Ve zdi vězí dělové koule, v podzemí šumí dvacetimetrová studna a na chodbě čeká tlačítko z protektorátu, které osmdesát let nikdo nezmáčkl. Blesk prošel sídlo české diplomacie od sklepa po střechu. A skončil v base.
Koule ve zdi, runy SS a tlačítko, kterého se všichni bojí. Blesk prošel Černínský palác od sklepa po střechu
1.Stodola, které chyběla vrata
Ve vestibulu člověk pochopí, proč si palác vysloužil pověst největšího barokního domu v Praze. A taky proč se o něm traduje historka, která je prý dokonce doložená v archivu.
Stavebník Humprecht Jan Černín, císařský diplomat a sběratel, si z Itálie přivezl na tři stovky uměleckých děl a postavil pro ně dům, jaký Praha neviděla. Když si ho přišel prohlédnout jeho přítel císař Leopold, čekala se pochvala. „Jeho reakce prý byla: Vypadá to jak velká stodola, akorát tomu chybí pořádnější vrata,“ říká historik a diplomat Ivan Dubovický, který nás palácem provází. Černínové si to vzali k srdci. Vrata rozšířili tak, že jimi kočáry projížděly skrz celý palác až do zahrady.
Ze slavné sbírky tu dnes zbyly dvě sochy ve výklencích. Zbytek potomci rozprodali, když docházely peníze a nad Prahou létaly koule. Vestibulu teď vládne Herkules, který tu od roku 1746 zabíjí hydru. Černínům připomínal boj s Turky.
Kamenná podlaha už unesla ledacos. Loni tu třeba při dni otevřených dveří stálo Aero 50, kterým za války jezdili v Londýně Benešovi. Za volantem ovšem seděla první dáma. „Beneš neměl řidičák, vozila ho paní Hana,“ říká historik. A unesla i nejsmutnější chvíli paláce. V březnu 1948 tu stál katafalk s rakví Jana Masaryka, obložený květinami, a kolem proudily zástupy.
2.Terč, co nešlo minout
Z ulice by je nikdo nenašel. Teprve na vnitřním nádvoří, když člověk zvedne hlavu, je uvidí: čtyři železné koule zarostlé vysoko ve fasádě, jako by je tam někdo zapomněl. Nezapomněl. Přiletěly v 18. století, kdy městské hradby vedly těsně za palácem a ten byl pro dělostřelce terčem, který nešlo minout.
„Palác byl opakovaně ostřelován,“ říká Dubovický. Jestli koule vypálili Prusové, nebo Francouzi, dnes už nikdo neurčí. „Zlí jazykové tvrdí, že to, co nezničily koule, zničil pobyt francouzských vojáků,“ dodává.
Koule přitom málem zmizely při opravě fasády. „Zedníci je začali vyndávat, že udělají hezkou novou fasádu. Pak přišli památkáři a říkali: To nám nechte, to je hezká historická památka. Tak aspoň tyhle čtyři nechali,“ vypráví Dubovický. Střílelo se prý z Břevnova, vzdušnou čarou asi kilometr odtud. Stály tam dělostřelecké baterie, tedy postavení děl, a místu už to jméno zůstalo. Tramvajová zastávka i ulice se tam dodnes jmenují po nich: Baterie a Na Bateriích.
3.Záhadné kružnice i runy SS
U jedné ze vstupních bran ukazuje historik na obyčejnou zeď. Teprve zblízka je vidět, že jsou do ní vyrytá písmena a symboly. Letopočty, kružnice… Dlouhé hodiny na stráži si tady prý krátily celé generace vojáků a každá po sobě něco nechala. Za protektorátu tu své runy vyryli příslušníci SS. „A je vidět, že tady jsou i mladší, ještě z dob totality. Tady vidím 87. To přidali naši vojáci,“ ukazuje Dubovický.
Kolem zdi denně chodí zaměstnanci ministerstva a dostane se k ní i veřejnost. Rytiny ale nejsou nijak výrazné. Kdo neví, co hledá, na první pohled si jich nevšimne.
4.Dvacet metrů pod palácem
Další zastávka je díra v zemi. Kruhová, pečlivě vyzděná, a když se nad ni člověk nakloní, dno nevidí. „Dejte si foťák radši na krk,“ radí historik fotografovi. Co sem spadne, to už nikdo nevyloví.
Studna má prý kolem dvaceti metrů a je nejspíš stejně stará jako palác sám. A pořád slouží. Voda z ní zalévá zahradu a žene fontánu. Čerpat by se ostatně musela, i kdyby ji nikdo nepotřeboval: přitéká jí tolik, že by jinak podmáčela základy.
5.Nemačkat!
Na jedné z rozlehlých chodeb je ve zdi nenápadné, ale tajemné tlačítko. Zůstalo tu z doby, kdy v paláci úřadoval říšský protektor. Co spouští? To neví nikdo. A nikdo to nikdy nezkusil.
„Jak znám německou pečlivost, vůbec by mě nepřekvapilo, kdyby to bylo ještě funkční. Že by to tady někde začalo zvonit,“ říká Dubovický a je vidět, že to tak úplně nemyslí jako vtip. Dokumenty k tlačítku by se prý někde najít daly. „Ale to jsou stovky krabic. Do toho se žádnému historikovi nechce.“
O kousek vedle je starý zvonek. Ten možná vede rovnou k ministrovi, ani na něj radši nikdo nesahá.
