Jakou změnou vizáže jste to v poslední době prošla?
„Před pár týdny jsem podstoupila deep plane facelift. Když mi bylo kolem třicítky, dušovala jsem se, že na vytažení obličeje v životě nepůjdu. Botox možná, ale takovýhle zákrok nikdy. Jenže teď je mi skoro třiapadesát, za poslední dva a půl roku jsem zhubla přes dvacet kilo a na obličeji se to podepsalo neskutečně. Já se znám a viděla jsem, kam až to došlo. Byla ze mě taková úzká nudlička s velkým nosem. Říkala jsem si – co to je, tady mi visí kůže a z toho trčí nos… To jsem nechtěla.“
Jak dlouho jste se k zákroku odhodlávala?
„Začala jsem to plánovat už před rokem a půl. Šla jsem na konzultaci k profesoru Sukopovi, u kterého jsou čekací lhůty dva až tři roky. To je úplný masakr! Dal mi termín, jenže já v ten den onemocněla. Když se psychicky nachystáte, zrušíte si veškerou práci a pak to padne, jste strašně zklamaná. Ale řekla jsem si, že to tak asi mělo být. Nakonec jsem na operaci šla o půl roku později.“
V minulosti i jiné osobnosti podstoupily podobné zákroky, ale výsledek nedopadl podle jejich představ. Na sociálních sítích sklidily obrovskou kritiku. Neměla jste z toho obavy?
„Musím říct, že nic nebolí víc než právě taková kritika. Každá žena do toho jde v dobré víře, že bude vypadat líp, a tohle bych zažít nechtěla. Lidi často nechápou, že ten výsledek si musí sednout. U každého to trvá jinak – někomu to sedne téměř okamžitě, což byl naštěstí můj případ, a někomu to trvá třeba půl roku. Záleží na operatérovi, ale taky na genetice a těle. Mně se obecně všechno hojí skvěle, musím to zaklepat. Počítala jsem s tím, že do čtrnácti dnů budu koukatelná, a opravdu to tak bylo. Ani jsem moc neotekla a modřiny jsem skoro neměla.“
Opravdu jste nezaváhala ani na chvíli?
„Zaváhala, a to pokaždé, když jsem si na to vzpomněla! Říkala jsem si – mám, nebo nemám? Vykašlu se na to a zruším to! Jenže pak jsem si vzpomněla na minulé zkušenosti. Pokaždé, když jsem šla na úpravu prsou nebo liposukci boků po hubnutí, jsem si pak říkala – jsem pitomá, proč jsem na to nešla dřív?! A s obličejem je to stejné. Kdybych tolik nezhubla, asi bych to ještě odložila, ale do dvou let by na to došlo stejně.“
Jak takový zákrok probíhá?
„Nejdřív samozřejmě absolvujete předoperační vyšetření. V den operace vás přivítá operatér, v mém případě pan profesor Sukop, a řekne – sedněte si, já si vás pomaluju… Pomaloval mi celý obličej, přesně věděl, kudy povede řez a co odstraní. Když jsem se ptala, co znamená jedna konkrétní čára, řekl – to budu odřezávat! Polkla jsem a řekla si, že toho teda málo není. Ale věděla jsem, že jsem ve správných rukou. Profesor Sukop mi už v sedmadvaceti dělal víčka, protože mám dědičné pytle pod očima. Příští rok k němu na víčka mimochodem půjdu znova.“
Znovu?
„Ano, ale to už je drobnost. Tenhle facelift trval čtyři a půl hodiny – a při plném vědomí!“
Při vědomí? To nebylo v celkové anestezii?
„Byla to jen lokální anestezie. Mně to ale vůbec nevadilo, hrozně rychle mi to uteklo. Před zákrokem dostanete prášek na uklidnění, po kterém jste příjemně zpomalený – tenhle stav mám ráda. V průběhu mi ještě přidali. Nic vás nebolí, netlačí, není ti zima. Jediné, co mi vadilo, byly ty zvuky. Doktor ti stříhá u uší a musí kůži odpreparovat od spodních vrstev. A to je slyšet. Bylo mi to nepříjemné.“
K čemu byste ten zvuk přirovnala?
„K trhání starého prostěradla. A to stříhání – jako když stříháte silnou vepřovou kůži. Nikdy jsem ji sice nestříhala, ale přesně takhle si to představuju.“
Máte teď nějaká omezení? Co třeba make-up nebo jizvy?
„Mám je schované u uší. Stehy mi vyndali asi po čtrnácti dnech, takže jizvy už jsou zhojené. Můžu na ně dát prakticky cokoliv, ale zásadní je přísný zákaz sluníčka. Na to neexistuje žádná výjimka, čerstvou jizvu neochrání ani nejlepší krém. Takže nosím čepice a vlasy přes uši. Čtyři týdny se nesmíte předklánět, takže u všeho dřepujete – mám teď skvěle posílená stehna. Dokonce jsem po pěti dnech volala panu profesorovi, že jdu na houby. Řekl mi, že jsem praštěná. Šla jsem do lesa s tou zalepenou helmou na hlavě, pomaličku se procházela, dívala se pod nohy a houby za mě sbíral Míša. Potřebovala jsem psychicky zrelaxovat.“
Jakou oporou vám byl doma partner?
