Diagnóza rakoviny může na nějaký čas vzít vítr z plachet. Ukrást plány, jistotu nebo představu o tom, jak by měl náš život vypadat. Některé věci se vrátí a některé už možná ne. A místo nich přijdou jiné. Možná takové, o kterých by nás dřív ani nenapadlo přemýšlet. Nejen o tom vypráví dvanácti silnými ženskými příběhy charitativní kalendář Mezi námi.
Najdete v něm svědectví žen, které během léčby nebo po ní pokračovaly ve svých profesích, ve studiu, ve svých snech a plánech. Ženy, které pracují, sportují, budují kariéry, studují, ale také začínají znovu nebo se vydávají úplně jiným směrem.
„Chceme jejich prostřednictvím ukázat nově diagnostikovaným ženám, že za onemocněním existuje další život. Těm, které právě procházejí léčbou, připomenout, že přijde chvíle, kdy jim bude lépe a kdy zase budou moci dělat věci, které mají rády. A možná objeví i něco úplně nového," vysvětluje autorka projektu Monika Krejčová z pacientské organizace Bellis a dodává: „Zároveň chceme ženy během léčby a po ní ve společnosti normalizovat. Mluvíme o ní otevřeně a bez předsudků. Diagnóza rakoviny prsu nás nedefinuje. Máme ambice, starosti, sny i úplně obyčejné dny. Jsme mezi vámi a chceme žít plnohodnotně, i když nás to někdy o trochu víc bolí."
Kmotrou kalendáře se stala moderátorka Daniela Brzobohatá. | Lukáš Slováček
1.Rozvod rok po diagnóze
Veronika Blahuta (40), studentka Jihočeské univerzity, oboru sociální a charitativní práce
Bylo mi 35 let. Žila jsem v domnění, že jsem šťastně vdaná, a můj syn právě nastoupil do první třídy. Občas jsem si prováděla samovyšetření prsu a každé dva roky jsem chodila na ultrazvuk, jelikož mě prso bolelo a měla jsem delší dobu zdravotní problémy po kojení. Jednoho dne jsem si v něm ale něco nahmatala. Když se to ani po čase nijak nezměnilo, ale spíše zvětšilo, zašla jsem raději na kontrolu. Na vyšetření mi zjistili i nález v přilehlé uzlině. Hned další týden mě poslali na onkologii a následné vyšetření PET/CT zjistilo rozsah nemoci. V lednu 2021 jsem si vyslechla diagnózu, která zněla: rakovina prsu se vzdálenými metastázemi v játrech a kostech.
Pracovala jsem tehdy na základní škole u druhé a třetí třídy. Když mi lékaři sdělili diagnózu, přešla jsem kvůli zkrácení úvazku k prvňáčkům, aby pro mě práce nebyla tak fyzicky i psychicky náročná. Pracovat s dětmi byl vždycky můj velký sen. Po nějaké době mi však zdraví bohužel vypovědělo službu a já už nebyla schopná se do školy vrátit a dál fungovat. Občas mi to chybí, především děti a skvělý kolektiv kolegů, a na ty společné časy moc ráda vzpomínám.
30 kilo nahoře
Do roka od určení diagnózy jsem byla rozvedená. Léčba naštěstí zabrala tak skvěle, že se nemoc podařilo utlumit. Některé nálezy dokonce úplně zmizely a já se nyní nacházím v zobrazovací remisi. Vedlejší účinky a nejrůznější následky mě však doprovázejí dodnes. Během let se objevila řada komplikací, se kterými nebylo snadné se vyrovnat. Přibrala jsem třicet kilo a kvůli chronickým bolestem pro mě bývá někdy těžké ráno vůbec vstát z postele.
Když jsem se o své nemoci dozvěděla, nikoho s podobným osudem jsem ve svém okolí neměla. Přišlo mi, že o metastatické rakovině prsu lidé spíše mlčí. Okamžitě mě proto napadlo sdílet svůj příběh veřejně. Chtěla jsem, aby každá žena, která si prochází podobným osudem, měla dostatek informací a věděla, že na to není sama. Založila jsem si instagramový profil a začala o své cestě otevřeně mluvit. V Belliskách se věnuji především koordinaci aktivit pro metastatické pacientky a pravidelně přednáším o prevenci.
Pomáhat ostatním
V současné době jsem v plném invalidním důchodu. Prožitá nemoc a léčba mě však posunuly úplně jiným směrem a přinesly mi do života hlubší poslání – pomáhat ženám se stejným osudem. Asi po půl roce léčby jsem objevila projekt Bellis. Jejich činnost mě nadchla a okamžitě jsem věděla, že se chci zapojit, protože mi to dávalo obrovský smysl. Postupně jsem na sebe nabalovala další aktivity, až mě tato práce pohltila natolik, že dnes bezpečně vím, kde je mé místo. Za dobu, kdy pomáhám metastatickým pacientkám, však narážím na systémové nedostatky, které vyžadují ještě spoustu práce. Jedním z nich je i citelný nedostatek sociálních pracovníků pro onkologicky nemocné. Celý systém je navíc pro laika velmi nepřehledný. I to mě v mých devětatřiceti letech motivovalo k rozhodnutí začít znovu studovat – vybrala jsem si obor sociální a charitativní práce na Jihočeské univerzitě.
Podle mého názoru by člověk měl studovat to, co ho skutečně baví. Ve zvoleném oboru jsem se našla a neustále se posouvám dále. První ročník jsem úspěšně zvládla a s nástupem do druhého už uvažuji o tom, že po bakalářském studiu budu pokračovat dál. Přestože by mi tři roky stačily k výkonu vytoužené profese, cítím touhu posunout se ještě o krok výš. Vybrala jsem si skvělou školu, kde mi navíc vycházejí maximálně vstříc. Když mi zrovna není dobře, vždy se dokážeme lidsky domluvit, za což jsem moc vděčná. Vzdělávání pro mě bylo vždycky prioritou. Už v době, kdy mi do života vstoupila rakovina, jsem byla čerstvě přijatá na sociální pedagogiku. Kvůli silným nevolnostem a celkové slabosti během prvního roku léčby jsem ale tehdy studium musela odložit.
Největší životní radostí je můj syn. Velký smysl mi dává také pocit, že jsem užitečná a že se mi mé nelehké životní období podařilo přetavit v něco tak hezkého. Miluji knihy, představují pro mě dokonalý únik z reality. V jejich příbězích se dokážu úplně odpoutat od toho, co sama prožívám.
Jsem na sebe pyšná
A jestli jsem na sebe pyšná? Ano, jsem. Každý den musím svádět boj s vlastním tělem, a přesto zvládám péči o syna a stále mi zbývá energie na pomoc druhým. Nikdy totiž není pozdě najít si činnost, která vás bude naplňovat a bavit – i přes veškerá omezení, jež s sebou léčba přináší. Jedny dveře se vám sice zavřou, ale vzápětí se otevřou tři nové. Tak do nich neváhejte vstoupit.
2.Bulku v prsu objevil partner
Lenka Belliová (40), příslušnice Armády České republiky
Pracuji jako vojákyně z povolání a co se týká prevence, žila jsem v přesvědčení, že jsem pod stálou lékařskou kontrolou a v bezpečí. V rámci armádních preventivních programů jsem chodila na pravidelná vyšetření častěji než jiné ženy v mém věku. Když mi paní doktorka v mých třiceti devíti letech napsala žádanku na mamograf, který jsem pak v listopadu absolvovala, brala jsem to jako běžnou součást své práce a nepřikládala tomu žádný zvláštní význam. Nenapadlo mě, že by mohl být nějaký problém.
V dubnu následujícího roku se ale všechno změnilo. Můj partner mi tehdy našel úplně náhodně v prsu bulku. Protože jsem věděla, že to nemusí nic znamenat, ale je potřeba to nechat zkontrolovat, objednala jsem se na ultrazvuk do ústřední vojenské nemocnice. Lékař, který mě vyšetřoval mi řekl na rovinu, že nález vypadá jako zhoubný. Ihned mi odebrali vzorky na biopsii.
