Míšo, stojíme před Strašnickým divadlem, ve kterém nedávno začala nová sezona. Na co se v ní můžeme těšit?
„Na mě. Sedmého října jsme hrály se Světlanou Nálepkovou představení Růžové svatby. Je to břitká, až trošku brutální komedie o dvou sestrách a o tom, jak se verbálně ničí. Tu tady budeme hrát. Jinak tady hraji v komediích Prezidenti a Letušky, což je pikantní francouzská komedie. Prezidenti jsou o politice a jejím legračním zákulisí. Byť je to vlastně docela smutné. Respektive je to sranda, nicméně smutné je to v tom, že je to pravda. Hraje se tu i spousta jiných hezkých komedií, o nich vám ale určitě řeknou ještě jiné herečky.“
Mám pocit, že Strašnické divadlo vyniká komediemi, a to ať už na stálé scéně, nebo na divadelních zájezdech. Myslíte, že se lidé chodí poslední dobou do divadla raději bavit než na něco vážného?
„Ve Strašnickém divadle se odehraje za jeden měsíc, řekla bych, šest nebo sedm různých komedií. Ve zbytku času potom vyjíždíme pryč, protože přece jen Strašnické divadlo není úplně v centru Prahy a není to typ divadla, ve kterém by bylo pořád plno. Těmi komediemi nenaplní celý měsíc, takže se musí poohlížet ještě po jiných štacích. Nicméně co se týká různých výjezdů, je to tady celkem dobře zorganizováno. Máme domluvené komedie až na jaro příštího roku, a dokonce už i na příští podzim. Čili zdejší produkce pracuje velmi dobře. A co se týká komedií, vím to i z domova. Mám doma muže, který, bych řekla, je intelektuál, rád čte a podobně. Když ho ale chci vzít na nějakou vážnou věc, což miluji já, tak nepůjde.“
Čím to?
„Prostě nepůjde. Když ví, že se jedná o veselou komedii, tak jde a uvolní se u ní. Kolikrát si myslím a říkám mu, že by se měl dívat na jiné, nějaké závažnější věci. On ale odpovídá, že se chce pobavit, protože toho má za celý týden opravdu dost. A skutečně jsou lidé, kteří pracují velice těžce, myslím mentálně i fyzicky, a nechtějí si pak ještě znovu klást otázky o bytí a o tom, proč jsme tady, o nějakém existencionalismu. Myslím si, že to je hodně pro mladé lidi, studenty, nebo pro takové magory, jako jsem já. Třeba příští týden jdu na nějakou totální depku a strašně se na to těším. Asi je to dané také tím, že jelikož sama hraji v komediích, mám pak ráda ty závažné věci. Velmi ráda se něčím dojímám, a to i ve filmu.“
Zmínila jste, že váš muž, soudce Jan Sváček, rád chodí na komedie. Jelikož hrajete vesměs v komediích, musí mu váš profesní život dělat vyloženě radost. Chodí se na vás koukat?
„Na premiéru přijde vždycky. Přijde rád a já jsem taky moc ráda. Že by se na mě ale chodil pravidelně dívat, to skutečně ne. Nicméně viděl všechny moje komedie.“
A naopak, Míšo. Už několikrát jsme se bavily o tom, že byste se ráda přišla podívat na nějaké z jeho veřejných stání. Už jste se byla kouknout, jak klepe kladívkem a vynáší rozsudky?
„Ne, musím se přiznat, že ne. Pořád se bojím, že... Zkrátka pořád se něčeho obávám, nevím. Ještě jsem to neudělala, ale musím. Dokud ještě pracuje, tak musím.“
Obáváte se jeho reakce? Vyčinil by vám doma, kdybyste se dostavila do soudní síně a on o tom dopředu nevěděl?
„Ne, to vůbec ne. To určitě ne. Koneckonců je to veřejná věc a každý má právo tam přijít. Pravdou nicméně je, že do hlediště se schováte. Kdežto tam se neschováte. Není tam tolik lidí. Bojím se totiž, že tam budu sama, a to by bylo hrozně pitomé. Musela bych to nějak udělat, domluvit se třeba s kolegy a udělat zájezd, že bychom se šli podívat na nějaké přelíčení. Zase jste mi to připomněla. Už opravdu musím.“
Není to tak dlouho, co jste tady ve Strašnickém divadle hrála s Vilmou Cibulkovou, která ovšem jednoho dne nedorazila na představení a tak trochu se po ní slehla zem. Vy jste to posléze komentovala, Vilma pak dokonce na vaši adresu pronesla silná slova o trestní oznámení. Prozradíte, jaká je teď situace mezi vámi?
„Je úplně stejná, jako byla před tím tři čtvrtě rokem. Možná už to bude skoro rok.“
Bylo to loni na podzim.
„Ano, v listopadu to bylo nejvyhrocenější. My o ní vlastně vůbec nic nevíme. Nejsme v žádném kontaktu, netušíme. Vím jenom, že už nehraje nikde v žádném divadle nebo divadelním uskupení. Skutečně netuším.“
Mrzí vás to? Se Světlanou Nálepkovou, která její roli přijala, jste si blízké. Přesto s Vilmou Cibulkovou jste na jevišti působily hodně sehraně.
