V osmnácti nasedla do vlaku směr Paříž a na dlouhou dobu tam zůstala. I když za přehlídky dostávala místo peněz oblečení a žila v bídných podmínkách. "O to víc si člověk úspěchu váží," usmívá se maminka Tobiase (8), exmanželka dánského tenisty Frederika Fetterleina a partnerka tajemného muže – Dominika Buraka. Myslí na druhého potomka?
Co je na tom pravdy, že jste se se svým současným partnerem Dominikem seznámila při potápění se žraloky?
(směje se) "Tak my se už částečně znali z Monaka, ale blíže jsme se seznámili právě v JARu při potápění se žraloky."
Zajímavé rande...
"Křest ohněm!" (směje se)
Vyplatilo se. Už dva roky jste s Dominikem spolu.
"Přijde mi vzácné, že jsem takového člověka našla. Než jsem ale nějaký vztah vůbec začala, bylo pro mě důležité, aby byl Tobiáš (jak Tereza svému synovi říká) v klidu. Chtěla jsem, aby věděl, že když už mu nějakého člověka představím, že to myslím vážně, a že by se měl stát součástí naší společné rodiny. Měla jsem štěstí, vycházejí spolu výborně."
Chcete si zopakovat den ve svatebním?
"Už jsem si to jednou odbyla a jestli bude další, to se uvidí. Svatba pro mě není až tak důležitá."
Jak váš vztah vnímá exmanžel, dánský tenista Frederik Fetterlein?
"Život jde dál, každý máme svůj vlastní život."
Jak často Tobias vídá svého tátu?
"Máme civilizovaný vztah, takže kdykoliv. V Monaku se vídáme docela často, nebo dojíždí z Dánska na takové ty důležité věci jako jsou fotbalové zápasy, hudební vystoupení. Vždycky přijede i dánská babička, dědeček, sestra, abysme tam byli všichni »Hujerovi«.“ (směje se)
Prý jste docela přísná maminka. Dostal od vás Tobias někdy na zadek?
"Tak někdo musí být přísný. (směje se) Dětem by měly být dány hranice, co můžou a co ne. Jsem proti fyzickým trestům, ale na zadek už párkrát dostal."
Jste stejně rázná i v profesním životě?
"Když jsem o něčem přesvědčená, pak se za to dokáži postavit, ale že bych se snažila prosadit svou za každou cenu, to ne. Určitě jsem nikdy nevyužívala svého postavení a jména. Dokonce si myslím, že mě málokdo na ulici pozná."
Jednu z našich nejúspěšnějších topmodelek? To je až příliš skromnosti, nemyslíte?
"Není, tohle si vůbec nepřipouštím..."
Když se snažíte získat peníze pro druhé, tak vám vaše slavné jméno a tvář mohou pomoci...
"To ano, neurguju za sebe, ale za něco, co má smysl, člověk je bojovnější. Přišlo by mi nefér, kdybych s tím vůbec nic nedělala. Pomoc druhým je naše morální povinnost."
Přispěla jste i vy nějakou částkou ze svého účtu?
"Průběžně přispívám. Většinou, když je nějaká aukce, která se nedaří, tak zvednu ruku a koupím ty velmi »nepotřebné« věci." (směje se)
Co nepotřebného už jste vydražila?
"Naposledy kombinézu formule 1 od manželky Mika Hakkinena." (směje se)
Takže vám ve skříni visí závodní kombinéza?
"Už ne, vydražili jsme ji pro nadaci za 260 tisíc korun. Ale za tu dobu jsem už stačila na nadačních jarních Jarmarcích utratit majlant. Odcházím s prázdnou peněženkou, popůjčuju si kde můžu, ale jsem šťastná, že udělám radost blízkým."
Kolik už se vám podařilo po dobu existence Nadace vybrat peněz?
"150 milionů korun. A letos už jsme přerozdělili patnáct milionů korun.“
U koho máte jistotu, že vás nikdy neodmítne?
"Těch lidí je spousta, možná zmíním některé známé tváře: modelka Karen Mulder, Yasmin Le Bon, princ Albert, zpěvák Bryan Adams, který na letošní přehlídku spojenou s výjimečným charitativním projektem »Teribear« nemohl přijet, ale přispěl zhruba tři sta tisíci korunami."
