Veroniko, vážím si, že jste souhlasila s rozhovorem, přestože jste říkala, že se na něj dnes moc necítíte. Každopádně, potkaly jsme se ve Strašnickém divadle na tiskové konferenci k zahájení nové sezony. Jaká bude?
„Doufám, že bude dobrá, že se podaří vše, co se chystá. Vlastně ani moc nevím, co se chystá. My tu budeme hrát věci, které se tady už hrály a hrají. Teď jsme přezkoušeli záskok za Zdeňka Žáka Radimem Kalvodou ve hře Na každého se jednou usměje. Je to taková veselá komedie o dvou bezdomovcích. Zkoušeli jsme ještě hru o Jaroslavu Haškovi k jeho narozeninám, a to i pro Prahu 10. Hráli jsme ve venkovních prostorech na Čechově náměstí, hrajeme ji ale i tady v divadle. A pak uvidím, co mě čeká dál.“
Proč by měli diváci dorazit zrovna na tyto hry, o kterých jste mluvila?
„Myslím, že tady v divadle se všeobecně snažíme diváka pobavit nebo dojmout. Obě jsou to komedie, jako všechny ostatní tohoto divadla. Takže kdo se chce pobavit a zasmát, myslím, že je na správné adrese ve Strašnickém divadle.“
Do divadla jste doslova přiběhla z návštěvy své maminky. O rodičích jste vždy velmi hezky mluvila a s přibývajícími roky o ně i pečovala. Váš tatínek už tady bohužel není, maminka naštěstí stále ano. Jak se jí daří?
„Maminka je v pečovatelském domě, protože už nebylo v našich silách se o ni postarat v domácím prostředí. Je to výborný pečovatelský dům a je tam o ni krásně postaráno, takže jsem se uklidnila. Když člověk pečuje o rodiče, který je nemohoucí, nebo už není soběstačný a opravdu už to nezvládne sám, je to řešení. A když najde pečovatelský dům, kam může za rodičem chodit a vidí, že je tam spokojený a šťastný z toho, jakou dostává péči, je to skvělé. Protože to by člověk opravdu už sám nezvládl. Já maminku ani nezvládnu posadit z postele na vozík. S tím mi musí pomáhat dvě pečovatelky. Zkrátka je to, jak to je. Člověk se ale vlastně uklidní, že to není na něm, protože jsme přece jen pečovatelé amatéři. A když už člověk nemůže zůstat sám doma, nemohl by ten, kdo s ním žije, odejít vůbec z bytu. Tudíž jsem ráda, že to takhle vyplynulo a není to už všechno na mně.“
Řekla jste pečovatelé amatéři. Přesto nechybělo mnoho a mohla jste být profesí pečovatelka. Za covidu jste totiž udělala přijímací zkoušky na ošetřovatelství na druhé lékařské fakultě. Školu jste nicméně nedokončila. Máte ještě myšlenky, že byste eventuálně navázala, kde jste přestala?
„Nejen, že jsem přijímačky udělala, na fakultu jsem nastoupila, konkrétně na všeobecnou sestru. Ten obor se jmenuje všeobecné ošetřovatelství. Myslela jsem si, že to bude něco, k čemu jsem tak trochu přičuchla kolem kolegů, o které jsem se starala, kteří byli v určitém věku a potřebovali jistou péči. Domnívala jsem se, že to půjde tímhle směrem, ona to ale byla skutečně tvrdá medicína. Dělají se tam zkoušky z anatomie, jaké dělají medici. Opravdu šílené. Jedná se o sestru, která má aprobaci nad všemi sestrami, které dělají zdravotní školu. Tady se vlastně sestry, které už tu profesi dělaly, zdokonalují. Je to zkrátka vysoká škola a je to opravdu medicína.“
Takže to nebylo takové, jaké jste očekávala?
„Nebylo. Myslela jsem si, že nás tam budou učit, jak pečovat o staré lidi, třeba i o ty v pečovatelských domech. Najednou to ale byla latina a tak dále. Takže jsem to, i kvůli péči o vlastní rodiče, vzdala. Navíc to bylo v covidu, a jelikož součástí byly povinné praxe, i přes veškerou kontrolu, péči a pozornost během nich některé holky covid chytly. Očkování bylo ještě daleko a já měla strach, že ho zanesu k rodičům. Zkrátka bylo hned několik důvodů, proč jsem se studiem přestala. Jsem ale ráda, že jsem to zažila, že jsem mohla sedět ve vysokoškolské posluchárně. I když to bylo asi třikrát nebo pětkrát, protože jsem potom hned musela přejít na výuku, jak se jmenovala…“
Dálková?
„Dálkovou jsem chtěla. Tohle se jmenovalo speciálně, ale to je jedno. Musela jsem zkrátka zase sedět doma. I zápočty a zkoušky prvního semestru jsem dělala na počítači. Bylo to takové dobrodružství.“
Probraly jsme starší generaci, můžeme se pobavit i o té mladší? Vím, že máte dceru a syna, který měl syna. Nepřibylo vám další vnouče?
„Mám vnučku. Vnoučkovi Davidovi už je pět a půl a dcera Kamila má roční dceru Natálku. Takže jsme se rozrostli o holčičku. Teď udělala první krůčky. Měla jsem z toho radost, protože jsem u toho byla.“
Vzhledem k vašemu pracovnímu vytížení, jelikož stále hrajete v divadle a jezdíte zájezdy, máte kapacitu být hlídací babičkou?
„Ale mám kapacitu. Já zase tolik nehraji a tolik nejezdím. To bych zase přeháněla. Nicméně Davídek chodí do školky a dcera je s malou doma, takže jsem taková příležitostná babička zatím. Doufám ale, že mě budou ještě třeba potřebovat víc v budoucnu.“
Veroniko, kolikrát už vás tady někdo oslovil Evička Tričko?
„Tady v divadle?“
Mám pocit, že je to něco, co vám nelze odpárat. Vždycky, když s vámi někdo mluví, do rozhovoru to vmezeří. Jako já teď.
„Vždycky někdo vmezeří buď Evičku Tričko, nebo Vendulku z Ordinace v růžové zahradě 2. Vždy to musím šaltovat. Když mi lidi říkají, že mě znají, nevím a čekám, kam zabrousí. Jestli do Bony a klid nebo do Ordinace. Letos v dubnu to mělo takový emotivní nádech, protože umřel Honzík Potměšil. Když na České televizi pustili Bony a klid, znova jsem se na ně podívala. Tak nějak jsem se k tomu, i k Honzovi, myšlenkově navrátila. Nějak to pluje mým životem už několik desetiletí. Už jsem na to zvyklá, a dokonce jsem ráda, když mě někdo pozná a řekne: ‚Hele, Evička.‘ Potěší mě, že i po těch letech jsem k poznání. Ano, těší mě to.“
Vaším dalším výrazným, tentokrát seriálovým partnerem byl Ladislav Potměšil v Ordinaci v růžové zahradě 2, který tady taky bohužel už není. Když ze seriálu odcházel, dal vám údajně dárek a napsal osobní vzkaz. Prozradíte, co v něm stálo a co vám daroval?
„Dal mi stříbrnou lahvičku, do které se dá dát cokoliv, třeba kolínská. A napsal mi, že naše manželství vydrželo, tuším, čtyři roky, a že ne všechna manželství vydrží tak dlouho. Velmi hezký vzkaz. Bylo v něm taky, že se mu se mnou hezky partneřilo a že na to bude moc rád vzpomínat. A bohužel, jak umřel v seriálu, byl nemocný i ve skutečnosti a už tady mezi námi není.“
