Helena Růžičková: Na tragickej život byla pes

Helenka byla vytouženým dítětem. Když se narodila své třiatřicetileté mamince, považovali to rodiče za zázrak. Umělecké geny zřejmě zdědila po dědečkovi z maminčiny strany Karlovi Václavu Hudcovi, známém architektovi, který je podepsaný pod návrhem nádraží v Sarajevu.

Baletka ze školky

Už ve třech letech ji tatínek přivedl do baletní školy Heleny Štěpánkové, primabaleríny Národního divadla. O rok později už vystupovala v dětských rolích v operách a baletech. Maminku ale trochu zklamala. Ta si pro dceru vysnila kariéru klavíristky, ale nakonec překousla i to, že Helena začala už v pěti letech také s filmem. Její první rolí bylo jedno z Kudrnovic dětí v Babičce s Terezií Brzkovou v titulní roli.

Nohy jako šavle

Helena byla praktické děvče, a tak ačkoliv toužila být herečkou, přihlásila se nejdřív na vyšší zdravotní školu, na obor zubní laborantka. Později říkala, že nehrozí, že by tahle profese v budoucnu přestala být žádaná. Nakonec ji stejně na DAMU nevzali. Přijímací komise prý tenkrát prohlásila, že má nedomykavost hlasivek a šavlovité nohy. Při přijímačkách ale přece jen zasáhl osud. Potkala tam svého budoucího muže Jiřího Růžičku, kterému se velmi zalíbily nejen její šavlovité nohy. O pár měsíců později, ve svých devatenácti letech, si ho vzala. Za svědka jim šla Jiřina Bohdalová.

Kdysi v jednom rozhovoru dostala Helena otázku, jestli byla manželovi nevěrná, a ona odpověděla: „Tak občas jsem se s někým vyspala, ale nevěrná jsem nebyla ani jednou…“

Osvětlovačka

Půl roku po svatbě se narodil malý Jirka. A to i přesto, že ji gynekolog ujišťoval, že má vadu dělohy. A Helena se nevzdala ani snu být herečkou. Svého muže následovala do oblastních divadel, kde pracovala jako choreografka a osvětlovačka. Nakonec se ale v divadle prosadila a také ve filmu začalo přibývat rolí. Už v šedesátých letech se z ní stala populární herečka, kterou národ miloval pro její lidovost.

Byla skvělá, ať už byla Heduš v Ecce homo Homolka, hejtmankou v legendárním představení Revizor v Činoherním klubu, Škopkovou v trilogii Slunce, seno… nebo Annou Urbanovou v televizním seriálu Vlak dětství a naděje. Odtud zlidovělo její heslo: Na tragickej život jsem já pes. A tohle životní motto se jí hodilo i ve skutečném životě. Když jí zemřel syn a když onemocněla rakovinou, během níž také zemřel manžel Jirka.

Udoktora náhodou

Osudovým datem se stal pro Růžičkovou 20. červen 2002. Vzpomíná na něj i její kamarádka spisovatelka Marie Formáčková. „Měla jsem na noze červený flek od kousnutí klíštětem. A Helena si ho všimla. Na její naléhání jsem se objednala na hematologii. Helena trvala na tom, že tam půjde se mnou, aby měla jistotu, že se na to nevykašlu. Vkráčela dovnitř svým typickým bohatýrským způsobem, s každým se pozdravila a byla spokojená, když se kolem ní všechny sestřičky seběhly. Helena jim vysvětlila, že je tady jako doprovod, asistovala u toho, když mi odebírali krev. Nakonec neodolala vábení jedné ze sester, která jí ukázala nový přístroj na rozbor krve. Vysvětlovala jí, že přístroj rozpozná každou nemoc. A Helena si nechala krev odebrat…“

Troška se složil

Když pak Marie volala profesoru Zimovi kvůli výsledkům, sdělil jí, že je v pořádku, ale potřeboval by prý nutně mluvit s paní Růžičkovou. O pár hodin později Heleně na rovinu řekl, že má rakovinu.

„Vzala zprávu na vědomí a řekla si, že tu rakovinu porazí. A když neporazí, tak to asi tak mělo být. Myslela jsem si, že panika a zoufalství přijdou později. Ale nepřišly,“ vzpomíná Marie Formáčková. Když se se svojí diagnózou svěřila manželovi a později režiséru Troškovi, oba se zhroutili. Ale Helena ne. Rozhodla se bojovat.

Milovnice cigaret

Helena nepřestala kouřit ani v nemocnici, byla přesvědčená, že vše dobře dopadne. Ostatně byla známá svou obrovskou intuicí až jasnovidectvím. Operace ale odhalila, že nádor nelze operovat, a musela podstoupit chemoterapii. Během ní se defi nitivně přestěhovala z Prahy do své milované chalupy ve Slatině. Pendlovala pak mezi ní a plzeňskou nemocnicí, kde také nakonec o dva roky později zemřela. Mezitím ale stihla ještě nejrůznější besedy a akce, při nichž statečně vyprávěla vtipy. Doma pak sundávala paruku a uléhala vyčerpaná.