V čem je »Teribear« výjimečný?
"Medvídek Teribear je na designovaných výrobcích – trička, vánoční balící papír, hrnky aj., které si každý může koupit. Výtěžek půjde na podporu pěstounských rodin a prevenci odebrání dítěte z rodiny. Každý, kdo si nějakou tu drobnost koupí, vlastně se stává hrdinou..."
Pro mnohé jste druhá Matka Tereza, hrdinka, která bojuje za opuštěné děti. Koho vlastně považujete za hrdinu vy?
"Kromě Sandokana, asi moji vlastní rodinu. (směje se) Ale je spousta bezejmenných hrdinů, kteří si zaslouží náš obdiv. Ať už jsou to pěstouni, adoptivní rodiče postižených dětí a všichni ti, co se snaží udělat svět lepší, aniž by čekali na uznání."
Patří mezi ně i Eva Herzigová, vaše letitá kamarádka? Odmítla vám někdy pomoc?
"Ano, patří, nikdy mi pomoc neodmítla, ale je pravda, že jsem ji letos trochu ukecávala. Měla nasmlouvanou práci, kterou musela zrušit. Vlastně přijela i s malým do Prahy jen proto, aby pomohla."
Jak dlouho jste se neviděly?
"Moc často se nevídáme, každá žijeme v jiné zemi. Když se ale sejdeme, vzpomínáme na naše počátky v modelingu. Jak jsme spolu v roce 1989 nasedly do vlaku směr Paříž, kde jsme strávily čtyřiadvacet hodin a jely jsme do neznáma, netušíce, že se zkušební měsíc prodlouží na několik let. Já to měla těžší, protože jsem jela se zodpovědností nejen za sebe, ale i za ni. Její rodiče mi řekli: Hlavně se nám postarej o Evu!" (směje se)
Vaše rodina se s Herzigovými přátelila?
"Maminky se poznaly na castingu a od té doby se přátelí. Tehdy se o nás rodiče hodně báli. Nikdo netušil, co nás v Paříži čeká?! Ale s Evou jsme odjížděly s nadšením a zvědavostí, jak to vypadá za hranicemi na západ."
Co vás ohromilo?
"Pojízdné kreperie hned na nádraží, kde dělali krepy s čokoládou nebo nutelou. A všude měli banány bez front a podpultovek! A nikde žádní bezdomovci, jak nám vtloukali do hlavy."
Stýskalo se vám vůbec?
"To ano, byla jsem ráda, že je tam i Eva. Cizí jazyk jsme neznaly, takže jsme byly šťastný, že tak daleko od rodiny je ještě někdo další, kdo umí česky a zná prostředí, kde jsem vyrůstala."
Ani trochu jste se nehádaly?
"Výjimečně! Ani žádná rivalita mezi námi nepanovala. Práci jsme si nebraly, tak každá jsme jiný typ. Ale začátky byly hodně těžké. Neměly jsme moc peněz a někdy i přehlídky byly placené oblečením!"
Místo peněz jste dostávaly oblečení?
"Ano. Dodnes mám doma kolekci Karla Lagerfelda nebo Johna Galliana, ještě než se stal návrhářem pro Dior. Většinu věcí jsem ale pořídila na pařížských bleších trzích." (směje se)
Kolik peněz jste tedy dostávaly od agentury?
"Bylo to zhruba 500 franků na týden! Jen za průkazku do metra jsme zaplatily nějakých 200 franků! Tak jsem vymyslela trik – přeskakování turniketů."
Chytili vás?
"Častokrát, ale vždycky jsem mluvila česky, takže mi nerozuměli..."
Skončila jste někdy na policejní stanici?
"Nikdy si nedali tu práci odvést mě, naštěstí. Musela jsem někde ušetřit Dávala jsem si peníze na stranu na telefonní kartu, abych mohla s mamkou mluvit alespoň po telefonu."
Brečela jste jí do telefonu?
