Sám Menšík jak mohl, do Ivančic přijel a až do své smrti na ně nenechal dopustit. Jak to tam vypadá nyní? A žije ještě někdo z jeho vrstevníků?
Město na soutoku tří řek – Rokytné, Jihlavky a Oslovky – se zrovna teď jakoby z gruntu přestavuje. Dělají tam novou kanalizaci a všude je to samý výkop, ale i tak se při troše pozornosti dá dojít uzávěrami ve spleti uliček starých Ivančic až na Drůbežní trh. V domečku jako z pohádky tam se svojí paní žije Ctibor Matějka (83), který s Vladimírem Menšíkem vyrůstal.
Vše byla pravda
Pan Matějka je na svoji paměť právem hrdý a svého kamaráda »Laďu« má dodnes před očima. „Jakpak by ne, vždyť se mě na něj každou chvíli někdo ptá a těch besed, co jsem o něm měl, to ani nespočítám,“ říká.
Maminky těch dvou se přátelily od školních let, a protože se jim kluci narodili shodou okolností pár dnů po sobě, vozily je v kočárcích na procházkách společně.
Menšíkovi bydleli kousek za rohem, v Rybářské ulici č. 4, v přízemním domku, kde byla všehovšudy kuchyň a jedna místnost. „Když se Laďův tata Vladislav vracel od kapání ze súsedovic sklépka, tak u nich opravdu bylo to, co po-tom Laďa popisoval – on mu podrazil nohy, maminka ho povalila na postel a všichni ho svlékli a nikam nepustili,“ tvrdí Menšíkův kamarád. „On si nic nevymýšlel, všechno, co o Ivančicích řekl, je pravda,“ dodává.
Jako kluci rádi rybařili, na provázek dali zahnutý špendlík a s proutkem vysedávali u vody. „Chytali jsme drobotinu, mrglaj, jak se tu říká, a dávali to husám a kačenám.“
Komik od dětství
Vladimír byl vtipálek odjakživa a jeho otec, řidič hoteliéra Sehnala, kterému patřil hotel Černý lev, mu párkrát musel nasekat. To když malý Vláďa přímo na náměstí parodoval jednou drogistu, pak řezníka nebo někoho jiného. „Hokynář ho dokonce jednou zavřel do komory, ale my to řekli Laďovu strýci, ten obchodníkovi pár vrazil a Laďu dostal ven,“ vzpomíná pan Matějka.
Menšíkova rodina se, když bylo Vladimírovi sedm let, odstěhovala do Brna, ale on do Ivančic jezdil dál.
I jako už respektovaný a uznávaný herec. „Měl velkou volhu a v naší ulici křičel na celé kolo – Cibó, jedu za tebó, vylez,“ směje se Menšíkův kamarád.
Jeho dědek Josef
Natáčení filmu Náš dědek Josef se zúčastnila spousta lidí z okolí. Nejen v Pohořelicích, ale i na zámku v Židlochovicích. „Tam se děly věci. Pracovalo se naplno a po natáčení se pilo tak, že František Filipovský usnul v posteli s vycpaným medvědem a Laďa zase v brnění, které si tam vypůjčil. Já mu tehdy říkal – chlape, ty snad máš duté nohy, co se do tebe vejde,“ směje se pan Matějka.
Režisér Kachlík prý obsazoval místní podle Menšíkových rad, on perfektně věděl, kdo co může („...a taky zmůže,“ přidává pan Matějka) a na jaký typ role se hodí. „Laďa pracoval a nešetřil se. Už tehdy kouřil devadesát marlborek denně, až ho to nakonec zabilo.“
Vzhůru k výškám
Vladimír Menšík je určitě jediným naším hercem, který má ve svém kraji takříkajíc trojjediné ocenění. V Brně je kavárna s jeho jménem, na rodném domě v Ivančicích má pamětní desku a v obci Hlína, čtyři a půl kilometru od Ivančic, dokonce svoji rozhlednu.
„Když byl Menšík kluk, chodil sem s tátou na houby,“ říká starosta Hlíny Miloš Dostalý. „A tak jsme si řekli, že mu tu rozhlednu zasvětíme, nikdo jiný si ji víc nezasloužil.“
Veřejná sbírka vynesla 337 000 korun, Ivančice přidaly čtvrt milionu a zbytek – 2,5 milionu – dala Hlína a také mobilní operátor, kterému rozhlednu pronajali. „Je dvaadvacet a půl metru vysoká a funguje od dubna roku 2007,“ dodává starosta.
Obec pořádá u rozhledny svatby a kulturní akce, třeba dětské drakyády. „Je to nejvyšší bod tady u nás, má nadmořskou výšku 447 metrů,“ říká starosta.
Od Menšíka, jak rozhlednu pokřtili místní, je vidět kilometry daleko a vzduch tu patří k nejčistějším. Určitě by se mu tady líbilo.