„Absolutní. Míša je v tomhle zlatý. Nikdy by neřekl – zbláznila ses, nač to potřebuješ?! Ale myslím, že už jsem se mu tolik nelíbila. Viděl to, i když mi to samozřejmě neřekl. Když na mě svítilo ostré slunce a vzala jsem si zrcátko, sama jsem viděla, jak povolená kůže na krku i tvářích je. Po zhubnutí tam nezůstal žádný tuk.“
Je to zákrok, který se po letech musí zopakovat, až kůže znovu povolí?
„Určitě ano. Pleť dál přirozeně stárne. Samozřejmě budu používat kvalitní kosmetiku a proces trochu zpomalím, ale za patnáct let se to dá zopakovat. Nebo se na to už vykašlu. Řeknu si – kolik mi za patnáct let bude, šedesát osm… I když to dneska taky nic není.“
Další téma, které se kolem vás v poslední době točí, je vaše bydlení. Prošli jste si neuvěřitelným martyriem – dům vám doslova padal na hlavu. Co se stalo?
„Stavitel postavil takových bungalovů asi deset. Náš byl ale úplně nejhorší, protože jím začínal a chtěl na něm co nejvíc ušetřit. Základová deska byla tenounká, místy snad úplně chyběla. Dům neměl ani betonový věnec. K tomu připočti jílové podloží a meliorační trubky pod domem. Koupili jsme to jako hotový dům a paní prodávající nám taktně zatajila, že už polovinu opravovali, protože jim dům začal praskat. Zpočátku to vypadalo jako běžné sedání stavby – malé prasklinky… Jenže to došlo tak daleko, že jsme na sebe z jednotlivých pokojů skrz praskliny viděli! Dům se lámal v půlce a hrozilo přetržení podlahového topení. Statik nám rázně řekl, že se to musí řešit okamžitě.“
Čím jste si prošli?
„Nechali jsme jen obvodové zdivo a museli jsme dům zrekonstruovat od základů až po střechu. Teď už jsou základy poctivě zpevněné, máme pořádný věnec, který stavbu drží, stojí krovy a brzy přijde střešní krytina a okna.“
Kde teď bydlíte? Během takové stavby jste tam zůstat nemohli.
„Museli jsme se odstěhovat. Sehnat podnájem s pěti staršími pejsky, kterým se občas stane nehoda, byl oříšek. Do bytu s dřevěnou podlahou nás nikdo nechtěl. Naštěstí jsme našli dům ve stejné obci. Máme to kousek, takže na stavbu jezdíme třeba patnáctkrát denně. Můj Míša tam prakticky bydlí, včera tam s řemeslníky končil o půl desáté večer.“
Na kolik vás to celé vyšlo?
„Byla jsem hrozně naivní. Původně jsme si mysleli, že to spraví tři až čtyři miliony. Jenže peníze z účtu mizí jako v té scéně z filmu Vlk z Wall Street, kde DiCaprio rozhazuje bankovky. Přesnou částku ještě ani sami nevíme, na jaře nás čeká fasáda, chodníky a úpravy kolem domu. Ale ve výsledku je to částka za stavbu úplně nového domu.“
Takže rada pro každého, kdo kupuje dům: Vemte si s sebou statika!
„Ani statik do zdí a pod základovou desku nevidí, musel by to celé odkrýt. Nejdůležitější rada zní: Zeptejte se sousedů! Ti vědí naprosto všechno od A do Z. Když se stavěl náš dům, všichni sousedi si rvali vlasy a říkali – kdo v tomhle, proboha, bude bydlet? No, a pak přišla Bendová…“
A na závěr otázka, které čelíte snad patnáct let: Co svatba?
„Jsme zasnoubení už řadu let. Když jsme se o tom naposledy bavili, Míša říkal – jak chceš ty, Aličko… A já na to – není to vlastně zbytečné? Řekli jsme si, že pokud přijde hezká příležitost, vezmeme se na Tenerife jenom s dětmi a tady pak uděláme rodinnou oslavu.“
Jak vznikal rozhovor
Alice se svěřuje se svými životními radostmi i starostmi na sociálních sítích a teď má ještě s kolegyněmi Evou Decastelo (48) a Miluší Bittnerovou (48) podcast Menopauza, ve kterém řeší různá témata. Jak Alici znám, její upřímnost, otevřenost a schopnost dělat si legraci i sama ze sebe se projeví i v něm!
Nikde není obsazována... Její schopnosti" jako realitního makléře" kterým krmila národ" je na bodu mrazu a když se vše rozpadá jako ta její KUČA" ... a ten její nefachčenko" umí tak akorát nafotit popraskané zdi... Tak jsou články v Blesku... vitaným prilepšením ! Á.. tto. sse vypplattiiií... 