6.Deset kartonů kvůli jedné kanceláři
Že v Černínském paláci úřadoval a zemřel Jan Masaryk, ví skoro každý. Kde přesně ale seděl, to musel Dubovický vypátrat. „Trvalo mi asi deset kartonů dokumentů, než jsem to zjistil. Masaryk seděl tam, kde jsou dnes sekretářky. Tam, kde sedí ministr, seděl Vlado Clementis,“ říká. Clementis byl tehdy státním tajemníkem a po Masarykově smrti ho v čele ministerstva vystřídal.
Při hledání se vynořují i docela obyčejné starosti velké historie. Třeba stížnost Clementisovy ženy Lídy, že je nad Masarykovým bytem prádelna. Clementis ji nechal přestěhovat do sklepa. „Jakoukoliv stránku otočím, mám příběh,“ říká historik.
7.Pět kilometrů papíru
Úplně nahoře, pod střechou, je království Heleny Balounové. Vedoucí archivu MZV otevírá depozitář, který vypadá jako ze starého filmu: železná patra, regály, bakelitové vypínače. Všechno dodala ve 30. letech firma Tresoria a všechno funguje. „Je to 90 let staré, krásně funkční, je to opravdu promyšlené,“ říká.
Leží tu necelých pět běžných kilometrů papíru včetně mezinárodních smluv. Nejstarší, o metrické soustavě, je z roku 1875. Pod stolem stojí bedna a v ní smlouva o vstupu do Evropské unie ve všech jazycích, tlustá jako několik encyklopedií na sobě. Je to ovšem kopie, originál má italská vláda. Na chodbě se taky vrší vyřazené státní znaky a cedule z ambasád. „My tomu říkáme pohřebiště,“ říká Balounová.
Nejvíc ale zaujme tlustá kniha plná drobných fotografií, rejstřík diplomatických pasů. „Když hledáte fotku diplomata, velmi často je jediná, která existuje, právě tady,“ vysvětluje archivářka. Z jedné ze stran se dívá Naděžda Kramářová, žena prvního premiéra. Jela za mužem do Paříže a dostala vlastní pas. V době, kdy vdané ženy cestovaly na ten manželův, to byla vzácnost.
Archiv opatruje i dokumenty z pařížské mírové konference a zprávu o vyšetřování smrti Jana Masaryka. A v tmavě modrém boxu i velkou vzácnost, která se na světlo světa dostane jen zřídkakdy: jeho posmrtnou masku, pečetidlo a věci s monogramem.
Straší tady? Pověst o hraběnce Černínové a zakrvácených nohou se vypráví od 19. století. Balounová ji bere s nadhledem, starý dům podle ní prostě pracuje a vydává zvuky. Ale úplně to neodbude. „Tady se furt děje něco zvláštního,“ říká.
8.Máte ožužlanou vlajku!
Ještě jednu zvláštnost má palác na střeše. Ke stožárům se chodí přes půdu a vlajky na nich dostávají zabrat. Za bezvětří jen vyblednou, jakmile se ale přižene vítr s deštěm, začnou se třepit a trhat. A hlídají to i sousedé.
„Volají: Máte ožužlanou vlajku! Načež musí přiběhnout čalouník, sundá vlajku, zašije ji a zase pověsí zpátky,“ popisuje Balounová. Ministerstvo na to má dokonce vyhrazeného člověka. Jak často vyráží, záleží jen na počasí.
9.Basa, kde stačilo otevřít okno
Pár set metrů od Černínského paláce má ministerstvo další sídlo. A to má minulost o poznání temnější. Ve sklepech Trauttmansdorffského paláce jsou zdi dodnes černé od požáru, který v roce 1541 zachvátil Malou Stranu i Hrad. Tehdy tu stály měšťanské domy a jeden z nich zřejmě patřil Petru Parléřovi, staviteli svatovítské katedrály.
V roce 1830 palác koupil stát a udělal z něj donucovací pracovnu. Končili tu zlodějíčci, žebráci a prostitutky, úředně „živly štítící se práce“. Učili se řemeslu, pletli košíky, šili boty. Kdo se snažil, směl na delší vycházky.
Kdo ne, šel dolů. Samotky vznikly z bývalých stájí a ve zdech dodnes drží železná oka na řetězy. Nejdůmyslnějším trestem bylo ale obyčejné okno. Jeho ovládání je sice uvnitř cely, ale ve skříňce pod zámkem, od kterého měli klíč jen dozorci. „Když byl hodnej, zavřete. Když nebyl hodnej, otevřete,“ předvádí správce paláce Jiří Fenz. V zimě to byl trest o to krutější. „Vidíte, že nikdy není potřeba hrubé násilí,“ dodává.
10.Kaple tří vyznání
V kapli v Trauttsmandorffském najdete vedle sebe kříž, židovskou hvězdu a kalich. „Byli tady chovanci všech těchto věr. Přestože to byla katolická kaple, probíhaly tady evangelické mše a jednou za měsíc docházel i rabín,“ říká Fenz. Pod oltářem je zazděná schránka z roku 1833 s mincemi a novinami. Při rekonstrukci dokončené v roce 2019 k ní ministerstvo přibalilo vzkaz pro ty, kdo ji otevřou příště.
Po první světové válce si část paláce zabrali studenti, kteří se vrátili z fronty a neměli kde bydlet. „Dneska bychom tomu řekli, že to byl takový squat,“ říká Fenz. Brzy z toho byla řádná Hradčanská kolej, kde bydlel i mladý František Filipovský. Po studentech přišel archiv ministerstva vnitra a s ním Státní bezpečnost a její odposlechy.
Dnes v paláci sídlí Diplomatická akademie, školka pro děti zaměstnanců a část úředníků ministerstva. A okno v samotce pořád funguje.
Video se připravuje ...Posmrtná maska Jana Masaryka uložená v Černínském paláci- Související
Témata:
Buďte první, kdo se k tématu vyjádří.