Kolikrát jste už zalitovala, že jste do StarDance šla?
Zatím ani jednou, hrozně mě to baví. I když mám samozřejmě fáze, kdy mi to jde dobře a kdy mi to jde zase hůř, furt mám na obličeji rohlík. Pořád se směju a pořád mě to baví. Nejen já, na tomhle jsme se shodli i s ostatními soutěžícími.
Tanečního partnera Martina Prágra jste znala?
Nikdy předtím jsme se nepotkali, naší seznamovačkou byl vlastně první tanec. On je přesně jako já. Pozitivní, bláznivý, lidský i trpělivý. Má rád lidi, miluje život. Překvapilo mě ale i to, jak si nechává poradit od ostatních, hlavního choreografa, ale i napříč těmi páry. Je neuvěřitelné, jak si všichni pomáhají.
Umí vás pochválit?
Právě že ano, to já potřebuju, takhle funguju. Sdrsným učitelem by mi to nešlo.
Takže jste věděla, koho chcete?
Vůbec jsem netušila, kdo tam bude. Ale věděla jsem, koho určitě nechci. Od kamarádek jsem věděla, že tu byli i přísní tanečníci. S takovým bych nefungovala, sekla bych se, nešlo by mi to a nedělala bych to ráda. Nejsme na olympiádě, fakt mi jde hlavně o to si to užít, pobavit se a vedle toho hezky zatančit.
Prý vás bolí nohy v podpatcích po úrazu. Co se vám stalo?
Před lety jsem si zlomila chodidlo na pravé noze, o pár let později se mi to samé stalo i na levé. Zatímco na té levé se to jen zlomilo a hned se to vrátilo zpátky, stou pravou jsem spadla fakt blbě, musela jsem na operaci, kde doktori šrouby dávali kosti zpátky ksobě. Od té doby mě ta noha trochu pobolívá a po půl hodině na podpatcích začínám při každém kroku dostávat křeč. Proto nenosím podpatky ani moc úzké boty, koupila jsem si asi o číslo a půl větší velikost a příjemněji je mi v barefootech. Už jsem kvůli tomu rozdala půlku svého původního botníku. (smích)
Co přesně se vám stalo?
Běžela jsem po schodech potažených kobercem, uklouzla, pozadu padala a tou pravou nohou to chtěla zachránit. A s tou levou jsem vlastně taky uklouzla na schodech, to jsem běžela na taxík. Nikdo mě nezvedl, přitom kolem mě chodili lidé.
Vážně? Nikdo vám nepomohl?
To se mi stalo už několikrát. Tentokrát jsem se rozplácla cestou z focení, ležela jsem na zádech, v jedné ruce jsem držela tašku s oblečením, ve druhé mobil a kabelku s líčením. Když jsem dopadla, vše se kolem mě rozkutálelo. A lidi chodili… Do toho na mě couval ten taxík. Naštěstí si pan řidič všiml, jak letím, vystoupil a jako jediný mi pomohl.
To je strašné.
Jak říkám, nebylo to poprvé, jednou jsem se strašně rozbila poté, co jsem si přišlápla moc dlouhé kalhoty. Vedle mě stáli dva pánové, kteří se otočili zády, aby mi nemuseli pomáhat. Bezmocí jsem se rozbrečela.
Vy byste pomohla?
No jasně, okamžitě, když s manželem z auta vidíme, že někomu není dobře, hned zastavujeme. Brzdíme i pro psy, ježečky. Ale tohle je už dávno zažehnáno.
Jak to budete na StarDance s těmi podpatky dělat?
Trénuju v botách na širokém podpatku, zkoušela jsem už ale i taneční boty pro latinskoamerické tance, tak uvidíme, zatím mě to vmnich nebolí.
Budete s tancem pokračovat i po soutěži?
To nevím, ale nedávno jsem Martinovi říkala, že opravdu nevím, co budu dělat, až to skončí. Fakt se mám díky tanci moc dobře, líp se mi usíná, skvěle spím. Naučila jsem se pít až dva a půl litru vody za den, v tom jsem na sebe taky hrozně pyšná. A protože mi tanec dává spoustu pohybu, můžu jíst sladké. Já jídlo miluju, i proto jsem vždycky taková oplácaná. (smích) Ale teď vím, že víc spálím, než vůbec sním.
Manžel vám prý řekl, že bude žárlit, až začnete tančit. Byl to jen vtípek, nebo to tak skutečně cítí?
