Pane Zapletale, jak jste prožíval „svůj“ sedmnáctý listopad?
Můj sedmnáctý listopad začal vlastně už někdy v první polovině roku 1985. Bydlel jsem tehdy v sousedství Václava Havla, o němž jsem jen slyšel z Hlasu Ameriky. Navštěvovali jsme sice stejnou hospodu na Rybárně, ale seznámil mě s ním až Jirka Lábus. Václava Havla jsem poté, když v oblíbené hospůdce popíjel pivo, již poznával. On mě asi ne.
Chodil jste tam často?
V den propuštění z jeho posledního vězení jsem si to s ostatními štamgasty dovolil oslavovat Na Rybárně i já. Ne protože jsme byli sousedé, ale protože jsem podepsal petici za jeho propuštění z vězení. Oslavenec na Rybárnu samozřejmě přišel za námi. Tu hospodu měl rád nejen pro dobré pstruhy a pivo, ale také protože se tam ještě před revolucí mohl scházet s ostatními disidenty. Vždy, když paní vedoucí zjistila, že před hospodou zaparkovalo policejní auto s estébáky, hospodu rychle zamkla a pana Havla s ostatními pustila přes kuchyni zadními dveřmi.
A kde jste byl 17. listopadu 1989?
Den před sedmnáctým listopadem jsme v brněnské hale Rondo pořádali finále televizní soutěže Rocková liga. Hrál tam i Pražský Výběr. Televizní dramaturg však vystoupení Výběru zakázal natáčet! Chvíli jsem se s ním dohadoval, ale protože byl neoblomný, odjel jsem za ředitelem brněnské televize. Vysvětlil jsem mu, že diváci v Rondu nemohou vítěze Rockové ligy vybírat pouze ze tří skupin, tedy bez Pražského Výběru. Ředitel to chápal, přestože se tehdy ještě bál nadřízených, neboť Pražský Výběr měl zákaz vystupovat v televizi. Dodal jsem, že „koncert Pražského Výběru se Československé televizi může brzy hodit, neboť před týdnem padla berlínská věž a politická situace i u nás byla napjatá“. Najednou zazvonil telefon. Onen dramaturg si stěžoval, že jsem na něj naléhal, aby umožnil natočení koncertu Pražského Výběru! Ředitel mu stručně odpověděl: „My jsme se již s panem Zapletalem dohodli, že Výběr natočíme.“
Opravdu jste věřil, že to rupne?
S produkcí finále Rockové ligy mi tehdy pomáhal syn Petr, který studoval FAMU. Když jsme se následující den, tedy již 17. listopadu, autem vraceli do Prahy, řekl mi: „Táto, odpoledne jdeme se spolužáky na Albertov a myslím, že se to dnes otočí!“
Jak jste to prožíval?
Když jsem sedmnáctého listopadu přijel do Prahy, a v podvečer jsme na terase mého bytu slyšeli skandování studentského průvodu „Komunisti odstupte!“ nebo „Havel na Hrad!“, věštbě mého syna jsem uvěřil. Ihned jsem zatelefonoval Michalu Kocábovi. Domluvili jsme se, že se sejdeme v kavárně Slavia. S manželkou a dvěma malými syny jsme vyrazili ke Slávii. To už byla na Jungmannově náměstí pověstná vřava studentů, jimž v pochodu na Václavské náměstí zabránil kordon policajtů. Ani nevím, jak nás to napadlo, vyrazili jsme s Michalem a dětmi po Národní třídě směrem k nim. V tu chvíli se za námi blížil druhý policejní kordon, který posléze studenty uvěznil na konci Národní třídy. Pochopili jsme, že do tak nebezpečné situace nemůžeme s dětmi jít, a tak jsme se snažili vrátit zpět ke Slávii. Naštěstí policajti viděli, že jsme s malými dětmi, a tak nás pustili zpět k Národnímu divadlu. Masakr na Národní, který rozfoukal Sametovou revoluci, jsme pak s dětmi sledovali alespoň z prosklené Nové scény Národního divadla. Petr, který byl na Jungmannově náměstí, přišel domů o půlnoci s roztrhanou bundou od policejních obušků. Převlékl se a ve dveřích jen hlesl „Jdeme na matrace“. Pak jsem jej několik dnů neviděl.
Michael Kocáb byl poté u nejdůležitějších okamžiků Sametové revoluce. Jak to bylo s vámi?
Následující den, tedy 18. listopadu, jsme bohužel s režisérem Martinem Hoffmeisterem a televizním střihačem Víťou Romanovem museli odjet do Stuttgartu, kde jsme dokončovali dětský seriál Schlitzohr pro západoněmeckou televizi ZDF. Měli jsme totiž uzavřenou smlouvu, že od devatenáctého do konce listopadu seriál ve Stuttgartu dokončíme.
