Padla vám Šárka do oka už když běžela první řada SuperStar?

„Vůbec ne. Nikdy jsem tuhle soutěž nesledoval. Se Šárkou jsem se seznámil předloni v listopadu, když se začala zkoušet obnovená premiéra muzikálu Dracula.“

Všiml jste si jí už na první zkoušce?

„Jasně! Šárka je krásná baba. Nemohl jsem si ji nevšimnout…“

…a přešel hned k činům?

„Dost dlouho jsem si netroufl, a také nebyla příležitost. Pak jsem to zkusil, jenže Šárka byla v té době zadaná, tak mě odmítla.“

Naštvalo vás to?

„Zrovna nadšený jsem nebyl. Ale pak jsem si uvědomil, že tím u mě ohromně zabodovala. Mnohem víc, než kdyby mě neodmítla.“

Takže jste si počkal, až bude Šárka volná…

„Ne že bych číhal, ale Šárka se opravdu rozešla a zkoušel jsem to znovu. A trvalo mi půl roku, než mě přestala odmítat.“

A za další půlrok už jste se rozcházeli. Proč vlastně?

„Kdybychom nebyli takovýhle profláklý ksichty, jejichž vztahy se propírají v novinách, tak by to byla úplně bezvýznamná krizička, kterou lidé ve vztazích zažívají, běžná nedorozumění. Ale podle mě bylo tím hlavním důvodem, že nám dost lidí nepřálo. Pak jsme si ale dokázali sednout a všechno si vyříkat. A zjistili jsme, že jsou to všechno nesmysly. Seděli jsme a říkali si: Nejsme my debilové? Necháme si zkazit štěstí cizími lidmi? To ne! A krize byla zažehnaná.“

To je jako příběh z Harlequina, chybí už jen miminko…

„Netikají mi sice biologické hodiny, ale nejsem na tom jako před pár lety, kdy jsem si říkal, že dítě nikdy. Teď jsem ochoten si přiznat, že bych dítě chtěl.“

A Šárka?

„Říkávám to jako vtip a Šárka se kvůli tomu vždycky zlobí: Já na to věk mám, Šárka sice ne, ale to dítě by chtěla taky! (směje se) Necháváme tomu volný průběh. Kdyby se stalo, dítě by bylo vítáno.“

Stejně jako svatba?

„Možná kdyby bylo dítě, ale zatím se do ženění nehrnu. Nepřijde mi nějaké úřední lejstro vůbec důležité.“

Stejně jako věkový rozdíl 20 let, který mezi vámi je?

„Bacha, jen 19!“ (směje se)

Každopádně - máte si co říct s takovou mladou dívčinou?

„Samozřejmě, jinak bychom spolu nebyli! Ona je v showbyzu od 16 let, a ve 22 je dospělá, rozumíme si.“

Daniel Hůlka s Šárkou Vaňkovou oslavili příchod nového roku na jachtě v Chorvatsku

Autor: Archiv Daniela Hůlky

A jak zvládá zájem fanynek, které vás obletují?

„To víte, že je to pro ni někdy těžké rozdýchat. Ale zvládá to velmi dobře, šikovná holka!“ (usmívá se)

Když už se motáme kolem horké kaše manželství, neodradil vás od dalšího pokusu krach vašeho prvního manželství s Libuškou Haraštovou Hůlkovou Vojtkovou?

(směje se) „Hezky! Jak už jsem řekl, do dalšího sňatku se nehrnu. Také ale chápu, že ženy chtějí svatbu, krásný obřad. Ale pak se někdy stane, což byl náš případ s Libuškou, že jsme se rozešli právě kvůli tomu, že jsme se vzali.“

Jak to myslíte?

„Kdybychom spolu chodili déle, víc se poznali, pak by to asi dopadlo jinak. Takhle to byla svatba po třítýdenní »vážné« známosti! V roce 2002 jsme se brali na mé 34. narozeniny. Říkal jsem si, že tak aspoň nikdy nezapomenu na výročí. No, byli jsme spolu jen necelý dva roky, tak jsem tuhle výhodu moc nevyužil.“

Z manželství jste odešel vy?

„Myslím, že návrh na rozvod podala Libuška, ale to už není důležité. Náš rozvod trval asi dvě minuty. Byli jsme dohodnuti na všem. Udělali jsme smlouvu, se kterou jsme přišli k rozvodovému soudu, tam jsme to jen podepsali a nashledanou.“

A z rozchodu se vykřesal rychlým skokem do dalšího vztahu?

