Báro, dnes jste za modelku. Jak se v té roli cítíte?
„Fotím podzimní kolekci Martiny Pipkové Loudové, se kterou dlouhodobě spolupracuji a je to úžasná spolupráce. Jsme v krásném prostředí Střeleckého ostrova, mám pěkné líčení od Sothys a přenádherné šperky od Eriky Lori, takže se cítím jako královna. Je to pro mě opravdu výjimečný čas, strávený v krásném prostředí, a ještě s výhledem na Národní divadlo.“
Jsou modely, které dnes fotíte, váš styl? Zasahovala jste do jejich výběru, nebo jste nechala na Martině Pipkové Loudové, aby vybrala, co vám podle ní sedí?
„Tohle je totálně Martina. Nicméně pokaždé, když mi Martina něco doporučí, něco si od ní koupím, nebo s ní spolupracuji na společenských akcích, udělá ze mě femme fatale a nádhernou ženu. Plně jí důvěřuji. A myslím, že to nejsem jen já, ale všechny ženy, které s Martinou dlouhodobě spolupracujeme, máme stejný pocit. Cokoliv Martina vymyslí, je prostě dobře. Takže ne, určitě jsem do výběru nezasahovala. Obě jsme neustále v letu, takže během pěti, deseti minut to měla vymyšlené, dané dohromady, já vyzkoušené, a zase jsme šly dál. Což je taky úžasné.“
Kdybyste měla svůj styl oblékání vystihnout jednou větou, napadla by vás?
„Myslím, že to, co tady teď fotíme, je přesně o mně. U každého modelu, který jsem si na sebe vzala, jsem si říkala, že v něm chci odejít. Musím říct, že kalhotové kostýmy, ale i šaty s krásnými siluetami, které Martina dělá, jsou vysloveně můj styl. I ty barvy jsou krásné.“
Módou se zabývá i vaše nejstarší dcera Lily, která studovala oděvní design. Už má hotovo?
„Ano, má dostudováno a je šťastně DiS, tedy diplomovanou specialistkou. Chtěla by se ještě dál vzdělávat, takže přemýšlí, že by šla na UMPRUM. Tíhne k filmu a divadlu, takže by se možná chtěla věnovat filmovému a divadelnímu kostýmu. Uvidíme, kam ji to zavede. Je velmi zručná a zná řemeslo. Opravdu umí perfektně šít, což obdivuji. Já jsem taková horká jehla, která dělá od všeho kousek a nic pořádně. Ona je skutečně velmi precizní.“
Zaznamenala jsem vaše slova o tom, že její styl tvorby je hodně romantický, což je něco, na co byste si netroufla. Platí to stále?
„Platí to stále. K těm úplně romantickým věcem mě musí přemlouvat. I když teď jsem na sobě měla jeden historický filmový kostým, a taky mi to dělá dobře. Na běžné nošení, provoz a na moji energii mi ovšem sedí právě kalhotové kostýmy a takové pevnější modely.“
Abychom neopomenuly vaše dvě mladší dcery. Prostřední Violeta a nejmladší Sophia jsou vám zdánlivě svým profesním zaměřením blíž, protože jedna studuje housle a druhá herectví.
„To se takhle nedá říct, protože Lilinka je Kodetová, ona si i změnila jméno. Můj dědeček i pradědeček byli sochaři, takže podědila výtvarné sklony, které mám i já někde v sobě zakořeněné. Jsem moc pyšná na to, že je mám a jsem tedy nejen Steimarová herecky, ale i Kodetová výtvarně. Dává mi to totiž plasticitu a víc barev v životě. Nemám jen jeden styl. Dcery to mají rozdělené. Sofinka je vysloveně velmi talentovaná herecky, muzikálově a pěvecky. Violetka je introvert po tatínkovi. Hraje na housle a přemýšlí o hudební produkci. Chodí si přivydělávat různě do práce. Je ráda samostatná. Každá je úplně jiná, ale všechny podědily a dobře si ukously z rodinných talentů to, co jim bude pro život ku prospěchu, myslím si.“
Když se vrátíme zpět k vaší profesi, máte velkou novinu, a sice, že jste vydala své první hudební album. Dá se o vás tedy říct, že jste i zpěvačkou?