Následovalo pro mě velmi náročné období čekání na výsledky, které trvalo čtrnáct dní. Když se diagnóza potvrdila, sedla jsem do auta a jela do Brna, kde jsem měla první kontakt s onkologickým pracovištěm. Od té chvíle nabraly události rychlý spád. Absolvovala jsem magnetickou rezonanci a lékaři mi stanovili termín operace.
Nález byl bohužel rozsáhlejší a zasahoval více částí prsu, proto lékaři přistoupili k totální mastektomii pravého prsu. Během operace mi zavedli rovnou tkáňový expandér, z důvodu budoucí možnosti rekonstrukce. Pooperační bolesti byly velké a celkově to bylo psychicky i fyzicky těžké období. A navíc výsledek druhého operačního výkonu nevypadá vůbec hezky, proto v současné době řeším nápravu a reoperaci. Musím říct, že se mě nikdo moc neptal, zda to vůbec takto chci.
Zmrazit vajíčka už nešlo..
Histologie potvrdila, že se jedná o hormonální typ nádoru. Klasická chemoterapie by pro mě dle genomového testu nebyla přínosem, a tak se rozhodlo o okamžitém nasazení hormonální léčby. Jelikož mi bylo třicet devět let a neměla jsem děti, přála jsem si nechat zamrazit vajíčka. Ale bohužel v reprodukčním centru mi bylo řečeno, že v tomto věku se již nová vajíčka netvoří tak rychle a proces by byl na dlouho, což jsem si vzhledem k agresivitě nemoci nemohla dovolit.
Od nasazení hormonální léčby mám spoustu vedlejších účinků, mj. nespavost, únava, ztuhlost a bolesti, a tak mě občas přepadaly myšlenky a strach. Vyžádala jsem si proto vyšetření scintigrafie kostí. Výsledky přinesly další náročnou zkoušku, objevil se malý nález (metastáze) na žebru. Od konce ledna mi proto nasadili ještě biologickou/cílenou léčbu.Moje tělo však od června reagovalo selháváním jater, výsledky byly děsivé. Lékaři museli zjišťovat, zda se nejedná o autoimunitní onemocnění a nasadili mi kortikoidy. Nicméně se nakonec ukázalo, že s největší pravděpodobností se jedná o polékovou reakci. Na chvíli mi proto teď vysadili biologickou/cílenou léčbu, dokud se tělo trochu nevzpamatuje. Poté se rozhodne, zda mi jí vrátí, případně jaká bude zvolena dostupná alternativa.
Do armády jsem nastoupila v rámci studia na vysoké škole – Univerzity obrany. Jako vojákyně z povolání mám na starosti hlavně logistiku v různých oblastech – každodenní plnění úkolů spojených s chodem útvaru i zabezpečení výcviku. Zároveň jsem sama podstupovala pravidelný výcvik. Vždy jsem svou práci vnímala jako velmi pestrou a dynamickou a jelikož jsem tak trochu workoholik, tak jsem si asi nikdy před nemocí nepřipouštěla, že je vlastně i dost stresující. Ale vždy mě velmi naplňovala a dávala smysl.
Nemoc mě naučila zpomalit
Když mi to tělo dovolí, snažím se vracet k věcem, které mě baví a dobíjejí mi baterky. Což je zejména cestování a sport. A i když jsem se k práci v armádě vrátila, nemoc mě naučila zpomalit. Dnes už vím, že nemá cenu se nikam za každou cenu honit, člověk přehodnotí svoje priority. Občas mě trápí přístup některých lidí, kteří si myslí, že jsem po operaci a zpět v pracovním procesu, tak už bych měla být vlastně úplně v pořádku a zase plná síly.
Ale ono to tak samozřejmě není, následky a vedlejší účinky nyní již paliativní léčby jen tak nezmizí a někdy je to opravdu náročné. Často se také snažím vypadat lépe, než mi skutečně je. A i když je to na sílu, cítím se před ostatními silná a s úsměvem líp. Možná i proto všechno přemýšlím nad úplně novým směrem, chtěla bych zkusit do budoucna něco jiného. Nechávám si dveře otevřené a uvidím, co přijde. Ráda bych své dovednosti převedla na něco pro mě více smysluplného.
3.Uvidím vyrůstat své malé děti?
Kamila Zoufalá (37), koordinátorka seniorského vzdělávání, Vysoké učení technické v Brně
Diagnózu rakoviny prsu jsem si nadělila k pětatřicátým narozeninám. Doma jsem měla dvě malé děti, synovi byly čerstvě tři roky a dceři necelých šest. V té době jsem se po dvou rodičovských dovolených vracela do práce, na kterou jsem se moc těšila. Bulku jsem objevila úplnou náhodou. Syn na mě často lehával a mě najednou začalo bolet prso. Tak jsem si ho začala prohmatávat a něco ucítila. Zpočátku mě vůbec nenapadlo, že by mohlo jít o něco vážného. I vzhledem k tomu, že máme velkou rodinu a nikdo z blízkých netrpěl žádným onkologickým onemocněním.
Nicméně v té době jsem začala více vnímat osvětu týkající se rakovinu prsu, a i proto jsem se pro jistotu objednala na ultrazvuk. Termín jsem dostala až za tři měsíce – nejspíš i proto, že jsem při objednávání nezmínila hmatnou bouličku. Nakonec mi to ale nedalo a sehnala jsem si termín dříve. Nález se za začátku jevil nevinně, ale v průběhu vyšetření pan doktor našel místo, které se mu nezdálo. Když mě v nemocnici objednali na biopsii v co nejkratším termínu a začali plánovat další vyšetření, začínalo mi docházet, že to nejspíš nebude nic banálního.
Ve chvíli, kdy přišly výsledky z biopsie, tak už jsem s tím tak trochu počítala. Přesto bylo čekání asi nejhorší. Diagnóza zněla agresivní, rychle rostoucí, multicentrický nádor prsu. V tu chvíli se mi otočil život vzhůru nohama. Začala jsem přemýšlet hlavně nad dětmi. Co když je neuvidím vyrůstat? Co když tu pro ně nebudu? Ty první pocity u takové nemoci jsou, že je to konec. Chvíli mi trvalo, než se mi v hlavě myšlenky nějak uspořádaly. Mám pocit, že člověk v sobě zapne takového autopilota a nastoupí do rozjetého vlaku léčby. Měla jsem velké štěstí, že mi rodina a přátelé byli po celou dobu obrovskou oporou.
Oboustraná mastektomie
Na vlastní žádost jsem podstoupila oboustrannou mastektomii, při které mi byly zároveň vloženy expandéry. Konečná histologie ukázala, že byly zasaženy i dvě uzliny, které se předtím jevily bez známek rakovinných buněk. Tahle informace mě znovu srazila na zem.
Následovaly týdny chemoterapie, radioterapie a poté biologická a hormonální léčba, kterými procházím dodnes. Po chemoterapii jsem podstoupila rekonstrukci obou prsů pomocí implantátů.A i když rekonstrukce dopadla moc hezky, na nová prsa si stále zvykám a pořád je nevnímám jako svoje.
Nikdy jsem si neříkala a neptala se, proč já. Ale chtěla jsem znát příčinu nemoci. Nekouřím, nepiji, snažím se jíst zdravě a sportovat, tak co se stalo? Výsledky genetických testů mi vyšly negativně. V tu chvíli to pro mě bylo vlastně určité zklamání. Tak trochu jsem doufala, že pokud budou pozitivní, dostanu alespoň nějakou odpověď na otázku, proč nemoc přišla. S odstupem času jsem ale velmi ráda, že genetické testy vyšly negativně, a snažím se už nehledat odpovědi tam, kde nejsou.
Hodně jsem řešila, jak o nemoci říct doma dětem, abych jim neublížila. Z toho jsem měla velký strach. Doma jsme se snažili nepoužívat slovo rakovina a mluvili jsme o tom, že je maminka nemocná. Snažili jsme o nemoci mluvit otevřeně, tak, jak to jen šlo vzhledem k věku dětí.
Myslím, že pro dceru bylo nejtěžší období, když jsem přišla o vlasy. Po prázdninách nastupovala do první třídy a já měla obavy, aby jí třeba někdo ze spolužáků neřekl něco, co by ji zranilo. Syn byl ještě malý a moji nemoc vnímal daleko přirozeněji – pro něj byla maminka pořád prostě maminka.