„Přesně tak. Velmi krátce před svatbou skončil předchozí vztah. A velmi krátce po rozvodu jsem se k bývalé přítelkyni Lence (tanečnici Lence Bílkové – pozn. redakce) zase vrátil.“

Pak jste se definitivně rozešli a přišly další známosti…Vaše slabost pro zpěvačky a tanečnice je pověstná. Prý jste tady v Hybernii takový rodinný podnik, samé vaše bývalky…

(směje se) „Ale jo, přiznávám, s některými jsem chodil, pěkně se to tady sešlo. Taky si z nás někde v novinách dělali srandu, že Hůlka a Vojtek tady předvádějí svůj harém… Moc vtipný. Ale to je prostě minulost.“

Jaký teď máte vztah s bývalou manželkou?

„V podstatě jsme se udobřili a přímo zkamarádili až loni. Začalo to tím, že jsem se Libušky zastal, když o ní někde napsali, že obrala o miliony mě i Pepu Vojtka, což nebyla pravda. Po nějaký době jsme se potkali a všechno jsme si vysvětlili.

V roce 2006 jste se zhroutil. Co se vlastně tehdy stalo?

„Nastoupil jsem jako sólista do operního souboru Národního divadla, což byl vždycky můj sen. Bylo to úžasné. Ale zároveň jsem ještě vystupoval v pěti muzikálech a v činohře v Divadle Na zábradlí. Hrál jsem tak v sedmi divadlech v devíti inscenacích. To bylo moc, tělo řeklo ne a sesypal jsem se.“

Nebylo v tom trochu hamižnosti, vzít najednou tolik kšeftů?

„To rozhodně ne, byly to lákavé nabídky z profesního hlediska. Kdybych myslel hlavně na peníze, točil bych playbacky v televizi a dělal kšefty...“

Zhroutil jste se, stáhl se domů do Jevan, psychiatr vám na deprese naordinoval léky. Jak jste se cítil?

„Byl jsem totálně vyčerpaný. Snažil jsem se dát dohromady, odpočíval jsem. Po čase jsem začal trochu dělat v úplně jiném oboru, abych zaměstnal mozek. A myslel si, že se do už divadla nevrátím.“

Odpočíval jste a také pěkně kynul, tuším že jste se dostal až na 120 kilo?!

„To je pravda. To víte, dva roky jsem byl zalezlej v Jevanech. Kombinace zdravé venkovské stravy, mé záliby ve vaření a kamarádů - výborných kuchařů, udělala své.

A pak přišla nabídka do obnovené premiéry Draculy a vy jste musel do role zhubnout 30 kilo!

„Nemusel! Sešel jsem se s producentem Oldou Lichtenberkem, a řekli jsme si, že do toho půjdu. A jak jsme seděli a koukali na sebe, tak říkám, že Dracula je na jevišti do půl těla, tak bych měl zhubnout, aby to nějak vypadalo.“

Jak jste to dokázal?

„Přes jednu známou jsem se dostal k dietě, která je založena na vyrovnání PH v těle. A tak jsem ze dne na den, od 8. září loňského roku, přestal pít alkohol, jíst, kouřit cigarety i trávu.“

Po trávě se tloustne?

„Po trávě se přímo žere! A kouření tabáku, a v jointu trochu tabáku je. Málokdo si balí čistou trávu, překyseluje organismus. A když je organismus překyselený, špatně spaluje tuky. Přestal jsem také brát všechny prášky, antidepresiva.“

Nebylo tohle samokurýrování riskantní?

„Bylo! Když jsem to potom vyprávěl jednomu odborníkovi, řekl mi, že jsem blázen, když jsem tak riskoval. Ale nebyl jsem úplně bez dozoru, protože jsem v té době chodil k jednomu doktorovi, který aplikuje čínskou medicínu.“

A co jste jedl?

„Prvních 20 dní to bylo opravdu strašný. Pil jsem jen jemně perlivou vodu, odtučňovací čaj, týden jsem vůbec nejedl, abych se vyčistil a srovnalo se PH. Nevím, jak bych to ustál, kdyby mě tehdy tak nepodpořila Libuška a kameraman Jarek Voborný. V další fázi jsem jedl jen zeleninu a pil koktejly, které jsem pak nahradil masem, vejci a sýry. Žádné přílohy, nic. A zhubnul jsem za šest týdnů 21 kilo a pak ještě dalších 11 kilo, celkem tedy 32 kilo.“

A nepřišel obávaný jojo efekt?