„Teď už bych o sobě řekla, že jsem zpěvačka a herečka. Rozhodně si nemyslím a nechci to nějak dehonestovat, ale určitě nejsem zpívající herečka. Opravdu se snažím dělat zpěv velmi poctivě a technicky zdatně. Pracuji na sobě. V rodině jsme také měli zpěváky a zpěvačky, hlavně zpěvačky. Zpívat jsem chtěla odmalička a už na konzervatoři jsem koketovala s muzikálem. V té době se muzikál studoval akorát v Brně a bylo to velmi omezené. Nebylo to úplně zvykem a já byla vedena ke klasickému divadlu, takže zpěv jsem upozadila. Musím ale upřímně říct, že obojí mě naplňuje stejně. Stejně tak i moje designérsko-budovatelská a kreativní činnost. Směrů mám opravdu hodně.“
Jaké máte na své první pěvecké album zpětné vazby?
„Krásné. Mám moc krásné ohlasy, speciálně na recitálové večery, které dělám. Teď jsem zažila nádherný příběh. Zpívala jsem na pietní akci za padlé horníky. Zní to hrozně, ale byla to opravdu výjimečná příležitost potkat lidi, kteří se skutečně pohybují na hraně života a smrti. Byli tam velmi zajímaví pánové. Vyšla jsem před ně a tam bylo nějakých padesát mužů v hornických uniformách. Říkala jsem si, co tam vlastně budu dělat? Neměli s sebou manželky, přede mnou seděli skutečně jen oni. Na konci pak polovina z nich plakala, byli úplně dojatí. Jeden pán si přede mě klekl a poděkoval mi, že jsem jeho kolegům, kteří už tady nejsou, věnovala koncert.“
To zní jako krásná zpětná vazba.
„Ano, to jsou zpětné vazby, které jsou pro mě velmi důležité. Ve zpěvu vycházím hodně ze sebe, ze svého dětství. Dávám do toho hodně srdce a bezprostřednost, kterou miluji, a ve které se cítím absolutně svobodně. Už jako malá jsem vždy hodně lítala mezi lidmi a povídala si s nimi, a to je pro mě nejvíc. Divadlo je krásná věc, miluji ho, ale není tak kontaktní jako recitály. Tam můžu jít, můžu se vás dotknout, můžu k vám promluvit, můžu si povídat. Zpěv je krásná cesta k hledání sama sebe.“
Když potřebujete něčí názor na to, jestli bude něco fungovat, jdete za svým mužem Pavlem Šporclem, za jednou z dcer, nebo za někým úplně jiným?
„Jsme hodně propojená domácnost. Sdílíme v rodině všechny úspěchy, i neúspěchy. Ptáme se na věci, vzájemně si dáváme zpětnou vazbu. Takže rodina funguje a je hodně propojená i v tom uměleckém kontextu. Všechny jsme někde umělecky ukotvené a Pavel samozřejmě taky. Takže určitě jdu za Pavlem, ano. A pak mám lidi, jako je třeba Jana Šrejma Kačírková, se kterou některé věci konzultuji. Je to naše úžasná přední sopranistka, která mě vlastně donutila zpívat a pomohla mi v začátcích. Samozřejmě mám i svoji hlasovou poradkyni Agnieszku Twardochovou, ke které jsem chodila na hodiny, a teď zase začnu: ,Hurá, Agnieszko, já už přijdu.' To jsou pro mě lidi, kteří jsou velmi důležití.“
Na závěr nemůžu opomenout jedno téma, a to je koupě domu, stěhování se do Prahy a budování nového domova. V jaké fázi jste teď?
„Teď už bydlíme. Jsme doma. Vždycky říkám, že jsme na chalupě v Podolí, protože je to tam překrásné a zahrada je opravdu jako na chalupě. Je stará, zarostlá, prostě nádherná. Vždycky si na ni zalezu. Splnilo se mi to, po čem jsem toužila jako malinká.“
Co to bylo?
