V džínách a bundě se Iveta Bartošová vydala do míst, kde se právě před rokem poprvé v životě vdala. Se synem Arturem a manželkem Jiřím Pomejem vyrazila na zámek Hluboká. „Je mi hrozně zle, vždyť to na mně vidíte. Těm mým dvěma klukům jsem ale to roční těšení na naši oslavu zkazit nechtěla,“ svěřila Bartošová Blesku, když ji na výročí svatby zastihl před zámkem.
Rok manželství Bartošové a Pomejeho: Dluhy, nahá prsa, lebkoun a potrat!>>
Zpěvačka se s Pomejem a Arturem ubytovala stejně jako v den svatby v hotelu Štekl. Protože jí doktoři přikázali jíst pouze lehkou stravu, objednala si ke slavnostní večeři jihočeského kapra. „Mám pořád křeče v břichu a necítím se vůbec zdravá. Lékaři tvrdí, že mě sužuje především psychická bolest. Přijít o miminko je nejhorší, co může ženu potkat,“ nemohla potlačit své pohnutí Iveta, která se každou chvíli nemohla ubránit slzám. Působila dost nepřístupně, přesto se pro Blesk, nakonec i ve svém smutku, odhodlala k odpovědím na pár otázek.
Iveta očima Františky: Politujme ji!>>
Jak vám je? Pokud víme, v hotelu v Hluboké jste měla rezervované apartmá už od pátečního večera. Nepřijela jste…
„Je mi to moc líto. Prosím o prominutí, osud je někdy příliš krutý. Především se omlouvám Jirkovi s Arturem. Bylo mně mizerně a na Hlubokou jsem neměla už v pátek ráno ani pomyšlení.“
Přesto jste se dala do kupy a na místo činu se vypravila. Pomůže vám to tady vůbec?
„Vždyť se na to roční výročí svatby kluci těšili už dlouho. Tak jsem se snažila vzchopit, jak to šlo. Vzala jsem si prášky na bolest, ať pan doktor promine, a odjela z Prahy. Řekla jsem si, že mně spánek a procházky na zdravém vzduchu udělají dobře.“
Artur ví, že přišel o sourozence?
„Jistě. Říkáme si naprosto všechno. Když se to ale stalo, neměla jsem sílu mu to říct. Tak jsme spolu doma komunikovali aspoň vzkazy na papírkách. Prostě jsme si sdělovali své pocity písemně.“
Jak syn reagoval?
„Plakal. Napsala jsem mu ale, že se nevzdám. Že mně musí věřit a že mu s Jirkou sourozence určitě ještě stačíme pořídit.“
Kdekomu bude asi připadat váš příběh trošku neuvěřitelně…
„Ten váš kdekdo musí být asi v tom případě blázen. Jsem ženská, která má ve svém věku už pramalou šanci na dítě. Myslíte si, že bych se takhle rouhala?“
To znamená, že jste připravena předložit lékařskou zprávu o potratu?
„Bude mne to sice ponižovat, ale pokud na tom opravdu někdo bude trvat, v pořádku… I když mne to hodně pokořuje. Dám ji k dispozici a ať si ji každý přilepí na čelo.“
Iveto, jak se to vlastně stalo?
„Nechci o tom mluvit… Víte, všechno začalo už před lety, kdy jsem poprvé čekala dítě s Láďou. Tehdy jsem se nechala přemluvit k potratu a to bylo špatně. Lékaři mi tenkrát řekli, že už nikdy nebudu mít dítě. Když se pak narodil Artur, brala jsem to jako zázrak. A teď jsem si myslela, že se ten zázrak může zopakovat.“
A proč se to nepovedlo?
„Nežila jsem si dobře. Věřila jsem mužům, kterým jsem věřit neměla, brala jsem špatné prášky a pila jsem. Doslova jsem se ničila. Když jsem teď musela živit novou rodinu, bylo toho na mě nějak moc. A teď se mi to všechno vrátilo. Za potrat si můžu prostě sama!“