Po roce pracovní neschopnosti jsem nastoupila zpátky do práce na stejnou pozici. Mám na starosti organizační zajištění seniorského vzdělávání, komunikuji s posluchači a lektory a zajišťuji výuku, která probíhá po celý rok. Únava po léčbě je velmi znatelná. I když jsem se vrátila na plný úvazek, možnost občasné práce z domu mi velmi pomáhá všechno lépe zvládat. V seniorském vzdělávání nejde primárně o zvyšování kvalifikace, ale o zkvalitnění života. A právě to mě na této práci tolik baví a naplňuje.
Video se připravuje ...
Život po rakovině prsu. „Za zdraví jsem vděčná, ale s novým tělem jsem se nesžila,“ přiznává doktorka Lenka Borská
Zdroj: Sandra Novotná
Sama sebe jsem dávala na poslední místo
Před nemocí jsem se hodně stresovala, a to nejen v osobním, ale i pracovním životě. Byla jsem na sebe dost náročná a nechtěla jsem polevit. Často jsem se starala o všechny ostatní a sama sebe dávala až na poslední místo. Po prodělané léčbě a nemoci jsem si jednoznačně řekla, že prací už se nechci stresovat, a snažím se o to i osobním životě. Přiznávám, že je to někdy neskutečně těžké, aby člověk nezajel zpět do těch starých kolejí a našel ten správný balanc.
Také se učím vycházet ze své komfortní zóny a překonávat sama sebe. Vyjela jsem na konferenci, která byla v anglickém jazyce, což bych si před nemocí absolutně netroufla. Zajímám se o Erasmus pobyty pro seniory, které jsou v poslední době velmi populární, a vidím v nich velký potenciál a smysl. Dnes už vím, že je potřeba žít život tak, jak nejlépe dovedu a můžu. Nejen přežívat, ale opravdu žít.
4.U hasičů mám pořád své místo
Daniela Novotná (44 let), dobrovolná hasička
Několik let jsem z vlastní iniciativy pravidelně docházela na preventivní ultrazvuk prsou. Gynekolog mi neustále opakoval, jak je prevence důležitá, takže jsem nic nepodceňovala. Neměla jsem žádné potíže a cítila se v pořádku. Při jedné z běžných kontrol mě lékař nejdříve vyšetřil prohmatáním a nic nikde nenašel. Na sonu se ale poté ukázal neohraničený nález. Pan primář mi tehdy narovinu řekl, že to vypadá na útvar prorůstající do žlázy a mám se připravit na to, že půjde o zhoubný nález. Tehdy by mě ani ve snu nenapadlo, že do mého života takhle rychle vstoupí strach a vážná nemoc.
Po vyšetření následovala biopsie, abychom měli jistotu, co se v prsu nachází. Pořád jsem se ale upínala k naději, že to přece nic nebude, že se doktoři mýlí. Pak ale přišel telefonát z nemocnice, který si budu pamatovat asi napořád. Zprávu, že je nádor zhoubný, mi lékaři oznámili zrovna ve chvíli, když jsem seděla v autě na parkovišti. V tu vteřinu jako by se kolem mě zastavil čas a já se propadla do naprosté tmy. Seděla jsem tam, hlavou mi běžely ty nejhorší scénáře, svírala jsem volant a nebyla jsem vůbec schopná nastartovat a z toho parkoviště odjet.
Věci pak nabraly rychlý spád. Podstoupila jsem operaci, při které mi vzali celé prso a jednu sentinelovou uzlinu. Naštěstí se ukázalo, že vzorek z nádoru reaguje tak, že chemoterapie by pro mě nebyla přínosem, takže mě lékaři téhle zátěže ušetřili. Naplánovaná byla původně tedy jen radioterapie a hormonální léčba. Pamatuji si, jak jsem přišla na radiologii a narazila tam na skvělou paní doktorku. Důkladně pročetla všechny mé zprávy, zamyslela se a řekla mi, že prso je kompletně pryč a v uzlině byly jen mikrometastázy, takže mě ozařovat vůbec nebude. Byla to pro mě neskutečná úleva. Čekala mě tedy „jen“ hormonální léčba.
Moje tělo už po tom všem není jako dřív. Těžko zvládám vedlejší účinky hormonální léčby. Rozvinul se mi po operaci lymfedém a začala mi otékat ruka, což mi zásadně změnilo mé fungování u dobrovolných hasičů, u kterých působím mnoho let. Vždy jsem byla zvyklá normálně makat, pomáhat při fyzicky náročných věcech, jezdit na akce a prostě fungovat naplno. Ale s oteklou rukou a následky léčby se to změnilo. Najednou jsem nemohla zvedat těžké věci, nosit techniku ani dělat žádnou náročnou práci. S tímhle jsem se těžko smiřovala.
U hasičů jsem ale zůstala, protože ta komunita je mi velmi blízká a nechtěla jsem z ní odejít. Našla jsem si tam jiné, neméně důležité místo v zázemí. Pomáhám, kde můžu a co sama zvládnu, hlavně s administrativou, organizací akcí a s chodem celého sboru všude tam, kde mě moje tělo nelimituje. S partou ze sboru tak dál držíme spolu. Jsem jen v trochu jiné roli, ale vím, že mě berou pořád stejně. A jsem za to moc ráda.
Nemoc mi ve spoustu věcech přeházela životní plány. Musela jsem opustit práci v úklidu, která pro mě byla fyzicky náročná. Ale naštěstí moje skvělá vedoucí mi vyšla vstříc a nabídla mi klidnější místo na recepci. Tahle těžká životní zkouška mi také ukázala, jaké mám kolem sebe lidi a skvělou rodinu. Můj partner se o mě staral a podržel mě v té vůbec nejtěžší době, i když náš vztah teprve začínal. A nakonec i u mých milovaných dobrovolných hasičů mám své pevné místo pořád, i když už nemůžu dělat tu nejtěžší práci.
5.Rakovina ve 23 letech
Nikol Pazderová (38), inovátorka v podpoře žen s rakovinou prsu, ředitelka pacientské organizace Bellis
Onemocněla jsem ve svých třiadvaceti letech. Neměla jsem tehdy vůbec žádné povědomí o rakovině prsu a nemyslela jsem si, že by se mě to v mém věku mohlo týkat. Takže jsem si ani neprováděla samovyšetření. U nás v rodině nikdo touto nemocí neprošel. Když jsem někde zahlédla růžové pochody, jen mi proběhlo hlavou, že by se to možná mohlo týkat mé babičky. Na aktivní úrovni jsem se věnovala atletice a sport byl celý můj život. Ve škole jsem byla ambiciózní a mým snem byla profese kriminalistky. Studovala jsem v prvním ročníku magisterského studia, když jsem si v létě šla zaběhat. Byla jsem docela unavená, běh jsem proto ukončila už po dvou kilometrech a vrátila se domů. Vyčerpáním jsem se svalila na postel a vtom mě píchlo v prsu. Sáhla jsem si tam a zjistila, že mám poměrně velkou bouličku. Bolelo to, a tak jsem to chtěla nechat pro jistotu vyšetřit.
Na vyšetření mě vzali poměrně rychle, asi do dvou dnů, a hned mi udělali mamograf, ultrazvuk a biopsii. Nikdo mi k tomu ale nic neřekl. V následujících dnech jsem na to zapomněla a odjela na dovolenou do Tater chodit po horách. Velká únava mě sice neopouštěla a prso jsem měla po biopsii samou modřinu, vůbec mě ale nenapadlo, že by to nemělo být v pořádku. Myslela jsem, že jde třeba o nějaký zánět. Dokonce jsem si pak skoro zapomněla dojít pro výsledky.