"Nikdy. Stejně tak jsem jí nikdy nenapsala srdceryvný dopis. Negativní věci jsem si schovávala pro sebe. Vždycky jsem si říkala bude líp, nenechám se zlomit. Vlastně jsem to brala jako výzvu. A vyplatilo se mi to. Za čas přišly lukrativní nabídky a já mohla vzít celou rodinu na společnou dovolenou nebo je pozvat do Paříže."
Posílala jste domů nějaké peníze?
"Pořídila jsem rodině celou řadu věcí. Vážila jsem si toho, když se mi začalo dařit, neboť jsem měla v živé paměti to, co tomu předcházelo. A asi jsem to vydržela i díky vědomí, že se mám kam vrátit a doma vždycky najdu oporu."
Trpěla jste někdy anorexií?
"To ne, ale je pravda, že jsem dietu držela."
Řekli vám: Šup na váhu a koukej něco shodit?
"Šup na váhu neřekli, ale něco ve smyslu: Chtělo by to tři kila dolů! Týden před přehlídkama. Jak člověk asi shodí tři kila takhle rychle..."
Jedla jste vůbec něco?
"Jablko a nějaký ten salát. Ale bylo mi z toho tak špatně, že jsem si řekla: Dost! Pochopila jsem, že cena přehlídky nemá cenu zdraví a obrovského trápení. Diety jsem nedržela a na mole jsem nepatřila k nejhubenějším."
Kolik jste vážila?
"Kolem devětapadesáti kil."
Když jste se dostala domů, vykrmovala vás maminka?
"Chtěla, ale moc to nešlo. Kontrolovala jsem ji při vaření – kolik másla dává na pánvičku pod vajíčka... Po narození Tobiáše jsem začala jíst všechno a dokonce vážím méně!"
Je pravda, že si dnes můžete dovolit pracovat už jen tři dny v týdnu?
"Ano, snažím se skloubit práci s rodinou a nadací. Především se jedná o focení a natáčení reklam. Přehlídky dělám pouze charitativní, na molo už by mě nikdo nedostal."
Proč ne?
"Nejsem nejmladší a přehlídkových sezón jsem si užila dost. Nemám žádný motivační důvod, proč se po mole projít."
Ani finanční?
"To finanční ohodnocení u přehlídkových sezón není až tak vysoké. Mluvíme o období osmi deseti přehlídek za den Paříž-Londýn- New York-Milano. Je to dřina. Člověk nemá čas se ani najíst. A odjet od Tobiáše, nechat tady nadaci, to ne. Člověk by neměl žít jen prací, měl by si udělat čas pro sebe a rodinu. Už to není jen o mně, ale o výchově syna, a protože mám srovnání s dětma, které vyrůstají bez rodičů, chci mu věnovat co nejvíce času."
Berete ho někdy s sebou do dětských domovů?
"Určitě. Když byl malý, bylo to pro něho hodně náročné. Vycítil, že je to nepřirozené prostředí, neustále se mě držel za ruku, plakal, bál se, abych ho tam nenechala. Teď už je starší, víc tomu rozumí, v kojeňáčku pochová miminko a bere jako součást života, že je potřeba pomáhat."
Řekl vám někdy, že byste si některé z dětí mohla vzít domů?
"To spíš řekne: Vždyť máš přece mě! Další miminko by pro něho byla velká konkurence."
Takže ani sourozence nechce?
"Zatím se na to netváří... Maximálně by chtěl adoptovat někoho ze své třídy, aby měl s kým hrát playstation." (směje se)
Čím vám dává zabrat?
"Tím, že je tvrdohlavá Panna jako já. Ale je svědomitý a hodně vytrvalý. Jako každý jiný kluk nerad dělá domácí úkoly, nerad si zavazuje tkaničky, je zvyklý na maminčin servis. Myslím, že si ho zplna užívá. Je to fajn kluk, citlivý, který dokáže přiznat chybu. Uvidíme, jak to bude vypadat, až dojde do jistého věku."
Až vám přivede domů svoji první velkou lásku...
"Ježíši! (směje se) Tak nad tím ještě nepřemýšlím, ale snad to nějak zvládnem..."
