Důvěrně zná Bory, Valdice, Ostrov nad Ohří. Teď už zase nesmí mezi lidi, i když za mřížemi není. Na svět se dívá okny venerologického oddělení jedné z nemocnic v Českých Budějovicích. V přísné izolaci mu tam léčí syfilis!

Osmnáctiletý René začal svoji dráhu kriminálníka na vojenském gymnáziu v Moravské Třebové. Vzal tam dvě pistole, aby si s kamarády v Budějovicích mohl zastřílet. A pak už se vezl. Vykrádal byty, podváděl s dodávkami zboží na živnostenský list a když si ho všimla režisérka Třeštíková, po pár měsících spolupráce vykradl i ji. Vzal v jejím bytě zlaté hodiny. „Měly tvar slunce a znalec je před soudem ocenil na částku od pěti tisíc do dvou miliónů. Já je prodal za 720 tisíc,“ říká s tím, že to všechno už je minulost. Až mu v březnu skončí kvůli jeho loupežím zákaz pobytu v Praze, chce žít jinak. Zatím mu to kazí nemoc.

Teď dostává dvě injekce penicilinu každý den, má zákaz návštěv a po vyléčení musí dodržet tříměsíční sexuální abstinenci. Tedy, když půjde všechno dobře. René Plášil tomu věří. „Já blbec. Mě vůbec nenapadlo, že tahle nemoc u nás ještě je. A to jsem jí dostal od studentky vysoké školy, od intelektuálky! To je k neuvěření!“

Čtěte také:

René Plášil: Pořád žiju na hranici zákona >>
Třeštíkovou vykradl hrdina jejího filmu! >>

Štěstí? Možná
René Plášil se po vydání autobiografické knihy Běžec na trati K... a zejména po filmu René režisérky Třeštíkové stal fakticky celebritou. „Mohlo by mi být líp, kdybych se po premiéře Helenina filmu v Praze neožral. Policajti mi zákaz pobytu nezrušili, jak slibovali, a tak do Prahy nesmím. A přitom žít se dá jedině tam,“ říká René.

Proto kývl na nabídku jedné agentury a začal cestovat po Čechách. Besedoval s lidmi o svém životě, měl autorská čtení. Za necelé dva roky nejméně stokrát hovořil pro tisk, rozhlas i televizi a besed bylo určitě víc než dvě stovky. Peníze mu kupodivu stačily k životu. I když dříve byl zvyklý na jinou »ligu«. Vzpomíná, že když někde vyloupili byt a prodali nakradené věci, rozházeli za pár dní desetitisíce. „To bylo, teď jsem si vystačil s honoráři. Nejprve jsem bral za besedu tři stovky, teď už si řeknu o dva tisíce. Nestydím se.“

 

CO VYHRÁL FILM RENÉ:
Po úspěchu fi lmu Marcela natočila dokumentaristka Helena Třešíková Reného (2008). Ten byl např. uveden na Mezinárodním filmovém festivalu v Karlových Varech.
Ocenění:
Nejlepší dokumentární film roku 2008 na Evropských filmových cenách
Zlatá holubice pro rok 2008 na německém festivalu DOK Leipzig
Nominován na Českého lva za nejlepší dokument

Smůla? Určitě
Bývalý kriminálník, zloděj a lupič změnil styl i způsob života. Pořídil si i auto, Peugeota 405. „Ten vůz mi zachránil život, kdybych seděl v menším, už bych tady nebyl,“ tvrdí.

 

Čtvrtého října loňského roku boural, stalo se to ve tři ráno a v krvi měl »pouhých« 0,76 promile. „Opilý jsem nebyl, ten večer jsem toho ani moc neměl,“ říká. Z kómatu se probral o dvanáct dní později. Lékaři mu mezitím odebrali slezinu, sešroubovali místy rozdrcený obličej a ubrali část rozmačkaných plic. „Narodil jsem se podruhé,“ krčí rameny René, „a musel jsem přibrzdit. Na intenzivní cestování po Čechách to už nebylo.“

Začal vozit »holky z bordelů«. K zákazníkům v Německu i Rakousku, do bytů v Budějovicích i okolí nebo do kasin. „Hodilo to dost, i pět set euro za den, a tak jsem vyrovnal i doplatek za ošetření v nemocnici, skoro dvaadvacet tisíc.“ Jenomže tenhle styl života až příliš Renému připomínal minulost. A tak se znovu vrhl na besedy a autorská čtení.

Osudový Liberec
„Ona studuje na jedné vysoké škole v Liberci. Je v mezinárodním programu výměny studentů Erasmus a když jsem ji v červenci poznal, vratila se ze Španělska. I s dárečkem, který mi teď léčí,“ vzpomíná na nemocničním pokoji René. Známost s mladou ženou a pár měsíců života s ní byla vlastně záplatou na rozchod s Terezou. S tou René žil několik let v Budějovicích a rozuměli si. „Měla ráda mě i mého psa, ale já byl často pryč, ona samotu nevydržela. Spadla do drog a ty já nenávidím. Šli jsme od sebe.“

René není příkladný pacient, v pokoji u okna běžně kouří („vím že to je zakázané, ale co mi udělají – vyhodí mě?“) a také má obavy z toho co bude, až se uzdraví. „Tři měsíce bez ženské? Já se snad uchlastám, přece to musím něčím utlumit. Asi ze mě bude alkoholik,“ dodává žertem. Ale v hlavě to prý srovnané má. Po propuštění z nemocnice půjde za kamarádem do Českého Krumlova, který se mu stará o psa. I Vánoce tam chce strávit.

„Pak ještě pár autorských čtení nebo besed, asi tak do března. To mi skončí zákaz pobytu v Praze. Půjdu tam a dám se znovu do psaní. Mám pořád o čem.“