je do toho neuvěřitelně zažraný.“

Vaše umělecké geny mají tedy sílu – všechny vaše dospělé děti jsou u divadla.

„Kdybych byl hřebec, byl bych dobrý plemeník. Anička (31) hraje, Kamila (35) je kostýmní výtvarnice a scénografka. Vladimír se taky nakonec potatil a musím říct, že je pro Františka s Jeníčkem absolutní Bůh.“

A vidí se s ním někdy? Jak často za vámi jezdí?

„Má v Olšanech dům, jezdit tam musí, protože je třeba udržovat zahradu. Vídáme se často.“

Říká se, že děti člověka změní. Jak změnily vás?

„Pravda, nemám jich málo. Na Vánoce nás bylo u stolu patnáct. Přijela Anička s maminkou (herečka Evelyna Steymarová, pozn. red), se svým chlapcem a tetou Julčou, Vladimír se svou slečnou. Pěkná oslava to byla.“

To musela mít vaše žena radost.

„Ale ano, ony si rozumí a ta oslava byla trochu velkopanská – zůstal tam s námi jeden číšník.“

Mluvíme o vašich dětech. Jaký jste byl ale syn vy?

„Nic moc. Moje maminka na mě byla pyšná, chlubila se se mnou a já často zmizel na několik měsíců a neposlal jí ani pohled. Toho dneska lituji.“

A s tatínkem jste vycházel?

„Měl jsem o hodně staršího tátu a někdy jsem se za něj trochu styděl – dneska je mi to líto. Zatímco otcové mých kamarádů hráli fotbal na jedničku, on chodil o hůlce a jen se na to díval. Když jsem ho poprvé viděl jet na kole, tak jsem byl hrozně nadšený, že to umí.“

Myslíte, že se za vás synové František a Jeníček budou taky stydět?

„U mě to hodně spraví koně. Nejsem žádný skvělý jezdec, ale s koňmi to docela umím, a kluci mě pozorují s obdivem.“

Byli se na vás podívat v divadle, nebo na to jsou ještě moc malí?

„Jsou to diváci první poloviny, pak začnou usínat, hlavně mladší František.“

Máte za sebou dvě manželství. Umíte se s ženami rozcházet hezky?

„Jsem v rozchodech velkorysý. Byl jsem ten, kdo má máslo na hlavě a zachovat se velkoryse je jedna z podob zafačování ran, které jsem způsobil. Kdyby se někdo jiný z mé blízkosti rozcházel, tak bych mu doporučil, aby byl tvrdý.“

Kdybyste se hypoteticky rozcházel teď, tak byste byl tvrdší?

„Ne, teď bych byl nejvelkorysejší.“

Nebudete spíš chystat veselku?

„Tuhle mi Marcelka říkala: Bolku, Gott se oženil. Odpověděl jsem: Ten na to má věk.“

A když byste měl odpovědět vážně?

„Uvidíme, asi se to jednou stane. To se pořád přelévá, ráno by chtěla a večer nechce, někdy ráno nechce, ale večer ano. Je krásné žít nadivoko. Ten pocit je hezký.“

Fotogalerie
19 fotografií

Připadá mi, že dokážete všechny starosti přeměnit do humoru. Vytočíte se někdy tak, že křičíte?

„Často, hlavně při zkouškám mi vytečou nervy. Ale vždycky se za to umím omluvit a zastydět se. Už v okamžiku hádky si většinou uvědomím její pomíjivost. Nejsem řvoun. Ale spousta věcí se mě dotýká a humor je do jisté míry obranný prostředek. Jsem rád, že existuje. Lidi, kteří to neumí, to mají v životě těžké.“

Jaký druh humoru máte nejradši?

„Tomu nejlacinějšímu se snažím vyhnout, ale pro spoustu lidí je laciný humor třeba ve filmu Dědictví. Přitom já takové lidi znám. Pak je tu černý humor, ten mám taky rád, zrovna včera mě napadlo, že děti se musí nenávidět nenápadně, protože jinak si naděláte spoustu nepřátel.“

Věra Chytilová říkala, že máte léta rozpracovaný scénář na další díl Dědictví. V jaké jste fázi?