Ne, on je absolutně upřímný. Podle mě žárlí každý partner účastníků. Jdete tam s úplně cizí osobou, při tanci si skoro ležíte na těle, dotýkáte se víceméně všude. Když si představím, že by tam šel můj muž s jednou z těch nádherných sexy tanečnic, taky bych žárlila. Ale nemusí to být o žárlení jen vtomhle smyslu.
V jakém ještě?
StarDance vám partnera vezme, co se času týká. Budu teď furt pryč, myslím, že bude žárlit i Maruška.
S Martinem jste se neznali, přitom jeden druhému vstupujete do intimní zóny. Je to nepříjemné?
Vlastně jo. Ne úplně nepříjemné, ale je to fakt zvláštní, takové nervózní. Asi týden jsem měla ostych. Ale teď už jsme dospěli do stavu, jako bychom byli brácha se ségrou nebo spolužáci na internátu. (smích)
Co různé tělesné pachy? Vlastně nevím, zda by mi vadilo víc, že je zpocený on, nebo já…
To už jsme dávno odhodili za hlavu. Je pravda, že se potíme fakt úplně šíleně, protože ani jeden nemáme rádi klimatizaci, tak ji vypínáme. I když jsme mokří jeden od druhého, nebo to při té snaze jednomu ujede a uprdne si, už se tomu smějeme. (smích)
Kam byste to chtěla dotáhnout?
No tak určitě do finále. To by bylo samozřejmě hezký. (smích) Snad nevypadnu jako první nebo druhá, těch lidí, kteří vypadávají takhle brzy, je mi vždycky líto. Zvlášť když teď vím, kolik dřiny je za tím.
Jak na to, že jdete do StarDance, reagoval váš tatínek, frontman Olympiku Petr Janda?
Řekl, že jsem dobrá. Vypadá to, že mě přijde i podpořit.
Podporovala jste i vy jeho, když si přivedl ještě o osm let mladší partnerku, než jste vy sama?
Moc se mi to nelíbilo a na začátku jsem to špatně kousala. Jednou jsem mu řekla, proč si nemůže vybrat nějakou trošku starší, vždyť jí bylo osmnáct a jemu osmapadesát, to je úplně šílený.
Co on na to?
Že se prostě zamiloval a rozhodně si to, že bude mít takhle mladou holku, nevybral. Ale je to jeho věc, navíc realita jim dává za pravdu. (smích) Jsou pořád spolu, šťastní, mají spolu dvě krásné, šikovné, super holky. A bůhví, kde by bez Alice dneska byl. Děti odejdou a člověk pak zůstane sám.
Kdy jste odešla vy?
Vnsedmnácti jsem byla rok v Americe, pak rok v Praze a v devatenácti jsem odešla do Německa. Táta byl po rozvodu snjeho druhou ženou Martinou vlastně sám. A najednou přišla Alice a ten barák už dvacet let zase žije. S dětmi přišel bordel, hluk, dva psi, kočka, papoušek, králík. (smích) Prostě život. Vidím, že jsou fakt šťastní a že je šťastný i táta. Obklopení jeho třemi mladými holkami mu dodává energii. Když se na ně člověk podívá, vidí, že to je skvělý recept.
To jste do té Ameriky odešla celkem brzy, že?
V sedmnácti, poslala mě tam moje máma, abych přežila její ztrátu. Udělala moc dobře.
Myslíte, že tušila, že rakovinu vaječníků neporazí?
Věděla, že to nemá cenu. Takže když jsem přišla ze školy domů s papírkem, lákajícím studenty na rok do Spojených států, hned se toho chytla. Nevím, jestli by mě byla pustila, kdyby byla zdravá. Díky tomuhle rozhodnutí se mi pak ale stýskalo po všech doma, nejen po ní.
Jste velmi rodinný typ. Myslíte, že je to je to o právě i tím, že jste s tátou po smrti maminky a bratra Petra zůstali jen vy dva?
Asi by to tak bylo i bez toho. Mám moc ráda harmonii, na té jsem založená. Je hrozně fajn, že jednoho dne odložily válečnou sekeru tátova druhá a třetí žena, Martina s Alicí. I když to nebyla bůhvíjaká sekera, vždycky se starý a nový partner zrovna nemusejí. Nedávno jsme měli grilování, kde byly obě dvě, všechny naše děti včetně těch od ségry Elišky a bráchy Petra, to bylo moc fajn. Pouštěli jsme si naši hudbu, nové písničky, bavili se a mezitím se děti koupaly v bazénu. Prostě úplně supr.
