Celé akci v pražském metru předcházelo povolení od Dopravních podniků hl. m. Prahy. U nás totiž platí tzv. drážní zákon, podle kterého jsou jakékoliv produkce z bezpečnostních důvodů zakázány. „Také v newyorském metru to není jednoduché. Musíte mít oprávnění hrát na určitém místě a ze svého zisku platíte daně. Já slyšel třeba v New Yorku tak skvělé muzikanty, že by od zítřka mohli hrát ve Smetanově síni. Většinou byli z bývalého Sovětského svazu či Asie, ale to byla také řada rodilých Američanů...“ říká Jaroslav Svěcený, který ovšem do této doby nikdy na ulici nehrál.

Kšiltovku jsem ještě nikdy neměl

V 11:15 je před turnikety pražského metra na stanici Můstek ještě poměrně volno. Špička začíná až tak za dvě hodiny. V tuto chvíli přichází Jaroslav Svěcený v dlouhém koženém kabátě, elegantní a upravený, i když se vrátil v noci z koncertu v Českých Budějovicích. Za převlékárnu mu poslouží dozorčí kukaň.

Za deset minut z ní vychází člověk ve vytahaném svetru, levných džínách, černých brýlích a kšiltovce. Je k poznání, ale člověk se musí trochu zamyslet… a pořádně si ho prohlédnout. „Takovou čepici jsem ještě na sobě nikdy neměl,“ směje se virtuos zvyklý na fraky a motýlky.

S převlékáním mu pomáhala kostýmní výtvarnice Věra Kocová, která uplatnila i svetr, v němž hrál Jiří Bartoška ve filmu Líbáš jako Bůh. Dojem je dokonalý – před námi stojí chudý, možná i slepý, umělec, který si musí přivydělávat na živobytí hraním na housle.

Fotogalerie

7 fotografií

Ze začátku lidé procházeli kolem virtuose nevšímavě

Autor: Dana Kolářová

Vole, ať jde makat!

V prvních pěti minutách to vypadá, že skvělý hráč, který dává k dobrému Bacha, Paganiniho, Vivaldiho i vlastní skladby, nebude mít posluchače. Lidé spěchají, nezastavují se, nic už je neudiví. Až po deseti minutách pár lidí zbystří. Dva mladí, zřejmě manželé, se smějí. Poznali, že jde o skrytou kameru, ale nevědí, o koho jde.

Takhle tápe za chvíli víc lidí. Starší paní se přijde zeptat: „To je určitě nějaký profesionál, není to náhodou maskovaný Hudeček?“ A ještě chválí akci: „Turisté ze zahraničí si musejí myslet, že máme geniální bezdomovce…“ Na mobil si houslistu natáčí i jedna cizinka, podle svých slov Tatarka: „Víte, vzalo mě to za srdce, tak jsem se musela zastavit. Jakže se ten pán jmenuje? Určitě půjdu na jeho koncert,“ říká lámanou češtinou.

Jenže nejsou tu jen samí obdivovatelé virtuosní hry. Kolem proběhne agresivně vypadající muž a zvolá: „Jeď, kámo, jeď! Máš na to!“ Ještě že zpovzdálí celý výstup sledují dva muži zákona. Byla by škoda houslí z osmnáctého století… Jiný mladý muž zas prohodí ke svému kamarádovi: „Ty vole, ať jde radši makat!“ Když to později tlumočíme Jaroslavu Svěcenému, usmívá se a říká, že se ho občas lidé ptají, čím se vlastně živí…

Bylo to fajn

Pětačtyřicet minut uplyne jako voda. Mezitím už se vytvořila docela slušná skupinka posluchačů. Důchodci, maminka s malým chlapečkem, ale i »kravaťáci«, kteří původně pospíchali na nějaké jednání. Drobné do futrálu od houslí házejí staří i mladí. Nakonec to spočítáme asi na 250 Kč, což je za tu dobu docela slušný výdělek.

Houslista si za to prý koupí kšiltovku pro případné další vystoupení v metru. „Poprvé jsem účinkoval v tmavých brýlích a bylo to fajn. Hrál jsem si jakoby sám pro sebe a víte, co bylo nejlepší? Netušil jsem, jak to metro má skvělou akustiku!“ nadšeně komentoval své vystoupení v roli pouličního umělce Jaroslav Svěcený. Možná to byl nakonec i malý dárek k padesátinám, které oslaví letos 8. prosince.

JAROSLAV SVĚCENÝ

Vynikající český houslista, který s oblibou popularizuje vážnou hudbu. Naposledy spolu s Michalem Dvořákem vytvořili rockovou variaci na Vivaldiho hudbu Vivaldianno, které hrají ve vyprodaných halách. V listopadu bude mít své narozeninové koncerty, například v Praze na Žofíně nebo v rodném Hradci Králové.

Je také velký znalec a sběratel starých houslí, které vystavuje. Housle, na které hrál v metru byly z 18. století – Pietro Guarneri, které jsou skoro stejně cenné jako stradivárky. Mají hodnotu několik milionů korun.