„Já už jsem si myslel, že to mám hotové, podle mě to stačí jen doladit. Chci to dát Věře přečíst, když už to nebude točit, rád bych, aby byla aspoň supervizorem. Jsem zvědavý, co na to řekne. Její poznámky byly vždycky užitečné. Víte, jaký byl nejkratší rozhovor s Věrou Chytilovou?“

Netuším.

„Po premiéře Panelstory s ní chtěl jeden polský novinář udělat rozhovor. Řekla mu, že ano, ale že za ní musí přijet do Troje. Když tam taxíkem dojel a nechal si uvařit kávu, položil první otázku: Když žijete v takovém domě, jak můžete točit film o sídlišti. Zakřičela na něj jen: „A ven!“

Říká se o ní, že je nejvzteklejší z režisérů. Vy jste to s ní uměl?

„Byli jsme partneři, tvrdě jsme se pohádali a pak byl klid. Při Šaškovi a královně třeba práskla scénářem do dřezu v hospodě…Nakonec jsme to ale vždycky vyřešili.“

Kdo bude točit pokračování Kurvahoši, když Věra Chytilové ne?

„Chtěl bych, aby to byl Jan Malíř.“

Zůstanou v něm všechny hlavní postavy? Vrátí se i Dagmar Havlová?

„To všechno by mělo zůstat, myslím, že Dagmar Havlové by se to, co na ní chystám, mohlo líbit. Rád bych, aby se vrátily obě, Vlastička i Irenka – ta žije v Brně a má tam kadeřnický salon. Občas ji vídám v Manéži, byla by škoda, kdyby tam nebyla. Chtěl jsem, aby si v pokračování zahrála i Alenka Ambrová, ale ta bohužel umřela. Po pohřbu jsem říkal kamarádům, že divadlo Na Provázku už by si zasloužilo vlastní hřbitov. Pomalu všichni odcházejí.“

Hodně lidí vám mělo za zlé, že jste v názvu úspěšné komedie použil sprosté slovo. Jak moc je vulgární sám Bolek Polívka?

„O mě se traduje, že můj slovník není nejvybranější, ale pravda to není. Používám peprnější výrazy jako koření – možná někdy překořením. Jednou mi Vladimír povídal: Tati, že se můžou používat sprostá slova? Bylo mu tehdy asi sedm a já mu odpověděl, že když ho něco zaskočí, tak mu to může uniknout, ale nemělo by se to stávat. Když jsme přijeli na farmu, povídá : Kurva, tady je to pěkné. Napomenul jsem ho, že to není ten případ a on na to: Jsem zaskočený, jak jsem překvapený.“

Váš parťák Jiří Pecha, řečený Peca, už je na tom zdravotně lépe?

„Peca, to je jako německý ovčák pod práškama. Jediné, co na něj funguje, je sázka, tak se chystám, že se zase vsadíme, to je pro něj motivační. Je zajímavé, že Peca pije a o mně se to píše.“

Jak to vzniklo?

„Je to tím, že jsem v minulosti často říkal, že nejsem opilec, ale jsem přítel opilců. Eva Holubová o sobě tvrdí, že je nepíjící alkoholička, z toho jsem vyvodil, že jsem pijící abstinent.“

Kdybyste chtěl, tak přestanete pít ze dne na den?

„Já nepiju docela často, práce to nedovolí, ale nejsem závislý a to je nejdůležitější. Zásadně nepiju před představením. Většinou totiž řídím, takže stejně nemůžu.“

Pořád dostáváte hodně filmových nabídek?

„Teď zrovna docela dost. Nemusím být ten, který říká, že si pečlivě vybírá a můžu v klidu říkat, že to nestíhám. Většinou jsou to dobré věci.“

Ve svém novém filmu V peřinách hrajete vynálezce, jste doma kutil?

„Vynálezce ano, ale kutil ne. Vynalezl jsem deformátory, nebo odčítač myšlenek do představení Terapie. Doma jsem pověsil pár obrázků, občas jdu příkladem ostatním a nanosím dřevo ke krbu.“

A přitom jste farmář!

„Koně si sám osedlám i nauzdím, to ano. Na farmě žiju, nesu jméno, ale čas se tomu všemu věnovat, ten moc nemám. To je hlavně Marcelčina parketa. Je to holka z vesnice, její dědeček byl vyhlášený kovář, prostě to má v krvi.“