Proč jste se vlastně se svojí tchyní neměly rády?
„To není pravda, alespoň ne celá. Až do narození mé první dcery Lucie jsme spolu vycházely víc než dobře. Pak se to změnilo.“
Co a proč?
„Podle mého paní Helena nesla těžce to, že můj manžel Jirka začal věnovat víc pozornosti své novorozené dceři než jí. Dokonce si myslím, že se začala chovat tak, jako by malá Lucka mezi jejího syna a ji vrazila klín. A pak mi začala mluvit i do její výchovy a péče o ni. A to já nesnesla.“
Žili jste v jejich bytě, a tak možná měla právo sledovat, jak se její vnučka vyvíjí.
„Zrovna tohle by mi nevadilo. S Jirkou jsme u nich na Smíchově bydleli dva roky, až někdy v roce 1987 jsme se odstěhovali do vlastního, a tak vím, o čem mluvím. Mezi matkou a synem byl nezdravý vztah, z její strany to byla přehnaná, až taková ta opičí láska.“
Jak dlouho jste byli s Jiřím spolu?
„Celkem osm let, z toho jsme spolu ale pět let nežili. Pak jsme se rozvedli – v dobrém, jako normální lidé.“
Na chalupu do Slatiny jste jezdila?
„Málo, ani teď, když patří mým dcerám Lucii a Kamile, mě to tam netáhne. Dcerky tam jezdí každá se svým přítelem.“
Prý jste zabránila umístění pamětní desky na počest Heleny Růžičkové na zeď té chalupy?
„Ano. Požádal mě o to starosta obce a já řekla ne. Nestála jsem a nestojím o to, aby soukromí rodiny rušily party zvědavců, nahlížejících dovnitř. Řekla jsem, ať je deska klidně na obecním úřadě.“
Nechala jste zrušit místo na zahradě, kde pohřbili popel vašeho tchána.
„Mrtví patří na hřbitov. Co kdyby mé dcery jednou chalupu prodaly? Co by bylo s jejich dědečkem, kde by skončil? Požádala jsem pana Lukeše z Horažďovic, on popel vyzvedl a rozprášil na Olšanech. Na stejném místě, kde je i matka paní Heleny, ona sama a můj exmanžel Jiří. Jsou tam spolu.“