Přibírání na váze
Když mi lékaři sdělili, že je to rakovina, a rovnou mě poslali na onkologii, vzalo to rychlý spád. Nález byl velmi agresivní – tripl negativní karcinom. Ani jsem to nestíhala pořádně vstřebat a do týdne už jsem seděla na své první chemoterapii. Nejtěžší ze všeho bylo říct to rodičům. Naši mají jenom mě a já se hrozně bála, jak to celé přijmou. Léčba byla náročná a neobešla se bez komplikací. Museli mi nasadit vysoké dávky kortikoidů, po kterých jsem výrazně přibrala. Byla jsem celá oteklá, bez vlasů, obočí a řas. Kvůli oteklým nohám jsem nemohla ani vyjít schody, přesto jsem se snažila alespoň trochu hýbat. Během léčby jsem navíc dokončovala magisterské studium a dělala poslední zkoušky.
Čekala jsem na výsledky genetického vyšetření. Lékaři předpokládali, že budou pozitivní a doporučí mi oboustrannou mastektomii. Jenže výsledky dorazily a byly v pořádku. Postavili mě proto před rozhodnutí, zda si nechám odstranit obě prsa, nebo si to zdravé ponechám. Já jsem v sobě ale od začátku měla pocit, že už je zkrátka nechci. A tak jsem se rozhodla pro oboustrannou mastektomii.
Bohužel se při operaci objevily další komplikace v podobě cévní mozkové příhody a ochrnula jsem na levou část těla. To pro mě bylo z celé léčby asi to vůbec nejtěžší. Ležela jsem na JIP, nemohla hýbat rukou a říkala si, že to takhle nemůžu nechat. Nastavila jsem si v hlavě, že to musím za každou cenu zvládnout a nevzdám to. Tento moment ovlivnil i to, jak jsem přijala fakt, že mi vzali prsa. Po sundání obvazů jsem se vůbec nezděsila, naopak mi to přišlo celkem hezké. Z atletického prostředí jsem byla zvyklá na malá prsa, takže mi na tom nepřišlo nic divného. O rok později jsem pak podstoupila ještě menší zákrok na srdci, jelikož lékaři mezitím zjistili přesný důvod mé mozkové příhody.
Vzhledem k tomu, že jsem byla opravdu mladá, řešila jsem otázky, jestli budu moct mít děti, jestli můžu cvičit a běhat, jestli smím podstupovat akupunkturu a spoustu dalších věcí. Před těmi patnácti lety však bylo skoro všechno zakázané. Pro onkologické pacienty bylo všechno kontraindikace. Na fyzioterapii na mě nikdo nemohl ani pořádně sáhnout. Snažila jsem se sehnat alespoň nějaké informace ze zahraničí a hledala někoho, kdo by se tomu věnoval komplexně, ale nikoho jsem nenašla. Už tehdy jsem si řekla, že jednou sepíšu knihu – kompletního průvodce léčbou rakoviny prsu, aby každá další žena, která si tím bude procházet, měla všechny potřebné informace. A o několik let později se mi to opravdu podařilo.
Po čase jsem se náhodou dostala k projektu Bellis, který v té době teprve začínal a byly v něm asi čtyři pacientky. Moc mě to zaujalo, zapojila jsem se do růžového pochodu a do focení prvního kalendáře. O pár měsíců později jsem se už stala koordinátorkou projektu a vrhla se do plánování aktivit a pomoci ostatním naplno. Začátky byly celkem skromné a první akce byly pro omezený počet žen, jenže těch postupem let přibývalo. A tak díky tvrdé práci vzniklo to, co je dnes pacientská organizace Bellis. Na ty začátky ale moc ráda vzpomínám.
Když mi můj zdravotní stav znemožnil nastoupit na vysněnou pozici kriminalistky, našla jsem si práci na Českém atletickém svazu. Bylo to prostředí, které mi bylo velmi blízké. Nastoupila jsem na marketingové oddělení, kde jsem se časem vypracovala na vedoucí a tiskovou mluvčí celého oddělení marketingu a komunikace. Moc mě to bavilo a naplňovalo. Belliskám jsem se tehdy věnovala po večerech a ve volném čase. Jenže přišly další zdravotní problémy a já už neměla dost síly a kondice na to, abych to všechno dokázala skloubit. Musela jsem si vybrat. Rozhodla jsem se proto své místo opustit a začít se plně věnovat pomoci a podpoře pacientek.
Postupem času se náš projekt velmi rozrostl. Měly jsme spoustu aktivit a podařilo se nám vybudovat velkou a silnou komunitu i tým lidí, kteří se chtějí věnovat pomoci druhým. Dnes už máme samostatnou organizaci Bellis, která pomáhá ženám s rakovinou prsu a která čtrnáct let fungovala jako projekt pod Aliancí žen s rakovinou prsu. V současné době provozujeme již devět Bellis center po celé České republice, nabízíme komplexní portfolio pomoci, podcasty, video průvodce, dvě vydané knihy, vlastní telefonní linku, projekt Průvodkyň a mnoho dalšího. Našich aktivit je celá řada a vizí do budoucna máme ještě víc. Jsem neskutečně hrdá na svůj tým, se kterým se společně snažíme vytvářet věci, které nám samotným v průběhu léčby chyběly.
Uběhla jsem maraton
Pět let po diagnóze jsem si splnila velký sen a přihlásila se na svůj první běžecký maraton, který jsem úspěšně zvládla. Měla jsem kolem sebe spoustu Bellisek, které mě neuvěřitelně podporovaly, a byl to pro mě naprosto nepopsatelný pocit. Můj celoživotní sen o práci v kriminalistice se sice z důvodu nemoci rozplynul a těžce jsem to nesla, ale otevřely se mi tím jiné, možná ještě smysluplnější cesty, na kterých mohu měnit životy k lepšímu. Ve svém životě tady a teď jsem opravdu šťastná a vděčná.
6.Z role lékařky do role pacienta
Tereza Kutová (40), lékařka v oboru gynekologie, porodnictví a reprodukční medicíny Sanatorium Art a nemocnice České Budějovice
Každý rok jsem chodila na pravidelná vyšetření prsu a samovyšetření patřilo k mému životu. Jednoho dne jsem si však nahmatala něco, co se mi nezdálo. Jelikož je moje prsní žláza velmi bujná, počkala jsem na období po menstruaci, zda se situace změní. Nezměnila. Zamířila jsem proto na ultrazvuk, kde závěr zněl: nespecifický nález a kontrola za tři měsíce. Stejný výsledek přinesla i magnetická rezonance. Až mamografické vyšetření odhalilo mikrokalcifikace. Následná biopsie bohužel potvrdila karcinom prsu in situ. V první chvíli jsem tomu nedokázala uvěřit. Proces přijetí diagnózy mě hodně vyčerpával a chvíli trvalo, než se mi myšlenky alespoň trochu utřídily.
Původní plán počítal s částečnou mastektomií a následnou radioterapií. Protože však výsledky pooperační histologie dopadly hůře než z biopsie, lékaři mi předepsali půlroční chemoterapii. To pro mě znamenalo obrovský šok a tvrdý náraz do zdi. Do té doby jsem žila v neskutečném osobním i profesním tempu. Doma dvě děti, k tomu manžel lékař, který je také maximálně vytížený. A já najednou ze svého stopadesátiprocentního nasazení spadla na absolutní nulu. Působím jako gynekolog-porodník v českobudějovické nemocnici a věnuji se reprodukční medicíně na IVF klinice v Sanatoriu Art.
Když jsem poprvé seděla v čekárně na onkologii, jen těžko jsem se přepínala z role lékařky do role pacienta. Říkat si o pomoc, když jsem celý život zvyklá pomáhat druhým, se ukázalo jako obrovská vnitřní překážka. Myšlenky, že mě jako doktorku teď nikdo nepotřebuje a péči naopak vyžaduji já, mě provázely každý den. Snažila jsem se se situací smířit a myslela jen na to, ať mám vše rychle za sebou a můžu se vrátit zpátky do nemocničního shonu. Atestaci jsem dokončila pouhý rok před diagnózou, jelikož výchova synů měla samozřejmě přednost. Prožila jsem vypjaté období plné stresu. Možná právě toto vyčerpání spustilo mou nemoc. Genetická vyšetření naštěstí dopadla v pořádku.
Celou léčbou mě provázelo heslo: Nemusíš, chceš!
