Pořadem provází Saskia Burešová (80) a tentokrát nezkouší nic na cizím materiálu — přinesla do studia vlastní krabici rodinných fotografií. Na nich krok za krokem ukazuje tři věci, které umělá inteligence s fotkou umí: popsat, co je na ní, přečíst vybledlý rukopis na rubu a opravit poškozené místo. A u každé z nich i to, kde má člověk zpozornět.
Co se v dílu dozvíte:
- jak se zeptat na starou fotku, aby odpověď k něčemu byla,
- jak poznat, že si odpověď vymyslela,
- jak si nechat přečíst písmo na zadní straně fotky,
- jak poprosit o opravu poškozené fotky,
- proč si starou fotku vždycky nechat,
- kolik to stojí a kdy se tomu dá vyhnout.
„Tuhle krabici mám doma ve skříni. Jsou v ní fotky, které nikdo neviděl třicet let," říká Saskia hned v úvodu dílu. Některé jsou slepené, některé přehnuté a na většině z nich se neví, kdo na nich je.
Co je na téhle fotografii
První pokus je nenápadný. Saskia vyfotí telefonem snímek z rodiny svého muže a zeptá se obyčejnou větou: „Co je na téhle fotografii?“ Odpověď přijde do pár vteřin — podle oblečení padesátá léta, vůz je nejspíš Škoda Tudor a za ním je výloha řeznictví. „Ten nápis jsem si třicet let myslela, že je cedule z ulice," přizná moderátorka. A ono to bylo řeznictví.
JAK TO UDĚLAT: Fotku si vyfoťte mobilem u okna za denního světla. Pod lampou se na ní udělá odlesk a zrovna to místo pak nejde přečíst. Držte mobil rovně nad fotkou.
Pak napište jednoduchou otázku: „Co je na téhle fotografii?“ Až odpoví, ptejte se dál po jedné věci: „Jaké je to auto? Co je napsáno na té ceduli? Ze které doby jsou ty šaty?“ Krátké otázky fungují líp než jedna dlouhá.
Hádá chytře, ale hádá
Tady přichází věta, kterou si má divák odnést z celého dílu. „Ona hádá. Hádá chytře, ale hádá," varuje Saskia. Popis fotografie je nápověda, ne důkaz. Pokud chce mít člověk jistotu, má se zeptat ještě někoho v rodině nebo nahlédnout do rodokmenu. Umělá inteligence umí dát směr, potvrdit ho musí někdo jiný.
Marie, 1953
Druhý krok Saskiu dostal. Na rubu fotografií bývá napsáno, kdo je na nich — jenže vybledlým písmem a rukopisem, jakým se dnes už nepíše. Umělá inteligence ho přečetla: Marie, 1953. „Marie, to byla manželova teta. A já to měla třicet let v krabici a nevěděla jsem o tom." Fotografii si nechala a jméno na rub připsala znovu tužkou, aby ho přečetli i vnuci.
JAK TO UDĚLAT: Fotku otočte a posviťte na ni ze strany, ne shora. Vyryté a vybledlé písmo pak vrhá stín a je mnohem líp vidět. Posvítit se dá i baterkou z druhého mobilu.
Když vám jméno přečte, připište si ho na zadní stranu obyčejnou tužkou. Propiskou ne — ta prorazí papír a za pár let se obtiskne na fotku, která leží pod ní.
Fotka přehnutá přes obličej
Jádro dílu je jediný snímek. Jediný, co jí po tom člověku zbyl, přehnutý přesně přes obličej. Třicet let ho nosila v peněžence, než skončil v krabici. Opravu zadala jednou větou a před výsledkem zaváhala: „Přiznám se, že nevím, jestli to chci vidět." Přehyb byl pryč, tvář celá. „Já vím, že ten kousek obličeje si domyslela. Ale já ho takhle vidím, když na něj myslím."
JAK TO UDĚLAT: Napište krátce a jasně, co je rozbité: „Tahle fotka je přehnutá a poškrábaná, zkus to spravit.“
Nepište: „Vylepši tuhle fotku.“ Po takovém zadání vám ji taky obarví a uhladí a nebude vypadat jako stará. Když chcete, aby zůstala taková, jaká byla, dopište větu: Ať to pořád vypadá jako stará fotografie.
Rozpohybovat? To už ne
Pak přijde ukázka, u které je Saskia poprvé nesvá. Umělá inteligence umí starou fotografii rozpohybovat — člověk na ní na vteřinu uhne pohledem. „Hezké to je, a zároveň mi to není příjemné. Protože tohle on vůbec neudělal, to udělal počítač." Sama se rozhodla jasně: opravenou fotografii si nechá, rozpohybovanou ne.
Varování psychologů
Nejcitlivější část dílu se týká zemřelých. Dnes se dá rozpohybovat obličej člověka, který už nežije, a vyrobit i jeho hlas — to pořad ukázal v předchozím dílu. Psychologové před tím varují. Ne proto, že by to bylo zakázané, ale protože to může ovlivnit truchlení. „Člověk se na tu iluzi upne a nepustí ji," shrnuje Saskia. Nikomu to nevyčítá, jen radí rozmyslet si to dopředu.