Měli jste zprávy z Československa?
Každý večer po natáčení jsme autem vyjeli na kopec za Stuttgartem a poslouchali rádio, abychom se dozvídali, co se v Praze děje. Vydržel jsem to jen tři dny a navzdory smluvním závazkům jsem odjel do Prahy, takže jsem zažil generální stávku i historické shromáždění snad miliónu Čechoslováků na Letné. Do Stuttgartu jsem se pak musel vrátit. Kupodivu mi Telexport na počkání zařídil náhradní výjezdní doložku, bez níž se tehdy ještě na Západ nesmělo.
Pak už vše šlo ráz na ráz, ale mě nadále trápilo, že v těchto historických dnech musím zpět do Stuttgartu a nemohu být „u toho“.
Jako manažer Pražského Výběru a pozdější společný zakladatel produkční agentury jste byl blízký Kocábovi. Nechtěl vás vtáhnout do politiky? Mohl jste se stát třeba ministrem kultury!
V těch kritických dnech začínající revoluce jsem byl od Michala daleko. Ale do politiky bych určitě nechtěl. Jsem pouze „homeus politicus“, což o mně kdysi napsal šéfredaktor Reflexu Marek Stoniš. Tehdy daleko v Německu jsem alespoň mohl poslouchat v telefonním sluchátku českou hymnu. K překvapení všech ji zpívali Karel Gott a Karel Kryl, jehož jsem kdysi v šedesátých letech „objevil“ a jeho songy, tehdy coby rozhlasový redaktor, poslal do světa. Moje soukromá asistentka Hanka Hotová, později Zapletalová, která pracovala blízko u Václaváku, se vyklonila z okna se sluchátkem, takže jsem na svém telefonu mohl v „přímém přenosu“ poslouchat hymnu až ve Stuttgartu!
Co jste dělal po návratu do Prahy?
Sametovou revoluci jsem prožíval většinou v soukromí. Padla vláda, odstoupil Gustáv Husák a Václav Havel se stal prezidentem. Díky Michaelovi Kocábovi, který mu byl nablízku, jsem se občas již s prezidentem Václavem Havlem potkával. Vzpomínám si například, jak jsem jej po Sametové revoluci jako prezidenta čekal před Sportovní halou, kam se šel podívat na koncert Pražského Výběru, s nímž tehdy vystupoval velký obdivovatel Sametové revoluce a celosvětově oblíbený rocker Frank Zappa. Václav Havel měl smysl pro humor. Tehdy mi řekl „My jsme vlastně oba prezidenti. Já prezident Československa a vy prezident Miss. Myslím, že se máte líp než já!“ Oba jsme se tomu srdečně zasmáli.
Jaký pro vás byl vstup do roku 1990?
Pravou oslavu Sametové revoluce jsem vlastně oslavil až na Silvestra. S několika přáteli jsme vyrazili na nacpaný Václavák. Myslím, že jsme vystoupili na Můstku z metra rovnou mezi tisíce nadšených lidí. Už si nepamatuji, jak se nám podařilo naskákat na malý náklaďáček s ovocem, který s námi pomalu projížděl jásajícími davy nahoru až ke Svatému Václavu. Na korbě náklaďáčku tehdy stáli Hana Zagorová, patřící společně s Vlastou Harapesem, Magdou Dietlovou, Marií Rottrovou a mými dvěma syny k naší společnosti. Rozjásaní lidé kolem nás křičeli „Umělci už jedou!“ a podávali nám lahve se šampaňským. Samozřejmě v té nádherné euforii jsme si s nimi rádi připíjeli. Prázdné lahve jim však bohužel vraceli moji dva malí synové, kteří tu a tam dopili pár kapek šampáňa a pěkně se v té vřavě namazali. Na tehdejším silvestrovském Václaváku v roce 1989 to bylo úžasné. Tam „můj“ sedmnáctý listopad v roce 1989 vlastně skončil.
Jak se vám na něj dnes vzpomíná?
Sedmnáctý listopad 1989 je jedním z nejdůležitějších symbolů našich dějin. Je pro mě nezapomenutelný! Domnívám se však, že dnes mnoho lidí na jeho odkaz zapomíná. Mnozí z nás jsou po třiceti sedmi letech opět nespokojeni s politickou situací a snažíme se to dát nahlas najevo. Nicméně navzdory této nebývalé nespokojenosti s vládou se obávám, že se zatím nic zásadního nemůže změnit.
O zásadních změnách totiž rozhodují demokratické volby. Domnívám se totiž, že méně vědomá většina našeho národa v nich zvítězila nad vědomou menšinou.
Ale jak zvolal Jan Sladký Kozina: „Hin sa hukáže!“

















































