Jak jste se vlastně dostal k filmu?
„V 90. letech přes kamaráda mýho táty Jiřího Sirotka, ke kterému jsem nastoupil do produkce jako asistent. Vůbec nic se tam nedělalo, pilo se víno, jedly se chlebíčky, občas se poslal fax. Dlouhou chvíli jsme si krátili třeba tím, že jsme hráli karty nebo házeli jogurty po tramvajích. A právě tam se zrodil nápad, že bych mohl být taky takový producent jako pan Sirotek, že to bych snad zvládl.“
A tak jste se přihlásil na FAMU na produkci?
„Jasně, ale oni mě tam nejdřív nevzali. Pak jsem šel na vojnu a tam se zrodil další z úžasných nápadů mé budoucnosti – zkusit herectví. A to byla velká legrace.“
Co vás na tom tak pobavilo?
„Já jsem tehdy ještě neměl po přísaze, takže se mnou do Prahy na zkoušky musela jet eskorta – dva vojáci. Mezitím, co já dělal přijímačky, oni šli do hospody na pivo a pak jsme zase jeli zpátky. Byl to ale zbytečný výlet, protože jsem se tam nedostal. Vůbec jsem se totiž nepřipravoval, akorát jsem si v knihovně půjčil knihu monologů a naučil se monolog nějakýho kluka, který někam utíkal… Takže po vojně jsem zkusil znovu produkci a na potřetí mě konečně vzali.“
Byla to těžká škola?
„Nejtěžší zkouška na FAMU je ta přijímací. Pak už jen chodíte do klubů, setkáváte se s lidmi, kteří jsou pro vás zajímaví a se kterýma třeba v budoucnu můžete pracovat. To byla krásná doba.“
Takže bohémský život?
„Tak napůl. Tam byla většina lidí dost upšklá, hlavně režiséři a dokumentaristi. Ale našlo se pár dobrejch parťáků, co za to uměli vzít! My z produkce jsme byli spíš takoví zevláci.“
A kdy se zrodila myšlenka zkusit něco zrežírovat?
„To bylo taky na škole. Každej znal animovanej ruskej film Jen počkej, zajíci a já ho udělal hranej. Kamarádka dělala zajíčka, já vlka a jeden můj spolubojovník z vojny hrál medvídka, který mě zbije v tělocvičně při judu. A ono se to tehdy líbilo.“
Vy jste taky spolupracoval s režisérem Vorlíčkem. Jak jste se k němu dostal?
„Ještě před studiem jsem nastoupil jako asistent produkce k filmu Pták ohnivák a dostal jsem důležitý úkol – hodit srdce zlého čaroděje, taková koule s vodou to byla – na nějaký konkrétní místo. Tak jsem si řekl, že když jsem hrál basket, nebude to problém. Samozřejmě jsem to hodil úplně vedle, což se opakovalo asi třikrát…“
A panu Vorlíčkovi se to líbilo?
„Nevím, asi mu to připadalo vtipný… Začal si se mnou povídat, já seděl během natáčení vedle něho a pozoroval ho při práci. On ze mě udělal svého asistenta–pobočníka a já zase nic nedělal.“
Vy svou cestu k úspěšnému režisérovi líčíte jako procházku růžovou zahradou…
„No, ono to šlo fakt všechno hladce. Já nejsem ambiciózní člověk, beru věci tak, jak přicházejí. Já bych nejraději nedělal vůbec nic.“
A nenudil byste se?
„Ne, tak do dvanácti bych spal, pak bych se najedl, podíval se na televizi, odpoledne bych šel na fotbal… Prostě v pohodě.“
Ve vašem posledním reklamním spotu na mobilního operátora hrajete sám sebe – režiséra. Jste hodný režisér?
„Myslím si, že ano. Dřív jsem byl větší nervák, třeba jsem se hádal a tak, ale dneska se snažím domluvit, aby byli všichni spokojení. Jsem takový režisér kamarád.“
Jak vznikala vánoční reklama na T-Mobile?
„Všechno to vymysleli kluci z agentury Saatchi a Saatchi s tím, že já budu hrát rejžu. Společně jsme pak už jen pilovali slovíčka a věty. Právě na tuto kampaň bylo velmi málo času – od nápadu do natočení to byl snad jeden týden.“
Zasahoval do natáčení nějakým způsobem i Bolek Polívka?