Každou chemoterapii jsem přijímala jako kamarádku, která mi pomáhá vrátit zdraví. Manžel, rodina i přátelé mi vytvořili úžasné zázemí. Synům bylo v té době sedm a deset let. Mluvili jsme s nimi opatrně, ale naprosto narovinu. Když mi začaly padat vlasy, oholili jsme si hlavy všichni společně. To byl velmi silný moment a moc mi to v tu chvílí pomohlo.
Snažila jsem se žít naplno i během léčby a cítila jsem se jako bojovnice. Pár dní po chemoterapii už jsem vyrážela na výlety. Okolí mě obdivovalo, jak vše zvládám s lehkostí. Jenže v zimě, kdy začínalo ozařování, mě realita nakonec dohnala. Ochromila mě celková únava a pocit neporazitelnosti zmizel. Tehdy na mě všechno dolehlo. Přirovnala bych to k divoké jízdě na horské dráze, a když jsem dokončila třicátou dávku radioterapie, byla to velká úleva.
Onemocnění mě jednoznačně naučilo zpomalit, odpočívat a myslet na sebe. Konečně jsem se posunula na první příčku vlastního žebříčku hodnot. Šlo o dlouhý proces, ale dnes mohu říct, že se mi to daří. Občas od někoho slyším, že je za rakovinu vděčný, protože mu změnila život. Já to tak nevnímám. Jsem vděčná sama sobě, svému okolí a cítím hrdost, že jsem celou zkoušku zvládla.
Po roce v pracovní neschopnosti přišel čas na návrat do běžného života. Fyzické síly už ale neodpovídají stavu před nemocí. Nesloužím celodenní směny a v nemocnici jsem snížila úvazek. Na IVF klinice působím jeden den v týdnu a pátky se snažím držet úplně volné. Medicínsky se již pravděpodobně nevrátím na tak intenzivní úroveň jako dřív, ale současný režim mi vyhovuje. Přijala jsem realitu a profese pro mě přestala být středobodem vesmíru. A vlastně mi to vůbec nevadí, získala jsem více času na rodinu i koníčky a jsem spokojená. Vím, že tělo potřebuje pravidelný odpočinek, aby zůstalo zdravé. Jako lékařka a pacientka v jedné osobě si jasně uvědomuji, že tak vyčerpávající nasazení si už zkrátka nemohu dovolit. Chci tu být pro své syny a rodinu – to je pro mě teď nejdůležitější.
7.Nemoc přišla v covidu a pak se vrátila
Martina Fulínová (38), majitelka a manažerka cateringové společnosti Dog’n’Roll food truck & Bistro
S partnerem jsme žili běžný život a naším celým světem bylo tehdy jídlo a gastronomie. Společně jsme rozjeli food truck, což byla sice úžasná jízda plná svobody, ale také neskutečně tvrdá dřina od rána do noci. Všechno se zdálo být v naprostém pořádku, až do jednoho dne roku 2019, krátce předtím, než svět zasáhl covid. Tehdy jsem si v levém prsu nahmatala útvar. Vypadalo to jako větší bulka. Lékaři mě sice vyšetřili, ale v té době nic zásadního nezjistili. S klidným svědomím jsme proto odletěli na plánovanou cestu do Mexika. Z nemocnice mi ještě volali, že je vše v pořádku a detaily dořešíme po mém návratu. Žila jsem v domnění, že půjde maximálně o nějaký preventivní zákrok.
Po návratu z dovolené však nabraly události nečekaně rychlý spád. Při kontrolním vyšetření mi lékaři zkontrolovali také podpaží a zjistili, že mám zvětšené uzliny. Koloběh odběrů a testů se rozjel nanovo. Výsledek mě hodně překvapil. Zatímco v prsu se nic vážného nepotvrdilo, v uzlinách se již nacházely rakovinné buňky. Diagnóza zněla jasně – agresivní, hormonálně pozitivní nádor.
Následovala okamžitá chemoterapie a operace – odstranění celého levého prsu. Celou situaci navíc komplikovala probíhající pandemie. Kvůli velkému poklesu bílých krvinek, které klesly téměř na nulu, mě museli hospitalizovat ve vojenské nemocnici na infekčním oddělení.
Vzpomínám si na tu izolaci, na lékaře v ochranných skafandrech a na vědomí, že o patro výš leží pacienti s covidem. Bylo to náročné období, ale tělo nakonec zabojovalo, krvinky stouply a já se mohla vrátit domů. Léčba, která kombinovala chemoterapii, biologickou léčbu, ozařování a hormonální terapii, trvala zhruba rok.
Návrat choroby
Když už se zdálo, že je vše na dobré cestě, nemoc se vrátila. Tentokrát se objevila bulka přímo v jizvě po předchozí operaci. Lékaři bulku vyoperovali a následovala další chemoterapie a biologická léčba. Tradiční ozařování už v této oblasti nebylo možné znovu aplikovat, protože tkáň byla vyčerpaná předchozí dávkou. Když se situace po čase opakovala i potřetí a na kůži se objevily drobné útvary, tak bylo jasné, že další operace už možná není. Lékaři proto zvolili cestu dlouhodobé konzervativní léčby a nasadili mi tehdy zcela novou kombinaci chemoterapie a biologické léčby.
Vysněná cesta do Indie
Během léčby jsem se rozhodla odletět na více než měsíc do Indie, která mě už dlouho lákala. Běžně jsem musela docházet na infuze nebo kontroly každé tři týdny, což by tak dlouhou cestu znemožňovalo. Šla jsem proto za svými lékaři a otevřeně se jich zeptala, zda by bylo možné harmonogram nějak posunout. Jejich reakce mě mile překvapila. Řekli mi, že rozhodnutí je sice na mně, ale z medicínského hlediska v tom nevidí problém a můžeme jednu dávku vynechat. Díky tomu jsme intervaly mezi léčbou upravili, a místo obvyklých tří týdnů jsem tak během celého léta dostávala terapii s odstupem měsíce a půl. Tato cesta pro mě byla nesmírně důležitým krokem k uzdravení.
Od třinácti let žiju s diabetem 1. typu a jsem závislá na inzulínové pumpě. Během cesty do Indie se mi podařilo zaměřit se s tamním lékařem na ajurvédu a společně jsme nastavili způsob stravování. Nejde o žádnou drastickou dietu, ale o přirozený, čistý způsob výživy, který by vlastně prospěl každému. Nikdy jsem ale neuvažovala o tom, že bych klasickou medicínu opustila. Naopak, moderní věda mi zachránila život. Ale postupem času jsem začala hledat způsoby, jak své tělo v tomto náročném procesu podpořit alternativními cestami a celkovým zklidněním.
Když se ohlédnu zpátky, uvědomuji si, jak obrovským spouštěčem mých zdravotních problémů byl dlouhodobý stres a vyčerpání. S partnerem podnikáme v gastronomii už od roku 2017. Začátky s food truckem byly extrémní – objížděli jsme hudební festivaly, kde člověk fungoval čtyři až pět dní v kuse v permanentním hluku, téměř bez spánku, snepravidelnou stravou a v neustálém shonu. Pro tělo zdravého člověka je to obrovský nápor,ale pro mě jako pro diabetičku to byla opravdu velká zátěž.
Dnes je to již více než šest let od chvíle, kdy mi v mých jednatřiceti letech poprvé sdělili diagnózu. Tato dlouhá cesta zásadně proměnila můj pohled na život i na naši společnou práci. Během let léčby jsme se od náročného cestování a dřiny s food truckem posunuli korganizování cateringu. Je to sice stále náročná práce, ale už nám dává o něco větší řád, který je podle mě velmi důležitý. Také jsme si splnili sen a otevřeli si vlastní bistro.
Život je pohyb
Snažíme se mít náš pracovní i osobní život nastavený tak, aby nám dával smysl a zbytečně nás nevyčerpával. A tak když skončí sezóna, všechno jednoduše zavřeme a dopřejeme si zasloužené volno. Máme dodávku, kterou jsme si upravili na spaní, a tak do ní naložíme našeho psa a odjedeme na dva měsíce úplně pryč – třeba objevovat Maroko. Tento balanc mezi prací a absolutním vypnutím je přesně to, co moje tělo i mysl potřebují.