Přijde mi vtipné, že vaše Maruška a tátova Rozárka jsou od sebe jen rok.
(smích) Alice jim vymyslela přezdívku Duo RozMar, ze začátků jejich jmen.
Bude i vaše dcera Maruška zpěvačkou?
Zpívá moc krásně a taky hezky maluje, ale teď mluví přesně jako já v jejím věku. Že nechce být umělkyní. Zatím se chce vydat spíš po stopách manžela a chce být doktorka. Ale ty sny se ještě mohou měnit.
Už v jejích třinácti letech cítíte vzdalování se?
Furt je to mazlík, ale vzdaluje se. Což je i tím, že má víc povinností. Přešla na gymnázium, do toho má různé kroužky, mám pocit, že čím dál víc času jí bude zabírat její život. Což je absolutně normální a já to chápu. Ale na druhou stranu už rozumím těm filmům, ve kterých jsou mámy nešťastné, když děti odcházejí na vysokou do jiného města.
Pořád mám na paměti vaši větu z jednoho z rozhovorů, který jsem slyšela: „Nechtěla jsem být zpěvačka, ale hlavně máma.“ Marušku jste měla v devětatřiceti. Připouštěla jste si předtím variantu, že dítě třeba nepřijde?
Jednou jo, když mi bylo šestatřicet. Tehdy jsem si říkala „Ty jo, co když nikoho nepotkám, kdo se mnou bude chtít mít děti?“ Pak jsem se uklidnila, že to prostě přežiju. Asi bych měla deset psů. (smích) O rok později jsem potkala svého muže.
Otěhotnět se vám podařilo bez problémů?
Už před Maruškou jsem prožila jedno zamlklé těhotenství. Naštěstí jsem potom otěhotněla víceméně hned znovu. Po Marušce jsem měla těch zamlklých těhotenství ještě pár. Ale ty už jsem neobrečela tolik jako to první.
Proč myslíte, že to tak bylo?
Protože jsem věděla, že už maminka jsem, že už mám svou holčičku. Můj manžel potom hrozně hezky řekl, že třeba máme mít jenom jedno dítě, protože bude potřebovat naši kompletní pozornost. (smích)
Chyběl Marušce sourozenec?
Vtipné je, že po něm ani moc netoužila. Jenom za covidu jí bylo líto, že je doma sama. Ale jindy měla kamarádů dost. Jsem hodně sociální člověk, hned jsem si našla kamarádky se stejně starými dětmi na plavání, jezdily jsme spolu na chatu, do lesa, do zoo, lyžovat i pod stan. Maruška nikdy neměla o společnost nouzi.
Takže o adopci jste nepřemýšleli?
Ani ne. Samozřejmě člověk občas přemýšlí i o nějakých jiných možnostech, ale my to nechali, jak to je. Jsme absolutně spokojení. Maruška je úžasná, zdravá, naše.
Trpěla někdy tím, že pochází ze slavné rodiny?
Jednu dobu se jí někdo posmíval a řekl jí, že si myslí, že když má takovouhle mámu a dědu, je něco víc. Ale ona je moc skromná holka, tak ji to hrozně mrzelo. Nikdy se mnou nevytahovala. Ale to byla výjimka, většinou mě děti už znaly ne jako Martu Jandovou, ale prostě coby mámu jejich spolužačky.
S partnerem, gynekologem a porodníkem Miroslavem Vernerem, jste v červnu oslavili patnácté výročí. Prozradíte recept, aby to i po takové době klapalo?
Ono je to těžké, protože vás převálcuje život. Děti, práce, povinnosti. Přijdete domů tak unavená z celého pracovního dne, že už se vám nechce vymýšlet nějaké rande. Tak ten osobní život začnete trošku šulit. I já vidím, že si rozumíme o hodně víc, když máme dovolenou. První tři dny jsme ještě pořád utahaní z práce a pak se najednou zase proměníme ve dva zamilované puberťáky, kteří dělají blbosti.
Jak to tedy udělat, aby vztah nešel do háje?
Myslím, že pokud si nedokážete popovídat i o vašich problémech, je to víceméně předurčené ke konci. Já jsem moc ráda, že si to dokážeme vyříkat, když se pohádáme kvůli nějaké blbosti. To mě vlastně naučil můj muž. Stát si sice za tím, co mě ranilo, ale snažit se na to podívat i z druhé strany. On je zaprvé gynekolog a zadruhé polopsycholog. (smích)
Byl tedy kmenem, o který jste se opřela v období před devíti lety? Tehdy jste se rozhodla pro preventivní odstranění prsních žláz a vaječníků poté, co vám genetické testy ukázaly, že hrozí vysoké riziko rakoviny prsu a vaječníků.
