Koncem 60. let se podařilo prosadit do legendární pařížské Olympie celovečerní Československé gala. V kolébce šansonu hostovalo celý červenec 1968. Kromě Hany Hegerové, Laterny magiky nebo Yvonne Přenosilové tam obrovsky zazářil především Waldemar Matuška. Stal se superstar večera.
Matuška tehdy skutečně okouzlil Paříž, byl zastavován na ulici, ale i personál v hotelu Pasquier, kde bydlel, ho nenechal na pokoji – o autogram žádali všichni, a hlavně všechny… Svým okouzlujícím humorem ctitelky odmítal vtipným „Nepůjdu si zarumplovat do kumbálu, Fatimo…“ Jeho pařížský triumf, o kterém se – žel – mnoho nemluvilo, ukázal, že skvělý zpěvák může slavit úspěchy svými písněmi i bez angličtiny.
Francie se však na Waldemara usmála ještě dvakrát – nejvýznamněji při jeho setkání s francouzským skladatelem, textařem a zpěvákem Huguesem Aufrayem (79), který mu rád přenechal své nejslavnější hity jako Sbohem lásko, nech mě jít a Slavíky z Madridu.
Třetí francouzské setkání v roce 1969 mělo daleko tragičtější ráz. Československo si každoročně jezdilo do Cannes na festival Midem pro trofej nejprodávanějšího zpěváka své země. „Cenu Midem tradičně přebíral Karel Gott, ale Matuška úspěšně vystoupil s řadou dalších našich zpěváků na našem československém galavečeru. O den později se dozvěděl o tragické oběti Jana Palacha v Praze a sledoval jsem, jak smutně kouká v Cannes do hlubin moře,“ vzpomíná Letov.