Mé heslo je: život je pohyb. Rozhodla jsem se tedy k akreditovanému kurzu na lektorku jógy. Nyní jsem čerstvě složila zkoušky a ráda bych se ubírala tímto směrem hlubšího poznání těla a mysli.
8.Na výsledky jsem čekala 6 týdnů!
Kateřina Králová Trnečková (36), asistentka ředitele Odboru vnitřní politiky Kancelář prezidenta republiky
Moje cesta k diagnóze byla trochu trnitá. Bulku v prsu jsem si sama nahmatala někdy o letních prázdninách 2021 a k lékaři jsem se dostala až v září. Tehdy jsem pracovala pro překladatelskou agenturu jako projektová manažerka a měla na starost celé portfolio zákazníků. Byla to docela náročná a často stresující práce, která vyžadovala maximální soustředění. Ale byla jsem zvyklá pracovat v tempu a cítila jsem se v pořádku.
Před prvním vyšetřením mě lékaři sice nejprve ujišťovali, že se nemusím bát, že jsem příliš mladá a půjde nejspíš o banalitu. Ale pro jistotu mě poslali na odborné pracoviště na ultrazvuk a tam už byl jasný nález. Následovala biopsie a s ní nekonečných šest týdnů čekání na výsledky. Ano, šest týdnů. Když se na to dívám zpětně, to čekání pro mě bylo asi na celé léčbě to nejhorší. Později paní doktorka na onkologii osobně volala na patologii a zjistila absurdní věc – výsledky byly hotové už za dva týdny, jen je prostě zapomněli odeslat. Když ale diagnóza konečně padla, kolotoč se rozjel poměrně rychle. Během deseti dnů jsem seděla na své první chemoterapii.
Nepřešla jsem ani malý byt
Po druhé dávce chemoterapie jsem musela nastoupit na nemocenskou. Moje tělo najednou zesláblo tak, že jsem bez přestávky nedokázala přejít ani náš malý dvoupokojový byt. V práci mi naštěstí vyšli vstříc a kolegové mi dokonce poslali velký balík s dárky a milým vzkazem.
Všem, kdo si prochází něčím podobným, bych určitě ideálně hned od samého začátku doporučila psychoterapii. Mně osobně neskutečně pomohla. Absolvovala jsem pět nebo šest sezení a v těch nejtěžších začátcích mi to moc pomohlo.
Prošla jsem si celým náročným procesem – chemoterapiemi, operací i ozařováním. Nebylo to jednoduché, ale musím říct, že ač bych si to nikdy nemyslela, ukončení léčby pro mě znamenalo docela velký náraz. Celou tu dobu jsem totiž léčbu vnímala jako takovou ochrannou peřinku, ve které mě zdravotnický systém hýčkal a opatroval. Předávali si mě mezi jednotlivými odděleními a já vlastně nemusela nic řešit. Mým jediným úkolem bylo dorazit tam, kde jsem zrovna měla být. Nemusela jsem nic domlouvat ani zařizovat, všechno bylo až na malé výjimky vyřešené za mě.
Jenže pak mi lékaři řekli: „Tak, úspěšně hotovo, na shledanou, uvidíme se za půl roku.“ Najednou vás z té bezpečné peřinky prostě vystrčí ven. Člověk pak stojí, čeká a vůbec neví, co má dělat, co může a co nesmí. Dostaví se obrovský strach z toho, jak vlastně pokračovat dál a jak naskočit zpátky do běžného života.
Když se mi vrátila síla, začala jsem přemýšlet, co dál. Cítila jsem, že se po tom všem už nechci vracet do stejných kolejí, a začala jsem hledat novou práci. Po asi čtyřech měsících hledání, posílání e-mailů, upravování motivačních dopisů a neúspěšných pohovorů jsem se shodou okolností dostala k výběrovému řízení v Kanceláři prezidenta republiky. Řekla jsem si „Co nejhoršího se může stát?“, moji novou životní mantru, a šla na svůj poslední pohovor. Přímo na něm mi můj současný šéf řekl, že by byl moc rád, kdybych práci vzala.
Až na Pražský hrad
Byl to neskutečný pocit, dodnes si pamatuji, jak jsem stála před Pražským hradem u sochy TGM, volala si s mojí sestrou a vzpomínala, že je to přece sotva rok a půl, co jsem seděla zhroucená a uplakaná na zemi ve sprše, bylo mi zle a byla jsem ze všeho už strašně vyčerpaná. Bez vlasů, řas, obočí, unavená a vyhublá, uprostřed nejtěžší léčby a nejtěžšího období v životě. A dnes? O pár let později stojím hrdá a šťastná na Pražském hradě, který se stal mým novým pracovištěm. Ten rozdíl mě samotnou občas dodnes dojímá.
Diagnóza mi nevzala budoucnost. Otevřela mi dveře, o kterých se mi dříve ani nesnilo. Dnes už vím, že po každé těžké bouři přijde nový začátek – a pro mě teď začíná každý den právě tady, na samém vrcholu Prahy.
9.Žíněnka a bojové sporty mi chybí
Monika Zemanová (40)
Na ultrazvuk jsem začala chodit každý rok z vlastního rozhodnutí. Neměla jsem k tomu žádný zvláštní důvod a občas jsem si dokonce vyslechla, že jsem na to ještě mladá a není to potřeba. Na jednom vyšetření mi našli v prsu cystu. Lékařka mi sice řekla, že to nic není, že jsem v pořádku a stačí přijít za dva roky, ve mně to však pocit klidu nezanechalo. Ten vnitřní neklid ve mně zůstával a pořád mě to uvnitř štvalo. Nakonec jsem se po roce rozhodla, že na kontrolu půjdu znova. A tehdy se ukázalo, že moje intuice byla správná. Na ultrazvuku se objevil podezřelý nález.
Výsledky z biopsie potvrdily nádor v prsu a do čtrnácti dnů jsem ležela v nemocnici. Měla jsem naplánovanou častečnou operaci, chemoterapii a radioterapii. Sama jsem se nakonec rozhodla pro úplnou mastektomii. Byl to můj vlastní pocit, že tohle je cesta, kterou chci jít, a moje lékařka moje rozhodnutí podpořila. Odebrali mi celé prso a uzliny z podpaží. Ale alespoň jsem se díky tomu vyhnula ozařování.
Toužila jsem boxovat
V té době byl můj život neuvěřitelně rychlý a točil se hlavně kolem sportu. Thajský box, kickbox, závody, tréninky několikrát týdně. A najednou jsem z toho ze dne na den úplně vypadla.
Když se mě pak v nemocnici paní fyzioterapeutka ptala, jakým zábavním nebo rekreačním sportům se věnuji, musela jsem to uvést na pravou míru. Nebyl to žádný občasný koníček nebo víkendové protažení. Jediná odpověď, která mě v tu chvíli zajímala, byla, kdy se budu moct vrátit a zase boxovat. Soucitně se na mě podívala a řekla: „No já nevím, tak třeba za půl roku.“ Maximálně jsem se na ten termín upnula. Za půl roku budu stát zpátky na žíněnce.
Po operaci jsem si vyslechla doporučená omezení. Pro mě, jakožto člověka zvyklého v ringu rozdávat i přijímat rány, zapojovat celé tělo a fungovat na maximum, to bylo neskutečně zvláštní. Najednou jsem poslouchala pokyny o tom, že nesmím zvedat operovanou ruku, věšet prádlo ani nosit nic těžkého. Sport pro mě nebyl jen pohyb, byla to také komunita kolem mě. Gym byl mým druhým domovem a lidé v něm druhou rodinou. Sdíleli jsme spolu každodenní dřinu, pot, úspěchy i prohry. Vzájemně jsme se hecovali na trénincích, stáli při sobě a kryli si záda. Moje tělo mě do té doby poslouchalo na slovo a zvládalo extrémní zátěž. Ani na chvíli jsem si proto nepřipouštěla, že bych se nevrátila.
Léčba chemoterapií pro mě byla nesmírně náročná. Byla jsem na svém fyzickém vrcholu a těžce jsem nesla, že už při druhé dávce nejsem schopná vyjít do druhého patra bez obrovské únavy a zadýchávání. Z pomyslného vrcholu jsem spadla na úplné dno. Nakonec mi museli chemoterapii kvůli špatným výsledkům zastavit a nedokončila jsem ji. Moje tělo už to zkrátka nezvládalo.
