Lukášův konec byl velmi dramatický, nešlo jen o klasickou vraždu ze strany zrádců, o které by si ráno přečetl z pergamenu. Sympatický kouč se musel trojici Dáša, Annelie a Kryštof postavit tváří v tvář na velmi reálně působící hranici. „Bylo to extrémně reálný, celá ta scéna. Chvíli jsem měl pocit, že se to fakt děje, že umírám. Moje emoce asi diváci mohli dobře vidět, ta situace mě pohltila,“ přiznává v podcastu. Že před ním stojí ve zrádcovské kápí zrovna Kryštof, ho ale příliš nepřekvapilo. „Měl jsem na něj podezření, takže v tom okamžiku jsem byl hodně naštvanej sám na sebe, že jsem neměl víc času s tím něco udělat,“ dodává. Ačkoliv mu prý trvalo téměř dva týdny se po návratu domů z hradní atmosféry oklepat, zášť necítí. „Je to hra a tak jsem to bral. S Kryštofem jsme spolu naprosto v pohodě. Ale je fakt, že zhruba čtrnáct dní jsem bojoval s pocitem nespravedlnosti, ta je pro mě totiž odjakživa největším emočním spouštěčem,“ říká Lukáš.
Kryštofa přitom mohl odhalit už po prvním dnu na hradě, a to díky pověstnému gambitu. Pamatoval si vůbec situaci, která mohla zrádcovskou alianci rozbít hned v zárodku? „Jednou provždy a naposledy říkám, že jsem si žádný gambit nepamatoval. Jasně, doma z gauče má hodně lidí pocit, že to bylo snadný. Že kdybychom se s Felix, která stejnou situaci zažila s Dášou, potkali a řekli si to, mohli jsme zrádce okamžitě odhalit a být za hvězdy. Ale těch situací a konverzací tam člověk každou chvíli zažívá tolik, že nějaký gambit? Byl jsem absolutně v lese,“ směje se upřímně.
Adam, na rozdíl od Lukáše, zabit nebyl. U kulatého stolu ho ostatní hráči poslali do vyhnanství s mylnou představou, že je jedním ze zrádců. Známého vyjednavače to ale nepřekvapilo. „Ten vývoj byl naprosto předvídatelnej. Já to říkal produkci už na prvním castingu, že nemám jak přežít. Nemohl jsem skrýt svou identitu, neměl jsem se jak schovat. Lidi mi kvůli mé profesi přisuzují až nadpřirozené schopnosti, které objektivně nemám. Ale bylo mi jasný, že buď mě zrádci zabijí první noc, a když náhodou přežiju, půjdou po mně věrní, protože budou předpokládat, že jsem zrádce. V tomhle kontextu je vlastně fakt, že jsem došel až do pátýho kola, docela úspěch,“ tvrdí s úsměvem.
Adam loni Zrádce odmítl
Do show přitom málem nenastoupil, pozvaný byl totiž už do druhé řady, tehdy ale odmítl. „Bál jsem se, že bych se znemožnil. A kdybych byl zrádce, že bych ztratil důvěryhodnost, protože lidi často nedokážou odlišit, co je hra a co pravda. Mám ale v povaze čelit svým strachům a samozřejmě ve mně byla ta klukovská touha si zahrát, protože já hry miluju. Tak jsem tentokrát nabídku přijal,“ vysvětluje a současně triu zrádců vzdává hold: „Hráli to chytře. Věděli, že mě kulatý stůl dřív nebo později sežere, takže pro ně bylo zbytečný na mě plýtvat vraždu.“
Oba vyřazení hráči se také shodují na jedné věci – aby soutěžící hrou prošel, musí jako přirozenou součást brát i to, že se vyhazují věrní. Sama Sarah, účastnice první série, jim přizvukuje, ačkoliv dodává, že v jejich řadě je to poprvé, kdy se něco takového říká nahlas. „To, že lidi odchází, je součást hry. A logicky i ti z řad věrných. Prostě se musí vyhazovat hráči a vy se musíte tvářit, že vás to hrozně mrzí. I když je to přirozenej postup. Narovinu – hledat zrádce nebyla priorita. Priorita na Křivoklátě je přežít,“ shodují se oba.
Jak o samotě přemýšleli o tom, kdo je zrádce a kdo věrný? Proč by podle Adama byl geniálním zrádcem Jan Špaček? U koho jediného měli stoprocentní jistotu, že patří mezi věrné? Kdy jim začalo být jasné, že jejich dny na hradě jsou sečteny? To a mnoho dalšího se dozvíte v nejnovějším díle Poslední zrady.
