22°C
Jedni jeho písničky milují, druzí je považují za kýč. Znají je ale všichni. Podle některých nepřejících hlasů prostě lacinými hity vydělal miliony. Co si o tom myslí sám hudebník?
Michala Davida zná v této zemi každý. Jak se ale jmenujete doopravdy?
„Jmenuji se Michal David, mám to v občance! (směje se) Ale máte pravdu, moje vlastní jméno je Vladimír Štancl.“
Proč jste se přejmenoval?
„Když jsme před čtvrtstoletím jezdili s Frantou Janečkem a skupinou Kroky do zahraničí, moje jméno se posluchačům špatně vyslovovalo. Tak jsem hledal pseudonym a našel. Michal proto, že mám sestru Michaelu. A David proto, že byl David a Goliáš a já jsem ten menší…“
Jak vám říkají doma?
„Máma, táta, sestra, tety, tedy moje »stará« rodina, mi říkají Vláďo, manželka Marcela mi říká Michale. Je v tom trochu zmatek, ale zvyknete si.“
Pocházíte ze slavné cirkusácké rodiny Kludských, »pracují« ve vás tyhle geny?
„To komediantství ve mně určitě je! Ale muziku mám spíš po tátovi, který byl jazzový pianista.“
K cirkusáckému kumštu vás doma nevedli?
„Zkoušeli to, ale nedal jsem se, já jsem všeobecně pohybově méně nadaný…“(usmívá se)
Za pár dní oslavíte 49. narozeniny. Máte, stejně jako mnoho jiných mužů v tomto věku, pocit, že jste stále ještě mladík?
„A nejsem snad? (směje se) Cítím se dobře, jsem plný energie a doufám, že všechno to špatný je už za mnou.“
Tím špatným myslíte vaše »zhroucení« zhruba před rokem a půl?
„Ano, tehdy jsem měl zdravotní problémy a bylo to dost nepříjemné. Měl jsem něco na hlasivkách, pořád jsem byl ochraptělý a špatně se mi zpívalo. K tomu přistoupilo velké vyčerpání. Za pět let jsem udělal tři muzikály, makal celé noci, skoro nespal a pak jsem se z toho sesypal. Už je to ale za mnou a jedu dál!“
Nezdá se mi ale, že byste zrovna ubral plyn...
„Už to mám pod kontrolou, ale makám pořád dost. Skoro každý víkend jednu dvě privátní party, kde hraju, k tomu někdy ještě diskotéka…“
Ty se o vás prý perou!
„To zní hezky, ale je fakt, že mě pořád atakují a mám jich asi 15 na čekačce. Jsem samozřejmě rád, že je o mě zájem, ale na druhou stranu bych potřeboval dvojníka, abych stíhal. Ale jak jsem řekl, peníze nejsou rozhodně všechno, raději kvůli zdraví trochu brzdím.“
Nedávno jste se vrátil z turné…
„…které dopadlo skvěle! Šestnáct koncertů po Čechách a na Slovensku, v halách nebo velkých kulturácích, pod 1500 lidí jsme nešli. Přišlo si nás celkem poslechnout kolem 45 tisíc diváků, to považuji v dnešní době za bombastický úspěch!“
Převažovali mezi posluchači důchodci?
„Moje publikum je pestré, od pěti do 70 let. Viděl jsem na koncertech jak malé děti, tak i třeba sedmdesátiletou babičku, co odhodila berle a zpívala Nonstop!“
Proč si myslíte, že vaši muziku vyhledávají i teenageři?
„Oprášil jsem staré pecky, jak to dělá třeba Madonna, dal jim nový zvukový kabát, a mladí to vzali. Mám z toho radost.“
Nepovažujete svoje hity za komerční a trochu laciné?
„Jak to myslíte? Že jsou úspěšné, prodávají se na deskách a lidi si je na koncertech zpívají se mnou?“
To ne, spíš, že jsou to takové s prominutím odrhovačky, přitom vy jste původně začínal jako nadějný jazzman...
„Jen si zkuste vymyslet takovou odrhovačku, aby si ji lidé zapamatovali a oblíbili! Když narážíte na mé hudební začátky, s jazzem jsem začal v osmi letech. Když mi bylo 14, založili jsme kapelu a začali koncertovat. V patnácti letech jsem dostal na Pražských jazzových dnech cenu Muzikant roku.“
A takový talent šel do »popové továrny« Františka Janečka. Nebyl to krok zpět?
„Kritici se rozhořčovali a já to chápu. Podle nich jsem zahodil talent a vrhl se na popík. Ale já věděl už tehdy, že to, co jsem uměl, bylo moje maximum. Mám totiž krátké prsty, takže na klávesách vezmu maximálně oktávu. A v jazzu potřebujete mít v levé ruce větší rozsah. Věděl jsem, že jestli se chci živit muzikou, tak musím dělat normální popík.“
Jak jste se vlastně dostal k Janečkovi?
„V šestnácti za mnou přišel bubeník a tehdejší přítel Jany Kratochvílové Pavel Trnavský, který hrál u Kroků Františka Janečka, že shánějí klávesistu. Zahrál jsem jim v garáži a druhý den mě vzali. Dva roky jsem vystupoval s Janou Kratochvílovou a ve dvaceti začala moje sólová kariéra.“
V 80. letech jste se stal králem diskoték. Jenže v devadesátých letech jste se vytratil.