„Strašně mě to mrzí. Opravdu moc mě to mrzí. Protože když s někým něco nazkoušíte, je to jiné... Takhle to řeknu. Se Světlanou teprve teď hledáme na jevišti cestu za asistence diváků. Což taky není špatné, něco jiného je ale opravdu z gruntu to nazkoušet. Díky tomu na sebe daleko víc slyšíte. Na druhou stranu Světlanu naštěstí znám opravdu dlouho, od svých patnácti let, a to možná vynahradí tu absenci zkoušení. Myslím to, že Světlanu znám jako člověka velmi dlouho. Léta jsme spolu byly v Karlínském divadle, kde jsme společně hrály velice často. Takže se mi s ní hraje velmi dobře.“
To je fajn. Nicméně myslíte, že se někdy podaří urovnat vztahy s Vilmou Cibulkovou? Jakou dáváte šanci tomu, že byste obnovily kontakt?
„Víte, tohle není moje komedie. Je to komedie Strašnického divadla a za něj nemůžu mluvit. Jestli rozhodne naše paní ředitelka, že to bude někdy tak, jak říkáte...“
Myslím nejen to, jestli se někdy vrátí zpět do představení, ale jestli dáváte šanci tomu, že byste se opět propojily vy dvě lidsky? Mohly by být vztahy mezi vámi opět na přátelské úrovni?
„To by bylo asi ideální. Bylo by to hezké a bylo by to dobré podle oněch vyšších kritérií, která jsou nad námi. A bylo by i dobré, abych s tím možná přišla já jako první. Ale uvidíme.“
To zní trošku záhadně. Chápu to správně, že se chystáte Vilmě ozvat?
„To říkáte vy.“
A co říkáte vy?
„Řekla jsem to, co jsem řekla. A nechci být úplně konkrétní. Víte, tyhle věci jsou strašně citlivé a záleží, jak na tom Vilma momentálně je. Byla bych ale moc ráda, kdybychom se zase nějak sblížily.“
Když jsme si povídaly v létě, svěřila jste, že vaše dcera Tereza porodila. Babičkovské radosti jste ovšem měla trochu komplikované tím, že dcera v té době nebyla v Česku. Stále je v zahraničí?
„Ano, stále. Byla jsem teď týden za nimi v Belgii. Znamená to, že budu muset za svým vnoučkem jezdit. Protože tam ještě nějakou dobu budou, zřejmě si vždycky budu muset naplánovat čas. Třeba už teď vím, že v listopadu budu mít zase šest dní volna. Pěkně jsem si to vychytala v diáři. Takže odletím a budu tam takhle jezdit. Je to pak zase o to intenzivnější a takové silnější. Je to fajn. Už teď se strašně těším.“
Prozradíte něco o vnoučkovi? Kolik mu je měsíců, čím vám dělá radost a komu je podle vás momentálně podobný?
„Jmenuje se Alfréd. Momentálně mu jsou tři měsíce a je to takové to miminko. Teď je to s ním neustálý kolotoč, stále dokola kojení, spaní. Pak je hodinu a půl až dvě hodiny v bdělém stavu, kdy je docela hezky naložený, pak začne brečet a zase se to celé opakuje. Je to legrační. V sedm nebo v půl osmé ráno jsem vstávala a potkala svoji dceru Terezu s Alfrédem v náručí. Ptala jsem se jí, kam jde. Na to mi odpověděla, že jde uspávat. Podivila jsem se, že jde v sedm hodin ráno uspávat, a dostala jsem odpověď: ‚Ano, maminko, my jsme vstávali v pět, víš?‘ Takže ano, teď je to neustálé uspávání, ale je to pěkné.“
Jaké to je vidět vlastní dítě v roli rodiče? Když si uvědomíte, že jste ji ještě nedávno sama nosila v náručí a uspávala, a teď má vlastní dítě a vy vnouče.
„Možná, že to je ještě silnější než ten samotný vnouček, řekla bych. Myslím ten pocit. Vidět svoje dítě, jak má radost ze svého potomka, je ještě možná lepší pocit než to samotné miminko. Možná to zní divně, ale to miminko je zatím jenom takový živočíšek. Je rozkošný, mám k němu vztah a bude ještě silnější. Daleko větší požitek mám ale ze své dcery.“
Dala jste jí nějakou radu do té prvotní fáze mateřství?
„Ano. Aby to miminko občas třeba taky nechala o samotě. Maminka se nemusí na to miminko pořád dívat a monitorovat ho. Občas je dobré nechat ho samotné. I to miminko se dokáže zabavit klidně na dvacet minut samo. Takže myslím, že někdy to odpoutání od miminka je docela fajn.“
Pamatuji si dobře, že měla vaše dcera poměrně komplikovaný porod? Zotavila se?
„Měla úplně běžný porod. Jestli jsem to řekla, byla jsem z toho možná ještě rozjitřená. Měla asi delší porod než normálně, všechno ale stále bylo v rámci možností.“
