Když jsme přijeli na natáčení, otevřel nám Jindřich s tím, že Hanka dorazí za chvilku, ať si uděláme pohodlí, že on jede pro holky do školy. Postupně pak dorazili všichni. Tedy nejsem si úplně jistá, protože pořád někdo přicházel a odcházel, dům pulzoval svým rytmem a my jsme si u toho povídaly.

Bydlíte tu společně 18 let, jak jste si dům vybrali?

Domeček nakreslil Jindřich celý sám, protože si vždycky přál být architektektem, tak si tohle přání zrealizoval alespoň na svém domě.  Jen za mnou přišel, jestli ta sauna, co chce dát  do garáže, je  v pořádku. A já jsem mu říkala, že se asi zbláznil, že v županu nepolezu kolem špinavého auta,  a že sauna musí být vedle koupelny. Tak to je asi jediná inovace, kterou jsem do toho vnesla já. Jinak jsem to všechno nechala na Jindrovi, on měl svoje zkušenosti, měl jasnou představu a já se vůbec necítím být ženou, která rozumí architektuře, tomu, kde je spací zóna, relaxační zóna...

Ale chtěla jsi společnou zónu...

Když Jindra začal kreslit plány,  tak se mě ptal, jestli je něco, co bych chtěla, nebo naopak nechtěla. Já jsem nechtěla dům rozdělený na nějaké úseky, aby to bylo jako někde v sanatoriu. Chtěla jsem, abychom byli pořád pospolu. Chtěla jsem kuchyni propojenou s obývákem a pracovnou a to se podařilo. Takže mám pořád pěkně pod kontrolou, jestli všichni dělají ty věci, které jsem jim zadala (smích).

Neříkej, že když jsou tady všechny děti, že to nevadí, že pracovna je otevřená...

My celá ta léta, co spolu jsme, také společně podnikáme, takže je to velmi praktické. Komunikace je nutná, když si práci taháme domů. Ale dřív, když jsem vařila a on byl v pracovně a něco jsme si říkali, tak jsme se slyšeli, teď už se slyšíme hůř ( smích). Takže teď musím přestat vařit a jít k němu nebo on ke mně. Takže vlastně neustále sportujeme. A děti tu nejsou, ty mají nahoře své pokoje (holky spolu a Filip svůj). A taky počítače, které nesnáším, takže si pozitivně ukládám do hlavy, že tam mají svoje pracovní nástroje, které potřebují ke vzdělání.

Přece jen jste ale velká rodina, z jednoho dítěte byly tři... Neukázalo se třeba, že je nepraktické nemít dveře mezi předsíní a kuchyní?

No, vždycky, když si člověk postaví dům, tak má pocit, že si v něm všechno vyřešil nejlíp, jak uměl, že v něm žádná chyba není. Ha, vždycky se tam nějaká najde. Já si myslím, že tím, že už jsme větší rodina, tak by se tu ty dveře šikly.  Protože hluk zespoda prostě ten klid nahoře ruší. Vyřešili jsme to tím, že alespoň všichni pokládáme nádobí opatrně. Takže byly by tu ty dveře fajn, ale ráz domečku by to narušilo, nebyl by takový hezký, takže už to vydržíme.

Miluješ stará světla, žehličky, rádia, šicí stroje…

No, vyrostla jsem v rodině, kde se starožitné věci dědily z generace na generaci, mám to hlavně po tátovi. Ten sbíral a opečovával staré žehličky a další věci. Ze všeho jde takový klid. Takže já jsem si do domečku chtěla vtahovat přesně takovéhle věci. Světla, která  tu máme, jsem našla na blešáku na Moravě a nechala je zrestaurovat. Můj muž je pravý opak, ten by tu měl nejraději kov a sklo. Má rád sterilní, studený, čistý styl. Mně by se v tom ale špatně žilo, takže jsem se sem snažila natahat spoustu "starých krámů”, ale každou tu věc jsem s ním nejdřív probrala a jsem moc ráda, že mě nechal ten náš domeček zateplit. A myslím, že už je má taky rád.

Celý rozhovor s Hankou Kynychovou si můžete přečíst v aktuálním čísle Blesk Hobby. Prosincové číslo je nabité vánoční inspirací, dozvíte se také, jak ušetřit v novém roce a jaké květiny vám přinesou štěstí. Časopis koupíte v každé trafice nebo si ho můžete v tištěné či elektronické podobě objednat v našem iKiosku ZDE