„Ten ústup začal už v roce 1988, kdy jsem postavil nahrávací studio. Mě už tehdy ježdění po celé republice moc nebavilo. Odehrál jsem asi tři tisíce koncertů a najel snad miliony kilometrů. Kapelu Allegro jsem tedy přepustil Heleně Vondráčkové a začal hodně psát pro špičku naší popmusic - Karla Gotta, Lucku Bílou, Helenu Vondráčkovou a další.“
V roce 1996 ale přišel triumfální návrat. Nebyla to spíš taková parodie?
„Nejdříve se zdálo, že je to jen recese. Jenže lidé si mé písničky opravdu nechávali hrát na diskotékách. Trošku mě překvapilo, že se o tu muziku zajímá nová generace šestnáctiletých, že chodí na moje koncerty, znají texty. A šokoval mě i prodej alba mých 20 největších hitů.“
Kolik kusů se prodalo?
„Přes 200 tisíc. Od té doby uplynulo už 13 let a zájem neopadá.“
Co je typické pro dnešní mladé publikum?
„Určitě zběsilá rychlost. Kluci chodí na diskotéky balit holky a dost často s nimi hned ten večer skončí v posteli. My jsme tehdy před čtvrtstoletím aspoň zachovávali určité dekórum. Třeba týden jsme s holkou chodili, než s ní šli do postele. Dneska je to všechno rychlejší.“
Proč žijeme tak rychle?
„Nevím. Všichni se snaží rychle vydělat peníze, rychle si koupit nějaký bydlení, pěkný auto, chtějí to hned a doba to umožňuje…“
Když chcete zpomalit a odreagovat se, co podniknete?
Otevřeme si doma s manželkou lahvičku dobrého vínka a uděláme něco dobrého na grilu. Zrovna včera jsme seděli asi do jedný do rána, pili vínko a povídali si. Moc fajn…“
Jak dlouho už vlastně jste s manželkou Marcelou, bývalou profesionální tenistkou?
„Loni jsme měli dvacáté výročí svatby a spolu jsme celkem 24 let, což je v naší branži docela unikum…Spousta mých kolegů už se dávno porozváděla i několikrát za sebou!“ (směje se)
Jak jste to dokázali?
„Prostě jsme spřízněný duše. Je to určitý dar, který jsem v životě dostal.“
Jak jste se poznali?
„V jedné restauraci v centru Prahy, kam jsem chodil na obědy. Přisedl jsem si k ní, začali jsme si povídat. Překvapilo mě, když se mě zeptala, co dělám. Na druhou stranu já jsem zase nevěděl, že ona hraje tenis. Bylo to pro oba takový zvláštní....“
Po třech letech jste se vzali a měli spolu dvě dcery. A pak jednoho dne obrovská tragédie a vaše mladší dcera Míša zemřela. Otřáslo to vaším manželstvím?
„V takových situacích se rodina buď stmelí, nebo naopak rozpadne. Protože ale máme ještě Kláru, museli jsme se o ni postarat.“
V takových okamžicích se lidem často ani nechce »pokračovat«…
„To samozřejmě člověka napadá. Ale pokud má jít dál, musí vzít ten život tak, jak se nabízí. Nejsme nesmrtelní a někdo je tady do sta let, někdo jen do devíti. Asi je to určitý osud, který člověk musí přijmout. Kdybych se s tím nedokázal vyrovnat já, tak těžko můžu v písničkách zpívat „Já chci žít nonstop“. Lidi by mi to nevěřili…“
A takhle vám věří?
„Už mi několikrát řekli: Když jste se z toho dokázal dostat vy, tak my musíme taky. Věříme vám. Cítím to svým způsobem jako poslání.“
Jste vnitřně hodně silný člověk?
„Ani ne, ta bolest ve mně zůstane navždycky, s tím nic neudělám. Ale když má člověk důvod, dá se s tím žít. A ten já mám!“
Válka s Janečkem
Producent a hitmaker František Janeček (64) kdysi Michala Davida objevil pro český showbyznys. Léta byli kamarádi, dnes jsou z nich nepřátelé. Dostali se totiž do ostrého sporu kvůli platnosti smlouvy na muzikál Děti ráje. David dnes tvrdí, že je smlouva neplatná, Janeček tvrdí opak. Když Janeček zveřejnil soukromý dopis, který mu David poslal, zpěvák o něm řekl: „Už nám doktor asi senilní…“
Proč David smlouvu neuznává?
„Podepsal jsem před třemi lety smlouvu, ve které stálo, že premiéra muzikálu se uskuteční v prosinci 2006. Nestalo se a nikdo už nepočítal s tím, že budou Děti ráje pokračovat. Tři roky se nic nedělo a v průběhu těch tří let jsem s Oldou Lichtenbergem udělal několik muzikálů a nedávno jsem mu podepsal exkluzivní smlouvu. Do toho Franta přišel s tím, že se budou dělat Děti ráje. A že má práva na některé moje písničky. Seznam s těmito písničkami jsem ale nepodepsal a Franta mi ho za tři roky, stejně jako podepsanou smlouvu, neposlal. Teď už to není v mé režii, ať si to vyřeší producenti mezi sebou,“ vysvětlil svůj přístup k válce producentů Michal David.
