Kolik času jste v poslední době trávili ve studiu a kolik na zahradě?

Dalibor: Ve studiu jsem trávil celý koronavirový rok a bavil jsem se nahráváním nové desky Moment, která měla vyjít už loni na podzim, ale vychází až teď.

Jiřina: Já jsem si tentokrát tu jeho desku užila, byla jsem u toho pořád. Zazpívala jsem si tam vokály, zahrála jsem si tam i na piano, jsem na to zvědavá, jak se bude líbit, doufám, že bude.

Fotogalerie
42 fotografií

Cestou do studia visí na stěně koláže…

Ty já už dělám tak patnáct dvacet let. V zimních plískanicích, když jsem doma sám, což já jsem rád, když jsem, když se to povede a člověk si chvíli od všeho toho ruchu odpočine, se kolážemi bavím. Mám rád takové ty trošku humorné, srandovní koláže.

Ty jsi taky vášnivým sběratelem. Kdo je nějaký panovník, ten tu musí s vámi bydlet.

Já sbírám jen ty panovníky, kteří měli ve znaku orlice, protože oni všichni po první světové válce zmizeli. Ať to byli ruští carové, pruští panovníci, rakousko- uherští, všichni zmizeli. Mě to zaujalo, začal jsem se historii věnovat, dá se hodně přemýšlet, co bylo, jak bylo, a začal jsem je sbírat.

Zdědila jsi také nějakou sběratelskou vášeň?

Jiřina: No tady je to jako v muzeu, takže už jsem to zdědila. Když v tom člověk vyrůstá, je to, jako když vyrůstá v té muzice, nasává, ovlivňuje ho to. Ale čím jsem starší, tím mi historie připadá zajímavější, nejvíc mě zatím zaujal Napoleon a jeho období. Ale zdaleka to ještě nemá parametry jako u táty.

Dalibor: Když byla malá, tak jsem ji zkoušel, kdo je kdo, to neměla ráda.

Jiřina: Ne, neměla, to bylo strašný, stejně jako takové ty zpěvy u vánočního stromečku…

Tvou další vášní je zahrada. Tady je to taky všude samá socha panovníka – měli přednost třeba před vodníky, které tvoří tvoje žena?

Ono je to proces, někam jdeš, něco vidíš a něco chceš, ale ne všechno se dá koupit. Není to tak jednoduché, třeba jsou to originály někde vystavené, třeba v lapidáriu, to ti neprodají. Takže se to snažíš získat jiným způsobem, třeba když se někde něco rozbije a vyrábějí se kopie, tak já prosím, jestli by mi nevyrobili taky jednu. Něco se mi podaří, něco ne. Cheopsovu pyramidu jsme si postavili s kamarádem sami.

To jsi neměl co dělat?

Já ji chtěl, ale to se musí nejdřív přesně propočítat, tohle je v měřítku 1:100.

Které panovníky tu máš, na zahradě?

Jsou tu Karel IV., Ferdinand I., Rudolf II., ten mi zarůstá v keři, musím to kolem něj přistřihnout, Maxmilián II., je jich tu spousta, na schodišti jsou další, třeba František Josef I., ale to necháme na jindy.

Zdá se, že miluješ také kaktusy.

Jo, jo, mám tu ty, které vydrží zimu, a některé jen v létě letním a pak je schovávám dovnitř. Líbí se mi.

Jezírko je plné ryb. Copak ti v něm plave?

Mám tu pstruhy albíny, jsou to nejkrásnější a nejlepší ryby, žádní kapři, kdepak, pstruh albín. Oni i skáčou 10 až 20 cm nad vodu, když tam chytají ty komáry a mušky. A když jim hodíš jídlo, to je vřava.

Máte je jen na okrasu, nebo je i jíte?

Dalibor: Ona by mi to děvčata nejedla.

Jiřina: Já myslím, že by si na tom člověk nepochutnal, když to tady krásně zdobí.

Pomáhají ti holky na zahradě?

Dalibor: Ale jo, pomáhají, žena ráda hrabe listí a Jířa mi pomůže, když je něco zapotřebí.

Jiřina: Jojo, a ráda. (smích)

Zdá se, že jsi také velkým pěstitelem jahod, za rohem to vypadá jako v maloobchodě. Kolik jsi musela sbírat jahod?

Jiřina: Já nic, to já jahody nesbírám. To všechno táta.

Dalibor: Oni mi říkají, že to všechno je moje. Já to musím otrhat. Ale třeba papriky – ty já moc nemám rád, ale holky to mají rády, tak to pěstuju. Pořád. Měli jsme asi 20 kg paprik. Děláme z toho všechno, plněný papriky, lečo a všechno možný, ale je to zábavný.

Jiřina: Táta na co sáhne, to vypěstuje, fakt, on se nechce sám pochlubit, ale opravdu to tak je.