„Všichni čekali, že do Prahy přijede rozmazlená hollywoodská hvězda,“ vzpomíná jeden z odborníků na reklamu, kteří stáli u zrodu celé kampaně, Martin Jaroš. Pak ale zjistil, že Chuck je skromný chlapík, který jedl stejná jídla jako celý štáb a dělal si legraci s chuckovských vtipů. Nejvíc se mu prý líbí tenhle: ...když jde bubák spát, nejdřív se podívá pod postel, jestli tam není Chuck Norris.
Chuck ale rozhodně není žádné hrůzu nahánějící bezcitné monstrum. Naopak. „Vím například, že miluje děti a snaží se jim pomáhat. Bojuje proti drogám a z vlastních peněz financuje vzdělání a sportovní kurzy dětem, které by jinak skončily na ulici,“ říká Martin Jaroš. Chuckova kniha přináší jeho 101 zážitků a pohledů na svět, tady jsou dva z nich.
První chuckovina
V roce 1974 jsem byl ještě světový šampion v bojových uměních, jezdil jsem po Francii a předváděl, co umím. Každou ukázku jsem končil skokem přes šest dobrovolníků z řad diváků. Postavili se jeden vedle druhého, trochu se sklonili, já se rozběhl, přeskočil je a při dopadu ještě přerazil pět palec tlustých prken.
Někde během turné se nějakých šest mladíků rozhodlo držet se nás a dělat těch šest dobrovolníků. Než jsem stačil požádat o dobrovolníky, vyběhla vždycky ta šestice a postavili se do řady. Poslední večer turné jsem si řekl, že svoje poslední číslo zmenším na skok přes čtyři dobrovolníky. Hlavně proto, že podlaha byla betonová a já se ani nemohl do skoku pořádně odrazit. K tomu ještě jsem kvůli bohatým večeřím u francouzských hostitelů přibral pět kilo a cítil se hrozně unavený. Ale než jsem stačil požádat o čtyři dobrovolníky, přiběhlo našich šest ochotných a postavili se do řady.
Říkal jsem si, no teda, ale nebylo moc času na přemýšlení. Už jsem běžel a chystal se skočit. Letěl jsem vzduchem a bylo mi jasné, že na to nemám. Dopadl jsem na posledního a ocitli jsme se na zemi. Pokus jsem opakoval. S podobným výsledkem. A opět jsem zamířil k rozběhové pozici. Ještě jsem slyšel, jak ten poslední říká jednomu z těch vepředu, aby si to s ním vyměnil. Na třetí pokus jsem konečně přeskočil a rozlomil ta prkna.
Druhá chuckovina
Herec Steve McQueen byl můj dobrý přítel a zažil jsem s ním jeden úsměvný příběh. Jeho slabinou byla nepružnost a měl problémy s vysokými kopy, když jsem ho trénoval. A tak jeho žena Ali McGraw pozvala Steva a mě, ať s ní zajdeme do kurzu strečinku v Beverly Hills. Když jsme se Stevem přijeli, školitel kurzu nám hned podal po páru jemných přiléhavých trikotů, ať si je natáhneme. Jeden pár byl růžový, druhý modrý. Popadl jsem ten modrý. Odešli jsme se převléknout do šatny.
Říct, že jsme byli vymódění směšně, by byl slabý výraz. Steve povídá: „Přece tam nepůjdu, když takhle vypadám!“„ Hele, Steve,“ já na to,„normálně tam vejdeme a budeme dělat, jako že to děláme už léta. Nikdo si ničeho ani nevšimne.“„ Tak jo,“ řekl váhavě. A vypochodoval ze šatny ve slušivém růžovém trikotku.
Jakmile vykročil ze dveří, zavřel jsem a zamknul. Steve bouchal na dveře, neptejte se, co mi říkal, ale já neotevřel. Myslel jsem si, že až se děvčata z toho civění na něj a chechtání unaví, mně pak už nevěnují pozornost. Slyšel jsem, jak se všichni smějou. Když ten smích polevil, vykráčel jsem ze šatny já a spatřil Steva, jak sedí na zemi a něco těm ženským říká. Přišel jsem, jako by se nechumelilo, a posadil se k němu. Jediný, kdo se na mě aspoň podíval, byl Steve – a kdyby se dalo pohledem zabíjet, byl bych mrtvý.
