Carevna českého divadla Slávka Budínová: Vdávala se až v 53 letech

Ostravačka rodem, obchodní účetní podle přání otce, herečka na přání matky a nakonec hvězda československého divadla, filmu i televize. Tím vším Slávka Budínová byla. A s výjimkou účetní víc než úspěšně.

Divadlo

V roce 1943 začala hrát v Ostravském divadle. Potom působila deset let v Olomouci, kde se vypracovala ve výbornou herečku. Následovalo angažmá v pražském divadle E.F. Buriana, kterému zůstala věrná až do svého odchodu do penze v roce 1987.

Úspěch

Budínová uspěla především v rolích charakterních hrdinek. Její Valentýna Nedobylová ve Sňatcích z rozumu stejně jako desítky dalších rolí z ní udělaly miláčka publika. Lidé jí tehdy zastavovali na ulicích a diskutovali s ní.

Bydlela tehdy v malém bytě v Rytířské ulici, kam si vzala i oba rodiče a později, když počátkem šedesátých let koupila dům U bílé botky na Malé Straně, v něm žili všichni společně. Včetně dvou maltézských pinčů.

Svatba

Vdávala se až v třiapadesáti letech, předtím měla sice pár prchavých a přelétavých známostí, ale protože všechen svůj čas věnovala práci a rodičům, nikdy se nezamilovala. Tím vyvoleným se stal režisér Ivo Toman.

Vzali se v roce 1977 v Mongolsku, při natáčení filmu Ve znamení Tyrkysové hory. Smrt jejího manžela na rakovinu v roce 1994 jí zcela změnila život a osm let poté odešla za ním. Jako zlomená žena, ničím nepřipomínající dámu, kterou znali její diváci…

Závěť

„Nevím, kdo to o mě šířil, ale pravda to nebyla,“ tvrdí. „Vždyť já ani nevěděl, že Slávka nějakou závěť sepsala, natož pak, že dědicem jsem já.“

Pan Příhoda poznal herečku v roce 1973, když natáčela ve filmu Noc na Karlštejně. „Znala mojí maminku a pomohla mi zaměstnat se jako pomocný rekvizitář na Barrandově,“ říká Rudolf Příhoda. Do domu U bílé botky na Malé Straně chodil navštěvovat ji i jejího manžela, režiséra Ivo Tomana.

„Slávka mi věřila a myslím, že se na mě po smrti manžela i trochu upnula. Vždycky jsem jí zařídil, co potřebovala, ale někdy jsem k ní přišel a třeba hodinu jsme spolu seděli na její zahrádce a jenom mlčeli,“ vzpomíná.
Podle jeho slov byla paní Budínová rázná, autoritativní a někdy i odměřená žena, své známé si vybírala a servítky si nebrala.

„Když jí její lékařka nechala odvézt do nemocnice, byla na sestřičky někdy i zlá. Nechtěla tam být, někdy vydržela mít zavřené oči celý den. Sestra jí povídá – paní Budínová, otevřete oči a ona – a proč? Na co bych se tady koukala? Snad ne na vás?“, popisuje poslední chvíle kamarádky pan Příhoda.

Křest

„Ke konci už byla hodně slabá. A pořád chtěla na knězi, aby jí dal beránka (hostii – pozn. aut.). Jenže to by musela být pokřtěná a tak jí kněz pokřtil na lůžku.“

Slávka Budínová zemřela ve čtyři hodiny ráno, ve spánku. „Za pár dnů mi zavolal její notář a řekl, že má ve své úschově Slávčinu závěť, že mi odkázala úplně všechno,“ říká.

Majetek

Podle jeho slov Slávka Budínová začala prodávat svůj majetek, hlavně starožitnosti, pár let před smrtí. „Koberce, obrazy nebo nábytek. Jezdili si pro to lidi od jedné starožitnice z Václavského náměstí, já sám jsem si nikdy nic nepřisvojil,“ brání se osočením.

Za pravdu mu dal i Nejvyšší soud, který rozhodl v jeho prospěch ve při, při níž ho žaloval o určení dědictví nevlastní synovec herečky z Kanady.
„Kde byli všichni, když je Slávka potřebovala?“, ptá se ještě dnes Rudolf Příhoda.