„Vůbec ne, při natáčení jsme jen některé situace jemně kosmeticky dolaďovali.“
Máte nějakou ze svých reklam, kterou považujete za nejlepší?
„Všechny jsou to moje děti. Mám je všechny rád. Některé se povedlo víc, některé míň, jedno je zlobivější, druhé méně… To se nedá říct. Máma přece taky neřekne, že má Pepu radši než Aničku.“
Jak dlouho se točí takový třicetisekundový reklamní spot?
„Podle toho, jak kterej. Jde o náročnost a taky o scénář. Ale většinou jeden až tři dny. No a motá se kolem toho v průměru tak 40 lidí bez komparzu.“
Pro koho byste nenatočil ani vteřinu?
„Určitě pro politickou stranu a pro armádu. Ale kdyby zakládal stranu Ježíš, tak mu spot udělám.“
Čím podle vás dokáže reklama lidi zaujmout?
„Nedokážu říct úplně přesně, co v reklamě funguje, ale myslím si, že tam musí být příběh, ze kterého mají lidi příjemnej pocit a chtěli by se stát jeho součástí. Mě osobně baví, když má spot atmosféru, která si mě získá.“
Jak vnímáte, že se o vás mluví jako o jednom z nejúspěšnějších reklamních režisérů?
„To je hrozně subjektivní, nedá se to změřit. Třeba skok do dálky změříte. Ale je pořád lepší, když se o mně mluví jako o úspěšném reklamním režisérovi, než jako o špatném.“
Na svém kontě přece máte řadu ocenění…
„To je sice pravda, ale mně se líbí reklamy, které se většinou nikomu nelíbí. A protože všechny ceny – nejen reklamní – pro mě málo vypovídají skutečně o tom, co je dobré, tak to beru s rezervou. Třeba v Cannes vyhrávají většinou reklamy států, které tam mají největší počet reklam. Za přihlášení jedné reklamy zaplatí tyto země hodně peněz. No, tak jim dají nějakou cenu, aby se nenaštvaly a příští rok přihlásily ještě víc reklam.“
To ovšem není pravidlem hry soutěže reklam v Portoroži, kde jste získal cenu také vy…
„Tam můžete dostat paličky nebo i buben (směje se). Ale pravdou je, že v Portoroži mají šanci i kluci z východní Evropy, Balkánu a taky od nás. Navíc reklamy nemusejí být na známé výrobky. Takže tuhle cenu beru.“
Reklamy vás živí, ale nevadí vám, když přeruší celovečerní film hned pětkrát?
„Ne, vůbec ne. Já se na reklamy dívám srašně rád a jestli to někomu vadí, tak ať to udělá jako jeden Američan. Ten asi dva roky, vždycky, když přišel reklamní blok v televizi, začal dělat kliky a vypracoval si fantastickou postavu. Takže můj tip je – cvičte!“
Vy sám jste velký sportovec. Hrajete fotbal nejen v Okresním přeboru. Prý jste ale původně v seriálu hrát nechtěl…
„Ne, mně nabídl nejdřív režisér Jan Prušinovský, abych nějaké díly režíroval. Ale mně se do toho vůbec nechtělo. Když mi volal asi potřetí, tak mě přemluvil, ať tam alespoň hraju. Protože to bylo z fotbalového prostředí, šel jsem zkusit pilotní díl a zalíbilo se mi to.“
A pak jste vzal i režii dvou dílů?
„No, tak nějak to vzniklo. On potřeboval Honza opravit střechu, tak mi řekl, ať za něho vezmu jeden díl a pak zase musel vybrat septik a to byl ten druhej díl.“
Je nějaké téma, které byste rád zpracoval?
„Sportovní. Před časem jsem četl knížku o jednom anglickým fotbalistovi, kterej dostal nabídku do první ligy, ale celou dobu kopal jenom divizi, protože byl hroznej démon. Strašně pil a kouřil, ale lidi v tom městečku, kde bydlel, ho zbožňovali. Tak něco podobnýho bych asi natočil rád. U nás by to mohl být třeba Jan Berger.“
Vy jste fotbalista tělem i duší…
„Já mám i fotbalové úspěchy! Jsem trojnásobný fotbalový Král Újezda, navíc jsem i dvojnásobný střelec sezony futsalového týmu Gusanos Rojos a všichni to tady vědí. A nedávno jsem hrál za starou gardu Kbel, kdy proti nám nastoupili mimo jiných Lokvenc, Baranek, Straka a Berger, v brance byl bývalý slávistický brankář Vaniak a já mu dal dva góly... No, kdo z plejerů mu dal v jednom utkání dva góly?“
Nechtěl jste se živit fotbalem?