Určitě. Definitivně. Byl opravdu skvělý. Nemá problém o takových věcech mluvit.
Bylo to těžké rozhodnutí?
Po tom, co jsem v životě prožila, jsem si řekla, že budu rozumná a budu to brát jako překážku, která se dá přeskočit. Překážky v životě budeme mít vždycky, ale nepomůže, když je zahrabeme nebo obejdeme. Musíme se jimi proklestit. I já se s nimi poprala. Je to za mnou a jsem spokojená.
Proč jste se pro ty operace rozhodla?
Člověk trochu změní pohled na život, když ho zasáhne pár tragédií. Zdraví má absolutní prioritu. Já viděla umírat svoji maminku. Vím, že ta nemoc není hezká. Nechtěla jsem čekat, až vypukne i u mě. Když jsem se dozvěděla, že mám šedesátiprocentní možnost, že onemocním rakovinou vaječníků, a až devadesátiprocentní možnost, že dostanu rakovinu prsu, bylo mé dceři pět let. Nechtěla jsem, aby mě viděla umírat. Proto jsem se rozhodla pro prevenci.
Bála jste se operací?
Věděla jsem, že to bude nějakou dobu bolet, než se řezy a jizvy dají dohromady. Ale riziko onemocnění pak bude o hodně menší, než kdyby ta nemoc vypukla. Je to lepší, než pak procházet chemoterapií, ozařováním a strachem, že zemřete.
Půjdete na testy i s Maruškou,až bude dospělá?
Samozřejmě, jestli bude chtít. Nutit ji nebudu, ale myslím, že chtít bude, protože je rozumná. Určitě ji podpořím. Možná proto máme jenom jednu, protože ta to po mně nezdědila. Doufám.
O rozhodnutí jste promluvila až po letech ve své knize Best of. Píšou vám ženy se stejnou diagnózou?
Překvapilo mě, kolik jich má stejnou nebo podobnou diagnózu. Před těmi devíti lety jsem si myslela, že jsem na světě jen já a Angelina Jolie. Píšou, že děkují za otevřenost, protože i ony měly pocit, že jsou na celém světě samotné. Člověk tyhle věci snáší o hodně líp, když ví, že není jediný, a zjistí, že to dobře dopadlo. A myslím, že spousta žen se cítí líp, když vidí, že i já normálně žiju dál, mám normální dekolt, vlasy, nezestárla jsem o bůhvíkolik let. Řeknou si „Zvládla to ona, zvládnu to taky.“
Našli se i ti, kteří s touto prevencí nesouhlasili?
Jo, pár zlých anonymů říkalo, že dělám úplnou blbost. Ale já věřím lékařům, vědcům a lidem, který svůj obor dělají dlouhé roky, ne guruům z Facebooku. Je to moje tělo a moje rozhodnutí. Nikomu jsem tím neublížila. A rady od lidí, kteří by nejradši léčili jakoukoliv nemoc Savem, opravdu poslouchat nebudu.
Hormony, které berete, budete užívat doživotně?
Nemusela bych, ale ráda je budu brát, pokud to půjde. Neměly by tělu nic udělat. Naopak mu mají dávat něco, co vytvářejí vaječníky, které teď chybí. Cítím se dobře. Nemám návaly ani pocit, že bych stárla jinak než ostatní ženy v mém věku.
Komu kromě manžela jste se ještě svěřila?
Naštěstí mám pár skvělých kamarádů, i jim se můžu vypovídat, když mě něco trápí. To mi moc pomáhá. Ale opravdu blízkých kamarádů mám málo.
Jsou mezi nimi i známé osoby?
Vlastně ne, kamarády, kterým volám jen tak z auta, mám jinde. S lidmi z branže nejsem v úzkém kontaktu, ale když se potkáme, je to fajn. Kdybych si ale měla vybrat někoho ze slavných lidí, ským bych měla jet na dovolenou, byl by to Vašek Noid Bárta.
Proč právě on?
Protože jsme si podobní. Vždycky, když jsme někde, kde je hodně celebrit, skončím v koutě s ním. Mám pocit, že on mě opravdu bere takovou, jaká jsem. Před ostatními se vlastně někdy i trošku stydím. Nevím proč. (smích)