„Ne, přibral jsem jen pět kilo, teď mám 95 kilo, což je při mé výšce skoro dva metry akorát. Cítím se skvěle. A chodím do fitka, protože potřebuju trochu narýsovat svaly, abych mohl hrát Kata Mydláře. Michal David mi ho píše »přímo do úst«.“

Dietu už nedržíte. Co alkohol?

„Do premiéry muzikálu Baron Prášil v Divadle Hybernia, která byla včera 25. února, jsem nepil, dal jsem si maximálně tak decku vína do vody, protože ta samotná voda mi nechutná. Ale nepil jsem vůbec panáky a tak. Teď už si to zase povolím.“

I trávu?

„Nekouřím už tolik trávy jako dřív. Ale nikdy rozhodně nebudu nepřítel marihuany.“

Nepovažujete to za závislost?

„Může tam být závislost psychická, ale ne fyzická. Já si dám jointa rád, ale když nemám trávu, nebo dlouho nehulím, tak z toho nemám žádný absťák. Je tam ale samozřejmě riziko, že to bude člověku málo a sáhne po něčem tvrdším. Já jsem měl štěstí, že jsem začal kouřit trávu v sedmadvaceti letech.“

A když se k trávě dostanou děti?

„Kdybych někoho chytil, jak dítěti ze základní školy prodává trávu, opravdu bych mu zlámal ruce!“

Takže jste omezil jointy, a co cigarety?

„Taky jsem omezil, nejvíc kouřím, když při zkouškách Barona čekám, než na mě přijde řada.“

V čem je vlastně tenhle muzikál jiný než ostatní?

„Je v něm super hudba, vtipné texty a zaujala mě i moudrost Barona Prášila. To je pro mě změna, ještě nikdy jsem nehrál kladnou postavu. A myslím si také, že jsou v tomhle muzikálu technické fígle, které zatím v Česku jinde nebyly. Také tam předvádíme kaskadérské kousky bez dublérů.“

Jsou ty kousky nebezpečné?

„Jištění je udělané tak, že by se nemělo nic stát, ale když člověk letí přes celé divadlo na dělové kouli, je to zvláštní pocit. Nebo když na noze ptáka Noha vyjede až do provaziště, což je fakt vysoko… Když jsme to zkoušeli poprvé, všichni jsme se dost zapotili. Ale už jsme si na určité riziko zvykli.“

Baron Prášil je váš tuším desátý nebo jedenáctý muzikál, určitě nejsilnější vzpomínky máte asi na ten úplně první, na Draculu, ne?

„Samozřejmě, ten mi úplně změnil život. Začal jsem v něm hrát v roce 1995 a celkově jsem odehrál přes tisíc představení, s tím se podle mě může srovnávat jen Kamil Střihavka v Jesus Christ Superstar.“

Pamatuji si, že jste tisící představení obrečel…

„Vzpomínal jsem na Zdeňka Borovce i Karla Svobodu, kteří už nejsou mezi námi. S Karlem jsme byli oba výbušní a pan Borovec byl mezi námi jako taková azbestová destička. Karel byl můj hudební otec a pan Borovec táta, kterého jsem v té době už neměl. Brečel jsem na představení jako želva.“

K tomu asi i vzpomínky na tragický odchod Karla Svobody z tohoto světa…

„Kdyby se Karel dožil comebacku Draculy, byl by určitě šťastný. Člověk si vůbec nedovede představit, co se mu dělo v hlavě. Byl to hodně silnej chlap, žádnej posera. To muselo být něco hrozného, co ho dohnalo k sebevraždě.“

Tehdy jste přijel do Jevan těsně po jeho smrti?

„Asi hodinu potom, co se to stalo. V první fázi jsem byl nas….., běhal po lese a volal: Karle, cos nám to udělal!?“

Vy sám se považujete za silného člověka?

„Těžko sebe soudit, nemám ale problém s tím, že bych byl bázlivý a že bych si nedokázal stát za svým. Za slabocha se určitě nepovažuju.“

Přesto - kdy v životě jste se nejvíc bál?

„Před lety v Himalájích. Zůstali jsme viset uprostřed průrvy, myslel jsem, že umřu. Tenkrát jsem brečel strachy. Myslel jsem jen na to, jak přežít, nevzdat se a nějak to prostě zkusit. A ono to vyšlo.“