„Ne, já chtěl být kdysi profíkem v basketu. Ten jsem hrál dokonce vrcholově. Ale pak jsem odjel do Ameriky, kde jsem se byl podívat v jednom maličkém basketbalovém klubu a tam jsem pochopil, že to vážně nepůjde. Tam byli lidi, kteří byli o tři galaxie jinde. Takže mi zbyla ta produkce.“ (směje se)
Existují sporty, které vás nelákají?
„Všechny, u kterých je dlouhá příprava. Nejdřív to hodinu balíte, pak někam hodinu jedete, potom to musíte všechno vyndat a teprve pak si zasportujete. To mě nebaví. Takže třeba potápění, lyžování, to mi nic moc neříká.“
Se sportem souvisí i péče o tělo. Co říkáte na trend »vymydlených, vyvoněných a vyholených mužů«?
„Na to jsem taky narazil někde ve sprše po zápase. Oni jsou všichni úplně všude vyholení. Já jsem to taky zkoušel, ale mně za hodinu dorostou tři centimetry, takže jsem na to rezignoval.“
Před rokem a půl jste se stal otcem. Změnilo vás to?
„O hodně míň spím a mnohem víckrát chodím v noci s rozsvíceným mobilem v ruce, abych zkontroloval, jestli je synek přikrytej. On se totiž strašně odkopává.“
Třeba bude fotbalistou…
„Kopačky mu koupím, ale co když ho to nebude bavit? Ale na fotbal s ním chodit určitě budu, já s tátou chodil taky.“
Jak jste zareagoval, když vám přítelkyně oznámila, že čeká dítě?
„Hurá… Ale v hlavě mi jelo: Ajta krajta. Na druhou stranu jsem potřeboval nástupce ve fotbale, protože já nemůžu střílet góly do sta let. Věk už jsem na to měl, tak proč ne.“
Ale co kdyby se místo chlapečka narodila holčička?
„Nechtěl jsem vědět, co to bude, ale potřeboval jsem prostě fotbalistu. A on se narodil. A mě se hned v tý porodnici ptali na jméno, tak jsem jim ho řekl – Zlatan Lionel Kohák (podle fotbalistů Zlatan Ibrahimovič a Lionel Messi – pozn. red.). Pak jsem ještě mezi ty dvě jména vložil Jan. Jenže přítelkyně mi řekla, že musí jedno fotbalový jméno pryč.“
A které jste vyhodil?
„Jan bude vysokej, a Ibrahimovič je vysokej, tak zůstal a Lionel je trpaslíček, takže šel pryč. Ale v současný chvíli používáme jen Jan.“
Jste poměrně svéráz. Byl jste takový už jako dítě?
„Já jsem byl takovej samotářskej a hodnej. Zabavil jsem se klidně sám s gumovejma figurkama indiánů. Ani v pubertě jsem nijak moc nevyčníval.“
Takže jste byl takový ten nesmělý chlapec z nuda pláže z vaší reklamy na kofolu?
„Jo, přesně takovej. Já jsem ještě navíc příšerně zadrhával a koktal, takže sbalit holku, to nešlo.“
A jak se vám podařilo nad tímto hendikepem zvítězit?
„Ono to přešlo tak nějak samo. Ale já občas zadrhávám dodnes. Záleží to na únavě, stresu. Dneska jsem se třeba zakoktal jenom dvakrát, to je slušný výsledek.“
Když se třeba rozčílíte, začnete zadrhávat víc?
„Já se nerozčiluju, mně je všechno buřt. Já mám rád i lidskou blbost. I to k životu patří.“
S vámi to asi v partnerském soužití není jednoduché…
„No, přítelkyně se se mnou nenudí. Hrajeme různý hry, třeba na potápku nebo na ztracenýho mnicha. To vždycky někam zmizím.“
