Štaidl ji vzal nejen do Las Vegas nesčetněkrát. „V casinu byl snad 24 hodin denně. Spal dvě až tři hodiny, aby nabral sílu,“ říká Iveta s tím, že v ty dny pro něj neexistovalo vůbec nic, natož sex. „Láďa nepotřeboval spánek, ani lásku ke mně, tak moc ho ty karty nabíjely,“ dodala Iveta.

Geniální hudebník Štaidl se s casinem poprvé seznámil v roce 1967, když odjel s Karlem Gottem a Karlem Svobodou na veleúspěšné sedmiměsíční angažmá do Las Vegas. Tam ke svému oblíbenému Black Jacku přičuchl díky Milesovi Glaserovi z Houstonu. „Miles byl galantní, úžasný, charakterní člověk a úspěšný a velmi bohatý obchodník. A toho pan Štaidl uměl skvěle využít.

„Pokaždé, když jsem byla s Láďou v Las Vegas, viděli jsme se. Trávili jsme vždy společné dovolené. Miles mě měl moc rád a já jeho, i jeho ženu, která pochází z Košic.“ vysvětluje Iveta s tím, že má dokonce Milesův popel na své zahradě v Uhříněvsi, o čemž prý Láďa určitě dodnes ani neví. „Když zemřel snad na pátou rakovinu, přijela za mnou jeho žena a předala mi jeho popel ve strašně drahé krabičce z pěti dřev. Řekla mi: Nech si ho doma, měl tě moc rád a udělalo by mu to určitě radost,“ prozrazuje Iveta.

Bartošová do Las Vegas jezdívala se Štaidlem minimálně dvakrát ročně. „Dost jsem ale trpěla. Byla jsem vlastně neustále sama na pokoji. On hrál o milióny a na hotel se chodil jen na chvilku prospat,“ pokračuje Iveta s tím, že si nevyšli nikdy ani na večeři. „Jen jednou mě pan Štaidl vzal do normální restaurace a byl z toho pěkně spruzelý. Měl totiž hotel i jídlo v něm zadarmo. Já jsem tu každodenní „vývařovnu“ už nenáviděla. Navíc jsem si nemohla koupit ani sodovku, říkal, že jsou to zbytečně vyhozené peníze. Ty jsem neměla a tak jsem pila vodu z vodovodu.“

Jednou jí prý Štaidl, aby, jak říká Iveta, „nevypadal před svým mecenášem Milesem jako držgrešle“, dal 25centů, ať si to tedy zkusí alespoň na automatu. A stal se zázrak. „Hned napoprvé mi to vysypalo 300 dolarů. Láďa byl v totálním šoku. Nechtěl, abych ty peníze měla u sebe. Musela jsem si za ně v tom nejdražším obchodním domě Barneys koupit oblečení. Vybral mi kostým, který se mi ale vůbec nelíbil. Byl to téměř pánský oblek. On totiž nikdy nechtěl, abych vypadala jako ženská, ale jako chlap.“

Zatímco prý Štaidl na Ivetě šetřil, v casinech utrácel obrovské peníze, „Dokáže vyhrát někdy i milióny. Ale umí také strašlivě prohrát. Potom s ním je k nevydržení,“ popisuje Iveta. „Já jsem ho ale Láďu moc milovala a tak jsem to všechno snášela. Dnes nechápu proč. A když už jsem na tom pokoji nevydržela být tak dlouho sama, chodila jsem po všech casinech a pana Štaidla hledala, abych ho alespoň viděla. Tak moc jsem s ním chtěla být.“

Podle Ivety nejoblíbenější karetní Láďovu hru Black Jack zvládá Štaidl znamenitě. „On je už dlouhá léta zapsán jako profesionální hráč, což si každý může ověřit na internetu. Je bravurní gambler a kdekoliv ve světě zavítá do casina, všude se mu klaněj. Říkal mi, že má štěstí. Že jako jeden z mála dokáže vycítit, kdy musí změnit strategii,“ prozrazuje Iveta.

Black Jack Láďa miluje, protože vyžaduje uplatňovat mozek. Tato karetní hra totiž není jako většina hazardních her založena pouze na náhodě. Pomocí různých strategií a manipulací, což Štaidl dokonale ovládá, umožňuje zvýšit pravděpodobnost výhry. A to hudebníka vzrušuje. „Proto byl pan Štaidl vždycky úplně nadrženej. Vždy byl jako v deliriu. Podle toho, jestli vyhrál či prohrál, uplatňoval na mě metodu cukr a bič. Vášnivou noc jsem s ním ale ve Vegas nikdy nezažila, na sex se mu myšlenky vždycky totálně vytratily,“ říká Iveta s tím, že vzpomínek má ještě mnohem víc. „Moc jsem toho vlastně neřekla. Další informace si nechám do své knihy, k jejímuž napsání mne svým jednáním donutili někteří lidé v čele s panem Štaidlem a lživé informace různých médií. Ta kniha vyjde hodně brzy. A já doufám, že díky ní konečně bude kolem mé osoby jasno a já budu mít po dvacetipěti letech klid!“