A přesně za šest měsíců od diagnózy jsem se opravdu postavila zpět na tatami. Jen už ne v závodní formě. V té době se můj trenér thajského boxu odstěhoval a já tak začala hledat, jak pokračovat dál. K MMA jsem se přitom už nějakou dobu před diagnózou postupně dostávala, takže jsem po návratu ke sportu přirozeně přešla právě tam. Hlavou mi sice proudily myšlenky, zda na to ještě mám a jestli to vůbec zvládnu, ale nechtěla jsem se vzdát. Nastavili jsme společně s trenérem individuální plán, který mi vyhovoval.
Nejhorší ze všeho bylo vyrovnat se s tím, že už se nemůžu vrátit naplno. Hlava by hrozně moc chtěla. Zvyk jít přes bolest, zatnout zuby a makat byl ve mně hluboce zakořeněný, jenže tělo mě už nepustilo na maximální výkon. Musela jsem se smířit s tím, že teď musím zkrátka zpomalit a častěji odpočívat. I tak jsem na sebe byla hrdá, že jsem to dokázala. Byla jsem znovu v prostředí sportu a své komunity, kde jsem byla tak šťastná. A tenhle pocit mi úplně stačil.
Po nějaké době jsem podstoupila plastickou operaci pomocí implantátu. Jenže zákrok mi bohužel přivodil další zdravotní komplikace v podobě poškozených prsních svalů, rotace implantátu a bolestí. I přesto jsem se znovu vrátila k tréninkům, ale o tom všem už jsem přemýšlela trochu jinak. Vzhledem k tomu, co všechno moje tělo zvládlo a dokázalo, jsem se rozhodla, že už mu nechci ubližovat. Řekla jsem si, že tohle už zkrátka není cesta, po které chci jít, a skončila jsem.
Dnes, když to všechno vidím zpětně, mě to občas ještě láká. Nedávno jsem se zastavila v tělocvičně a po dlouhé době spatřila tváře lidí, které jsem roky neviděla. Okamžitě se dostavil ten dávný pocit nadšení. Možná se ještě nějakým způsobem do prostředí bojových sportů vrátím, třeba jen na kondiční cvičení, kdo ví. Jedno však vím jistě – moje tělo a zdraví jsou teď na prvním místě.
10.Rakovinu máme v rodině
Helena Bezděk Fraňková (51), držitelka Českého lva za mimořádný přínos české kinematografii a vizionářka
Rakovinu prsu máme geneticky v rodině. Moje babička i teta z tatínkovy strany si touto nemocí prošly. Mě bohužel genetická zátěž také neminula. Díky tomu jsem však pravidelně docházela na vyšetření – jeden rok na mamograf a druhý na ultrazvuk.To mi zachránilo život. Diagnózu jsem si vyslechla v době pandemie, kdy nemocnice byly plné pacientů, které ochromila covidová nákaza.
Po sdělení výsledků jsem paní doktorku hned požádala, ať se mnou jedná na rovinu. Její slova zněla: „Nejlepší by byla totální mastektomie levého prsu.“ I když mě lékaři ujišťovali, že vše bude dobré a nemám žádnou agresivní formu, když jsem pak ležela v nemocnici, honily se mi hlavou myšlenky, co když zemřu. Mám patnáctiletého syna, jak to zvládne manžel?
Jelikož to bylo období kolem Vánoc, dopřála jsem si delší dovolenou, během níž jsem operaci podstoupila. A když jsem se pak vracela do pracovního režimu, hodně se fungovalo přes online obrazovky, protože se nemohlo a vlastně ani nebylo kde scházet. Takže z mého okolí o tom, čím si procházím, nikdo nic moc nevěděl. Pak mě čekal nástup na biologickou léčbu, po které jsem přibrala více než deset kilo. Ruka mě po mastektomii a odstranění uzlin stále občas otéká a bolí. Také únava po léčbě se někdy přihlásí o slovo. Navíc mi zjistili poruchu srážlivosti krve, a z toho důvodu mi nemohli nasadit hormonální terapii.
Hodně jsem přemýšlela, kdy a jak se naplno vrátím do pracovního procesu. Sepsala jsem si na papír pro a proti a vyšlo mi z toho, že se chci vrátit, jelikož doma bych se utápěla v myšlenkách s hrůzou, co mě asi čeká. Pracovní vytížení mi pomohlo překlenout období určité sebelítosti. Byla jsem na pozici ředitelky Státního fondu kinematografie a vedla tým asi padesáti zaměstnanců. Z jedné strany útočila média, z druhé strany žadatelé o dotace, z třetí strany politická sféra. Občas to bylo hodně náročné, ale byla jsem zvyklá fungovat naplno a pro všechny.
Po nějaké době jsem se ale nakonec rozhodla z mandátu ředitelky odejít. Na Ministerstvu kultury působím přes dvacet let. V momentě, kdy jste na takové pozici, vám neustále někdo volá, něco potřebuje a ideálně hned. Nikoho moc nezajímá, že máte dovolenou nebo zrovna ležíte po narkóze v nemocnici. Po odchodu z postu ředitelky jsem se chvíli obávala, že se mi bude stýskat a práce mi bude chybět. Nakonec jsem ale cítila jakousi úlevu.
Nápad na protetické prádlo
Vzhledem k prodělané mastektomii jsem si nakoupila větší množství různých podprsenek a protéz. Ale pořád mi to nesedělo a nevyhovovalo. Epitézy se mi posouvaly, a o pocení kůže pod nimi ani nemluvím. Požádala jsem svoji kamarádku, která je kostýmní designérka a výtvarnice. Různě jsme to společně přestřihávaly a přešívaly, aby mi to sedělo. Když už jsem jí kvůli tomu volala asi popáté, řekla mi: „A proč to vlastně neušijeme celé komplet?“
A tak vznikl nápad, že se pustíme do tvoření prádla a pomůcek pro ženy, které si prošly podobným osudem. Myslím si totiž, že léčebné a operativní postupy se neskutečně posunuly dopředu a žena, která si tímto projde, nemusí mít nutně šedesát nebo sedmdesát let. V dnešní době se to týká i mladých holek, které mají před sebou celý život a teď se mají trápit a nosit nevzhledné protetické prádlo.
Ráno odcházíte z domu a musíte myslet na to, abyste si vzala klíče, mobil, kabelku a prso. Pořád máte pocit, že vám něco chybí. A já to chci vymyslet tak, aby tento pocit, že nejste kompletní, úplně vymizel i bez plastické operace. Když se bavím s ostatními pacientkami, ještě jsem nenarazila na jedinou, která by s tím neměla problém a nemusela neustále řešit posouvání epitézy a to, že nedrží na místě. Nehledě na to, že ani výběr barev není vůbec velký. Takže jsem si řekla, že to přece musí jít jinak. Sestavila jsem skvělý tým. Máme spoustu nápadů a věřím, že se nám podaří uvést je do života. Nebude to jednoduché, čeká nás ještě dlouhá cesta, ale vidím v tom velký smysl.
Zastavte se a zpomalte
Pořád zůstávám v určitém směru u filmu, do tohoto světa zkrátka patřím. Navíc musím z něčeho žít, takže dělám konzultanta pro nejrůznější projekty z oblasti filmu a médií. Pomáhám s filmovými festivaly, kulturními akcemi, žádostmi o dotace i se sponzoringem. Nemoc mě však naučila zpomalit a nezabývat se hloupostmi. Hodně mě štvou mýty a předsudky, které obecně provázejí prevenci i samotné onemocnění rakovinou prsu. Můj kamarád kněz mi říkal, že všechno má svůj důvod. Třeba jsem onemocněla právě proto, abych teď pomáhala ženám, které si touto nemocí také procházejí.
Zkuste si dát závazek, že se každý den třikrát vědomě zastavíte a činnost, kterou zrovna děláte, začnete vykonávat pomaleji. Všechny totiž neustále někam spěcháme – rychle umýt nádobí, pověsit prádlo, obstarat nákupy, v rychlosti se najíst. Zastavte se a zpomalte.
