Měsíc po tragické smrti svého jediného syna povyprávěl Andrej Hryc o tom, jak se cítil na jevišti v muzikálu, na kterém se podílel i jeho syn Hugo († 22). Podělil se i o to, co mu dodalo sílu, aby začal znovu hrát, a naznačil, jak ztrátu svého bratra přežívá dcera Wanda (30). Byla to slova plná bolesti, ale Andrej Hryc je zvládl s noblesou.

Řekl jste, že se na páteční představení Producentů těšíte, ale zároveň  z něho máte strach. Jak to vnímáte teď, když se opona zatáhla?

Samozřejmě, že jsem měl z něj strach, protože hrát komedii po takové tragédii není žádný žert. Věděl jsem, že se s tím musím nějakým způsobem vyrovnat, protože život jde dál. I kvůli tomu, že Hugo s námi tento projekt vyrobil a věnoval mu celé prázdniny namísto toho, aby se flákal s kamarády. Seděl tu dvacet hodin denně a kdykoli i o půlnoci, když něco potřeboval, chodil se mnou. Bylo toho opravdu hodně. Vlastně je on podepsaný pod touto produkcí, to znamená, že já jsem byl povinný zmobilizovat se a prostě jít do toho a hrát.

Můžete říct, že jste se zmobilizoval hlavně kvůli němu?

Není lehké zpívat, když máte v krku knedlík. Jednoduše máte sucho v ústech, chce se vám plakat, ale musíte zpívat a dělat komedii. Není to bůhvíjak úžasné. Mně se to stalo už dříve, když zemřel můj otec. Tehdy mi zavolali v půl sedmé a já jsem musel v sedm vystoupit na podium a hrát. Komedii. Nedá se to však porovnat. Když vám zemře otec, je to, dá se říct, normální, když vám umře dítě, to si neumíte představit.

Připravoval jste se nějak speciálně na toto představení?

Ne, nepřipravoval. Víte, já už jsem tu roli hrál mnohokrát a jediné, co jsem udělal, je, že jsem musel nabrat sílu a opět bavit diváky. Myslím, že se to podařilo.

Tvrdil jste, že si s Hugem často povídáte, je to tak stále a bylo to tak i dnes?

Ano, stále si s ním povídám. Já jsem ho tu dnes všude viděl. Pobíhal tu s papíry, vyřizoval, usmíval se, byl všude.

Kdy jste na něho nejvíc myslel?

Hm, stále. Každou chvíli, to se jinak nedá. On má na tomto projektu velký podíl. Víte, Hugo měl jiné zájmy, studoval diplomacii v Moskvě, ale Producentům se věnoval z vlastní vůle, bral to tak, jako by to bylo jeho hobby, koníček. A já si toho velmi vážím, rodině tím velmi pomohl. Jsem na něj hrdý a vždy budu. Byl to úžasný chlapec, vždyť jste viděli, jak bojoval s rakovinou a jak hrdě ji porazil. Hodně to bylo o psychice a Hugo se stále usmíval, věřil, že to dobře dopadne. Dokonce když s Wandou vymyslely a založily občasnké sdružení, já jsem o tom nejdřív nevěděl, a když jsem se to dozvěděl, nebyl jsem z toho příliš nadšený. Potom jsem se s tím však smířil a viděl jsem, že to má dobrý ohlas. Dnes vím, že lidem velmi pomohli. Nedávno Wandě volal jeden lékař a řekl jí, že díky tomuto projektu se mladí chlapci opravdu zmobilizovali a podstupují preventivní prohlídky, a dokonce už i zachytili jeden případ rakoviny. To znamená, že je to dobrá věc. Vypadá to, že se o sdružení Nebojte se! bude starat moje manželka Veronika, už je tomu na 90% nakloněná.

Vraťme se opět k představení. Na závěr diváci tleskali, dokonce vám darovali potlesk ve stoje. Vy jste v té chvíli plakal. Byly to slzy štěstí či smutku? Na co jste myslel?

Hm, bylo to těžké, myslel jsem na všelico. Víte, v tom hledišti byl dnes i Hugo a tleskal.

Den před představením jste ještě nevěděli, jestli se na něm objeví Wanda. Teď je jasné, že nepřišla. Je stále v zahraničí?

S Wandou jsem si telefonoval, prosil jsem ji, aby dnes přišla. Ona však řekla, že ne. Ještě není přípravená vrátit se. Je v zahraničí a tam se se svojí bolestí vyrovnává. A já ji chápu. S Hugem byli spojení, byli spolu o hodně víc než my, jejich vztah byl velmi silný. Wandě bylo 8 let, když se Hugo narodil, a většinou času trávili spolu. A mimo to moje dcera tady má silný tým a vidíte, funguje to tu i bez něj.

Dodnes jste nezveřejnili místo Hugova posledního odpočinku, chcete si to nechat pro sebe?

Ano a ani to prozrazovat nebudu. Chci, aby to bylo naše soukromá věc, věc naší rodiny, tak to zůstane.