„Do nějakých devíti, desíti let jsem vyrůstala na samotě u lesa. Nikde nikdo nebyl, všude byla tma a ticho. A já toužila po Praze. Vždycky když jsme vyjeli do Prahy, byl to pro mě zážitek. Třeba když jsem spala u tety Evelyny v bytě a cinkaly tam tramvaje. Teď jsem v rodinném domě, který měla pronajatý moje babička v padesátých letech. Bohužel jí v té době emigroval manžel a nastaly velmi složité okolnosti. Když už nebyla schopná platit nájem, pomáhal jí pan Trnka a směnil s ní ten nájem. Bylo to nejdřív krásné, a pak těžké období jejího života, stejně jako mého tatínka a tet Evelyny a Juliny, kteří tam bydleli jako malí. Mně se teď podařilo dostat rodinu zpátky na místo, kde její členové trávili pohromadě hezké chvíle. Propojila jsem tam přírodu s bzučením města. Takže jsem teď na chalupě v Podolí.“
Chápu to správně, že vaše rodina o ten dům přišla vlivem nepříznivé politické situace a vy jste ho teď s Pavlem koupili zpátky?
„Oni ho nikdy nevlastnili. Měli ho pronajatý na deset let. Můj nevlastní dědeček, byl to druhý manžel mé babičky, dům pronajal pro ni a jejich rodinu na deset let. Jenže pak emigroval, úplně zmizel z jejich života a nechal je tam. A samozřejmě, protože dům nebyl jejich, ten jim nevzali, ale vzali všechno, co bylo v něm. Takže tam zůstali na matracích, můj táta i tety... Bylo to zkrátka velmi složité období. Babička tam posléze brala různé nájemníky, protože dům byl velký a ona se snažila rodinu v něm udržet. Pak už to ale nešlo a dům koupil pro sebe, svoji ženu a děti Jiří Trnka. Ti tam bydleli, pak dům prodali a my ho koupili od další majitelky, paní Chalabalové, která ho měla dlouho ve svém vlastnictví. Mimochodem její manžel byl taky malíř. Takže celý dům byl s naší rodinou historicky propojený, nikdy nám ale fyzicky nepatřil. Patří nám až teď.“
Co bylo nejhorší na stěhování? Protože říká se, že…
„Fáze stěhování je právě teď! Všechno je v krabicích a vůbec nevíme, kde co je. S manželem jsme nicméně zvyklí, my se stěhujeme často. Uvidíme, jestli tohle bude naposled, jestli jsme doma.“
Pavel dával na instagram video, ve kterém jste restaurovala židli, a svěřil, že on se v domácnosti věnuje činnostem, které se tradičně připisují spíš ženám. Zatímco vy tvoříte a opravujete. Vidíte to stejně?
„Ano, to platí. Mě to ale hrozně baví. Teď jsem zrovna dolakovala radiátory a mám je krásně nalakované, opravdu jako od profesionála. V každé místnosti bude jiná barva. Tím, jak jsem ADHD nebo takový hyperaktiv, ať už tomu říkáme jakkoliv, vždycky, když začnu něco dělat třeba natírat, musím pak vzít ruku a říct: ,Už po těch osmi hodinách, co lakuješ, skončíš.' Jelikož nejsem schopná přestat. Tvůrčí práce mě nesmírně naplňuje. Stejně tak mě naplňuje sázet stromy, starat se o zahradu a vymýšlet, co dům potřebuje. Zjišťovat, jakou má energii, kde má být jaký pokoj, kde je co správně. Miluji praktičnost. Aby to bylo praktické a zároveň něčím jiné, originální. Miluji třeba keramiku, když jsou krásné dlaždice. Vybrat barvy je vždycky proces. Mám úžasného pana malíře, pana Huňáčka, který už mě zná dvacet let a vždycky říká, že to bude zase proces. Mě to opravdu velmi baví. Je to jedna z mých velkých radostí. Dům je zkrátka můj projekt.“
Bylo prý i období, kdy si vaše dcery myslely, že jste povoláním údržbářka. Je to tak?
„Ne, opravářka to byla. Já jsem opravář všeho.“
Kromě vybalení krabic a natření radiátorů, co vám ještě zbývá? Co máte aktuálně v plánu?
„Tam zbývá věcí. Teď mám v plánu trošku si odpočinout, protože rekonstrukce byla opravdu velmi náročná.“
A už je tedy hotová?
„Základ už je hotový, ano. Máme kde bydlet, máme všechno. Co potřebujeme, to máme.“
