Předpokládám správně, že jako režisér a scénárista s tou základní myšlenkou o nevěře souhlasíte?
„Takhle přímo bych to neřekl – ten film je prostě polemika na toto téma. Obecně je to samozřejmě odsouzení hodné. Na druhou stranu je dobré vědět, že lepší je povedená nevěra než nudící se manželka. Nevěra je nepříjemná, ale dá se možná přečkat. Nuda se přečkat nedá, ta je zkázonosná.“
Nakolik jste při psaní vycházel z vlastních milostných průšvihů a dobrodružství?
„Musím uznat, že zvlášť dřív jsem byl na milostné trapasy expert. Ale ne, že bych je do filmu přepsal doslova. Ženu ty zápletky do větších obrátek, aby ty komediální situace mohly lépe vykvést. Dělám škodolibě svým postavám ještě větší naschvály, než připravil osud mě, aby se v tom pořádně plácaly, a diváci se tak měli v kině čemu smát. Snad jen ta historka, kdy slečna atypicky použila svoje tanga místo gumičky do vlasů předčila mou fantazii.“
Nepovídejte. Tedy povídejte…
„Stalo se to jednou na bowlingu. Krasavici ve vedlejší dráze to moc nešlo, protože jí padaly vlasy do očí. Když si z ní mužští utahovali, stáhla si tanga a použila je jako gumičku do vlasů. Od té chvíle jí to šlo mnohem líp. Zato chlapi měli problémy trefit vůbec dráhu, natož kuželky. V baru za ní dokonce zvedli ceny nápojů.“
Ve filmu jste tuhle scénu přesunul na kulečník. Co máte proti bowlingu?
„Nic, ale zdálo se mi to vizuálně vděčnější. Vica Kerekes, která v Mužích v naději hraje onu krásku, Jirku Macháčka a Bolka Polívku sváděla ještě účinněji, protože mohla předvést nejen skvělou práci s koulema, ale taky s tágem.“
Co bylo impulsem k natočení tohoto filmu?
„Už když jsme dotáčeli Ženy v pokušení, dámy ze štábu si dělaly legraci, že příště určitě natočím film o mužích. A že jsou na to zvědavé. Pak jsem na tuto zvědavost narážel stále častěji. Ženské mě pasovaly na arbitra milostných vztahů a stále se mě ptaly jak to máme s milostnými vztahy a proč se chováme jako idioti. Tak jsem se rozhodl o tom natočit film.“
Proč se nejmenuje Muži v pokušení?
„Muže není potřeba uvádět v pokušení, my jsme v něm pořád. Zato naději potřebujeme. Proto Muži v naději. Název jsem tedy měl, stačilo už jenom za něj napsat těch stodvacet stránek scénáře.“
Věděl jste od začátku, o čem to bude?
„Chtěl jsem se co nejvíce vzdálit od Žen v pokušení. Napsal jsem příběh, který se odehrával na vesnici, nakonec jsem ale text rituálně spálil.“
Proč?
„Nebylo to ono. V původní verzi se chlapi na vesnici usnesou, že je potřeba něco udělat s jejich postavením v milostných vztazích i ve společnosti. Ale právě když zavelí ke vzpouře, přijdou o práci. Nejsou schopni sehnat zaměstnání, zatímco ženské práci bez problémů najdou. Takže muži tráví čas v domácnosti a ženské chodí utahané z práce - prostě komedie o tom, jak si vymění role.
Rezignoval jste na to, protože jste v tom postrádal erotiku?
„To bych nemohl být autorem já, aby tomu chyběla erotika. Ale nedokázal jsem se rozhodnout, zda v tom filmu má převážit milostná pikantnost, nebo sociální téma. Prostě to nesedělo, něco tomu chybělo, nebo přebývalo. Ale možná se k tomu někdy vrátím – občas se stává, že přilétne nový nápad a konečně to zaklapne. Nicméně to základní téma vyklízení pozic a jak jsme na úprku zůstalo i v konečné verzi scénáře.“
Problém s mužským vyklízením pozic je docela vážná věc…
„Vždycky hledám východisko pro komedii ve vážném tématu. Když se podíváte na moje filmy a odmyslíte si jistý nadhled a ironii, může to být vždy i vážný příběh, se kterým by se dalo jezdit po festivalech lépe než s komedií. Ale já ten nadhled a fóry považuji za důležité.“
Jste v těch pošramocených vztazích mezi pohlavími pesimistou nebo optimistou?
„Biji na poplach! Pokud se pohlaví srovnájí do nějakého unisexu, hrozí nám vymření. To jiskření mezi dvěma póly je nutné, příroda se ty milióny let neflákala, určitě ví, proč to tak zařídila. Já bych to tedy nerušil.“
Při natáčení filmu o nevěrách se asi v zákulisí hodně vyprávělo… Která historka vám utkvěla v paměti?
