Z legrace řečeno jsme vás zastihli možná chvilku před stěhováním.
Já myslela, že jste mě zastihli InflagrantiJ To je jméno mojí houslové kapely a popravdě, často si tak teď poslední dobou připadám. Načapaná Inflagranti při nějaké nepřístojnosti. Já vám totiž chtěla vyprávět, jak je to tu krásné a jak se nám tu líbí už 8 let líbí. Ale během chvilky bylo odhaleno, co všechno tu vlastně stále chybí nebo nově překáží. Dokonce myslím, že tu možná ani nezůstanemeJ.
Přála jste si bazén, není tu. Měla jste krásný volný výhled z kuchyně a postavili vám v tam fotbalový stadión.
No mít kopaný bazén, to byl vždycky můj sen. Zatím máme pořád jen ten provizorní, nadzemní. A teď mám za domem sportovní ovál i fotbalový stadión. Přitom já téměř nesportuji. Kamarád mi říká, že mi to závidí, že by přeskočil plot a šel si zaběhat. Alespoň syn to tak dělá, je členem místního atletického klubu.
Když jste ten dům před osmi lety plánovali, splnil očekávání?
My s manželem nejsme moc plánovači, my tak plyneme s děním. Manžel se sice snaží plánovat, je ekonom a manažer a rád by vše řídil, ale vedle mě to úplně nejde. Protože já mu většinou ty plány na poslední chvíli přeorganizuji. Takže my jsme moc neplánovali. Chtěli jsme soukromí, což tu dlouho bylo. Předtím, než nám postavili ten ovál. A bazén jsem chtěla jen já. Protože manžel ho moc nechce, tak tu není J Já totiž sama kolem domu skoro nic nezařídím, na to nemám buňky.
Kde trénujete na housle? Neviděla jsem žádné speciální místo.
To je tím, že já na housle cvičím kdekoli. Jak jsem zvyklá hrát moderní hudbu, tam se hraje všude, kde vás lidé poslouchají. Tedy u nás doma je to obráceně. Hraju zrovna tam, kde mě nikdo neslyší. Abych nikomu nevadila. Když jsou děti ve škole, tak využívám pracovnu. Když jsou doma, tak hraju třeba v komoře. Je malá, píchám tam smyčcem do regálů, ale mě to nevadí. Děti jsou na mé hraní někdy alergické a manžel úplně. Navíc cvičím hodně stupnice a nezáživná cvičení, to není jako koncert. Bohužel, odhlučněný pokoj tu není, to jsme nějak neřešili.
Mám pocit, že máte ráda spíš méně nábytku a méně věcí, než více…
To mám. Jen s dětmi to prostě nejde, dům mi připadá jako skladiště hraček, oblečení a stále je po nich co uklízet.
Dětí jsou tu tři – 11, 7 a 2 roky. Máte kuchyň v bílém lesku. Byl to rozumný nápad?
To byl taky můj sen. Já tedy nejsem puntičkář, že bych viděla otisk ručičky a šílela bych. Tedy dřív jsem byla, ale teď, s dětmi mě to naučilo neřešit. Navíc já hůř vidím, mám komplikovanou vadu očí. Pro hraní je to dobré, protože naopak lépe slyším. No a tím, že hůř vidím, tak mi spousta věcí nevadí.
Zahradu opečováváte vy nebo ji má na starosti manžel?
Já. Nechávali jsme si ji navrhnout od architektky tak, aby byla bezúdržbová. Abych tam nemusela hnout ani prstem.
Ale bezúdržbová zahrada přece neexistuje.
To jsem tehdy ale nevěděla. Já pocházím z vesnice, maminka má dům a obrovskou zahradu a já si myslela, že je bezúdržbová. Jenže ona ji udržoval maminka. Mě vždycky kvůli houslím chránila, aby se mi nic nestalo s prsty, tak jsem tam nesměla nic dělat. No ne že by mi to tehdy vadilo J Ale teď jednoduše musím nasadit rukavice a na jaře a na podzim jí pár dní věnuji. Pomáhat musí i děti. Ale moc se tam toho nemusí, je to trošku džungle. Já to tak mám navíc ráda, řízený chaos.
