Je pozdní podzimní odpoledne. Pražské nábřeží, kde jsou provizorní šatny a maskérna, obléhají desítky lidí ze štábu. Hvězdy jako Jiří Bartoška, Tereza Kostková a Nela Boudová už jsou v péči odborníků, nás to čeká. Kostýmy má na starosti módní návrhářka Táňa Kovaříková. Moje černé džíny a triko odmávne. Točí se léto. „V pohodě. Ale vy ne. Ten zelený svetr musí dolů,“ svléká kolegyni z ženského časopisu. Slunce pomalu zapadá, ochladilo se a já jí ten svetr docela začínala závidět. Už jí ale taky bude zima.

Vzpomínka na Lustiga (†84)

Přemisťujeme se do restaurace Monarch na pražském Starém Městě, kde se scéna tiskové konference bude točit. Tady na jedné Paroubkově oslavě zastřelili před dvěma lety jeho přítele, mladého Kočku. Divný pocit. Režisérka Poledňáková nám podává ruku na přivítanou. „Nemáte někdo můj text?“ hledá scénář s posledními poznámkami. Na to, že vlastně ztratila noty, podle nichž máme hrát, je dost v klidu. Asi má celý film v hlavě. Nechává jako vzpomínku na zeď pověsit fotku Arnošta Lustiga (†84). Ve filmu Líbáš jako Bůh si ještě zahrál…

Přijíždí Jiří Bartoška. Už má na sobě předepsaný oblek, ale smlouvá o botách. Rád by si nechal pohodlné kožené tenisky, které s kvádrem neladí. „Budu mít nohy pod stolem,“ přesvědčuje Poledňákovou vemlouvavým hlasem. Režisérka mu samozřejmě neodolá.

Pět metrů od Bartošky

Charizmatický herec usedá pár metrů ode mě a pilně kouří. Zapaluje si jednu cigaretu za druhou a snaží se bavit přítomné různými bonmoty. Režisérka zatím s kameramanem připravuje kompozici záběru. Začíná mi být dlouhá chvíle. Na plac vbíhá herečka Zuzana Stivínová. Nemá s filmem nic společného, ale šla okolo, a tak přišla pozdravit známé. Aspoň nějaké oživení. Dorazila nalíčená Tereza Kostková. Sonduji, jak přežívá ona ty dlouhé přípravy mezi jednotlivými obrazy. „Film je o čekání,“ vysvětluje mi herečka s úsměvem. „Naučila jsem se využívat čas. Učím se cizí jazyky, vyplňuju různé tiskopisy, učím se texty do divadla,“ prozradila. Musím přiznat, že s sebou neprozřetelně žádné tiskopisy nemám. Ani křížovku. Pak ale konečně zazní pokyn: Ticho! Točí se obraz Bartošky a Miloše Pokorného ze zahájení tiskové konference.

Jako Sophia Loren

Dveře na ulici jsou otevřené, a jak se nesmíme moc hýbat, je nám všem u stolu po dvou hodinách zima. A pak to přijde. Mladý vousatý asistent režie Roman Bartoš najednou o přestávce mezi natáčením vstává a podává mi svou teplou bundu. „Ta neprofoukne. Ale na záběr ji musíte zase sundat,“ říká mi. V tu chvíli se cítím jako hvězda, jako Sophia Loren. Natáčení mi najednou připadá naprosto úžasné. Jak jsem se mohla nudit?! Poledňáková už natočila obraz s Bartoškou a s Kostkovou a obrací se na náš novinářský komparz. Teď jsme na řadě my. Kolegyně Helena, která píše o filmu celý život, má dokonce ve scénáři větu. Sleduju ji s úctou. Mluvící role je už něco. Jenže to dopadne jinak. Mám asi dobrý den.

Heleně nějak na mikrofon nezní hlas, a tak Marie Poledňáková po pár pokusech ukazuje na mě. „Zkuste to vy,“ říká a podává mi Helenin scénář. Nevěřím vlastním uším. Ale vzápětí na kameru odříkávám předepsaný dotaz na tiskovce směrem k Bartoškovi: „Nevadí vám, že o literaturu jde až v druhé řadě? Díky publicitě vaší páteční show jste se stal módním autorem.“

Poledňáková bere hned druhý můj pokus. Jsem Sophia Loren podruhé. Tenhle den se fakt vydařil.

Fotogalerie
7 fotografií