„Bylo to přesně naopak. Právě proto, že jsme točili film o tak peprném tématu, všichni zúčastnění drželi jazyk za zuby. Nevěra se přece vždy děje někomu jinému než nám, my s ní nemáme nic společného!“
Vážně se nikdo nepochlubil nebo nepodřekl?
„Síbil jsem sice, že to nikde nevykecám, ale jeden člen štábu mi ve slabé chvilce vyprávěl, že se před lety zamiloval do mladičké dívenky, která ještě bydlela na internátu. Bylo to za totality, a tak její ctnost hlídal přísný režim a mříže v oknech. Láskou rozpálený milovník ovšem podal horolezecký výkon a vyšplhal za ní do druhého patra, kde už na něj čekala nahá. Byl to sice prý náročný kaskadérský kousek, ale oddali se vášni i přes mříže. Ty ovšem sílu jejich temperamentu nevydržely, vytrhly se ze zdi a Romeo se v nejlepším zřítil na zem. Mříže na něj. Stálo ho to spoustu modřin a dva přední zuby.
Dva zuby? To z toho ještě vyšel lacino na pád z druhého patra.
„To nebylo tím pádem. Ty mu vyrazila jeho manželka, když se dozvěděla, jak přišel k těm modřinám.“
Je nevěra jen sex, nebo i líbání v přiopilém stavu?
„To obvykle rozhodují partneři těch, kdo se líbají. Já s tím pochopitelně nemám žádné praktické zkušenosti…“
Myslíte, že umělecké prostředí přeje nevěře víc než třeba úřad?
„Jak se to vezme. V kanceláři většinou pracujete stále se stejnými kolegy a třeba až za dva roky zjistíte, že ve vedlejší místnosti je někdo, kdo se vám najednou zdá neodolatelný. V uměleckém prostředí je těch podnětů víc, při práci u filmu se lidé často střídají - milostné příležitosti před vámi defilují jako figurky na orloji. To vzniku vztahů nahrává. Na druhou stranu být na očích sklony k nevěrám spíše zapuzuje než podněcuje, přece jen tyhle věci dělají lidé spíše v přítmí a neviditelnosti. Tedy pokud zrovna nejsou závislí na adrenalinu…“
Když jsou spolu lidé v intimní situaci před kamerou, dá je to dohromady?
„Mám za sebou jako režisér pět filmů a dva seriály. Nepamatuji si ale, že by mezi hlavními představiteli nějaká láska vznikla. Tedy na jeden případ si vlastně vzpomínám, ale nebylo to vzájemné.“
Nakolik se museli herci při natáčení Mužů v naději držet scénáře?
„Žertem vyprávím, že když na Bolka Polívku s Jirkou Macháčkem přišla improvizační, prodal jsem na tu show lístky kolemjdoucím a i se štábem se vytratil do cateringu. A teprve když už byli mistři tak unavení, že je nic nenapadalo, sjeli jsme to podle původního scénáře.“
Protože jste za každých okolností přesvědčen o své pravdě?
„To tedy nejsem. Jednu scénu v tomto filmu jsme například dělali ve dvou verzích, vážně a jako komedii. Nebyl jsem totiž ještě rozhodnut, jak ji do filmu zasadím. A opět se ukázalo, jak těžké je točit zábavný film. Na vážnou verzi jsme potřebovali jednu klapku, zatímco komediální jsme točili sedmkrát! Dělat komedii, aby působila lehce a uvolněně není opravdu žádná sranda. Je to jako když baletka musí hrozně dřít – jen proto, aby to při představení vypadalo, že má třináct kilo a že se vznáší.“
Kde jste tentokrát točili?
„Kromě pár záběrů, které vznikly v lesích za Prahou, se točilo hlavně na exkluzivních pražských místech. Interiéry i exteriéry. Praha je úžasná a já chtěl, aby si oči diváků ve všech ohledech přišly na své. Výsledkem toho je, že jsme zřejmě přispěli k rozvoji turistického ruchu. Po internetu třeba už běhá pikantní reklamní video k našemu filmu. Zjistili jsme, že na něj hodně chodí cizinci. Ptají se kdo je ta sexy žena a kde pobývá. Myslím, že o návštěvy slídivých cizinců bude postaráno.“
Patří humor do postele?
„Humor patří kamkoli, akorát ve své ložnici ho zakazuji. Tam je povoleno jen obdivné vzdychání.“
Mimochodem, jak na film reagovala vaše partnerka?
„Samozřejmě se objevily nenápadně pokládané otázky, co se mě z toho filmu osobně týká. Nicméně jsem vysvětlit, že zpozornět je potřeba ve chvíli, kdy zmlkneme. Dokud o tom jen mluvíme, píšeme a sníme, je to jako s tím psem, který štěká, ale nekouše. Moudrá žena si tedy řekne: „Jen ať si touží, aspoň na tom vyděláme.“