11.Moje tělo řeklo: Dost!
Olga Vít Krumpholzová (45), operní pěvkyně
Bylo mi 36 let, když jsem si objevila bulku v prsu. V rodině jsme bohužel měli úmrtí na rakovinu. I proto jsem hodně dbala na prevenci a prováděla si samovyšetření. Chodila jsem také pravidelně na sono prsou, každého půl roku. V listopadu roku 2018 byla všechna vyšetření v pořádku, a o pár měsíců později mi lékaři sdělili, že mám v prsu tří centimetrový nádor. Byl to pro mě opravdu velký šok, vůbec jsem to nečekala a hlavně nechápala. Vždyť jsem pravidelně chodila na vyšetření, všechno jsem se snažila dělat správně a stejně se něco takového může stát.
Diagnóza přišla v době, kdy můj syn chodil do první třídy a já byla ještě s dcerou na mateřské dovolené. Měla jsem poměrně hezky rozjetou kariéru operní pěvkyně, byla jsem velmi aktivní a moc mě to bavilo, i když to bylo všechno hodně náročné. Zpěv byl od dětství důležitou součástí mého života. Nemoc však znamenala obrovskou brzdu. Najednou jsem se musela opravdu zastavit.
Během léčby jsem měla velké štěstí na lidi kolem sebe a na lékaře. Nejdřív jsem podstoupila operaci, při které mi odebrali část prsu a jednu uzlinu z podpaží, která se nakonec ukázala v pořádku. Poté mě čekala radioterapie a hormonální léčba. Po skončení ozařování mi dcera nastoupila do školky a já se nadšeně vrátila do pracovního procesu. V Českém muzeu hudby jsem pracovala jako kurátorka sbírek a zároveň jsem se vrátila k mému milovanému zpěvu. Musím však říct, že jsem v sobě už měla jakési varovné znamení. Nechci znít jako vševěd, že stoprocentně vím, proč nemoc přišla do mého života. Ale když jsem se tehdy ohlédla zpět, došlo mi, jak moc jsem byla přetížená, snažila se co nejlépe skloubit rodinu a kariéru a fungovala na dvě stě procent. A moje tělo řeklo prostě dost, takhle to dál nepůjde. Začala jsem si proto už vybírat jen koncerty, které pro mě nebyly úplně vysilující. Bylo to pro mě ze začátku těžké si to v sobě zpracovat.
Nemoc se vrátila
Po dvou a půl letech, kdy vše vypadalo v naprostém pořádku a mohla jsem vysadit hormonální injekce, se bohužel nemoc vrátila. Cítila jsem, že je něco špatně, ale nikde mě nic nebolelo a bylo mi dobře, ale projevily se mi změny v krevních testech. Následné pátrání po příčině odhalilo metastáze v kyčelním kloubu a stehenní kosti. Byl to pro mě další šok. Takže o tři roky později od původní diagnózy mě čekala náročná operace kloubu a kosti. A od té doby jsem diagnostikovaná jako metastatická pacientka. V současné době mám dlouhodobou léčbu chemoterapie.
Moje práce v Českém muzeu hudby mě moc baví a naplňuje. Pracuji v krásném prostředí kostela sv. Máří Magdalény na Malé Straně. V současné době mám na starost hlavně smlouvy, setkávám se a jsem v kontaktu se zajímavými lidmi z oblasti hudby z celého světa.
Zpívání je koníček
Svůj život jsem myslím hodně přehodnotila. Nastavila jsem si, že nemusím být za každou cenu všude, nemusí vždy být vše dokonale uklizené a naučila se odpočívat, když je to potřeba. Mám skvělou rodinu, dvě krásný děti a zdraví je pro mě priorita číslo jedna. Žiju tady a teď. A ke zpívání se vracím, i když už jen jako ke koníčku.Stále mě moc baví a naplňuje a ten pocit, když stojím na jevišti, je pro mě velmi silný. Dokonce teď jezdíme občas s mým souborem z vysoké školy na taková menší vystoupení do domovů důchodců. Mám pocit, že tam přineseme takové světlo a těm lidem uděláme obrovskou radost, kterou nám velmi silně vracejí, a to je nepopsatelný zážitek.
12.Byla jsem šťastná a pak to přišlo...
Marcela Bednaříková (38), Tisková mluvčí a PR Divadla Petra Bezruče
Když do mého života vstoupila nemoc, moje dcera měla čerstvých šest let a na zádech první školní aktovku. Bylo to období, kdy jsem se cítila šťastná a spokojená. Moje práce v divadle mě naplňovala, doma bylo všechno v pořádku, sportovala jsem, chodila do přírody a žila naplno. Nic nenasvědčovalo tomu, co má přijít. O to větší šok to byl, když jsem si pouhý měsíc po tom, co jsem se manželovi chlubila svou životní formou, nahmatala v prsu něco, co během pár týdnů úplně změnilo můj život.
Prevence do mého života vždy patřila a jinak tomu nebylo ani u prsou, chodila jsem na vyšetření a pravidelně si prováděla samovyšetření prsu. Jednoho dne jsem si našla takový ztvrdlý útvar v prsu, schválně říkám ztvrdlý útvar, protože většinou ženy nahmatají bouličku, ale u mě to bylo opravdu tvrdé místo v prsu. Když se nic nezměnilo ani po cyklu, tak na doporučení mé sestry, která je gynekoložka, jsem se objednala do mamologického centra. Pan doktor mi řekl, že se mu to moc nelíbí, a tak mě ihned poslal na mamograf a poté ultrazvuk. Následovala okamžitá biopsie, to už mi tak nějak docházelo, že to asi nebude dobré.
Výsledky z biopsie byly hotové za několik dnů s verdiktem zhoubného nádoru prsu – hormonální, HER 2 pozitivní, 3. stádium, zasažené uzliny. Na následné mamární komisi jsem se setkala se skvělým přístupem lékařů, kteří mě trošku naočkovali tím svým odhodláním, že to bude náročný, ale jdeme do toho a zvládneme to. Musím říct, že v tu chvíli mi to velmi pomohlo.
Nejdříve jsem nastoupila na chemoterapii, která pro mě byla velmi náročná. I přes léky jsem ji špatně snášela, a dokonce mi ji museli o dvě dávky zkrátit. Ale alespoň jsem měla takovou regenerační pauzu před operací, a tak jsem po třech týdnech nastoupila do nemocnice na kompletní odstranění prsu. Poté následovala radioterapie, prodělala jsem 25 dávek záření, a ještě mě čekala biologická a hormonální léčba. Genetické vyšetření u mě vyšlo negativní.
Divadlo miluji
Divadlo jsem vždy milovala. Vystudovala jsem sice češtinu a dějepis, ale divadelní svět mě fascinoval už od dětství, kdy jsme doma na kazetách poslouchali Cimrmany. Má první divadelní práce byla v Národním divadle moravskoslezském, kde jsem strávila pět let, než jsem odešla na mateřskou dovolenou. Pak přišla nabídka z Divadla Petra Bezruče. V zákulisí se pohybuji už přes patnáct let a v době diagnózy jsem tam začínala svou šestou sezónu.
Moje práce je nesmírně pestrá – dělám korektury programů, spravuji sociální sítě a připravuji podklady k premiérám. Nejvíc mě baví být u zrodu inscenací. Sledovat, jak režisér a dramaturg uvažují, jak se text mění v živé představení a jak na herce na jevišti reagují diváci. Práce s herci je specifická, jsou to silné osobnosti, ale za ty roky jsme si na sebe skvěle zvykli a lidsky si rozumíme.
Práci jsem si vzít nedala
Když přišla nemoc a s ní chemoterapie, spousta lidí by očekávala, že profesní život odsunu a stopnu. Jenže já svou práci milovala a nechtěla jsem na tom nic měnit. Pan ředitel byl neuvěřitelně chápavý. Domluvili jsme se, že práci zvládnu kombinovat. Celé to období dostalo zvláštní, ale fungující rytmus. Týden po chemoterapii, kdy mi bylo nejhůř, jsem pracovala z domova, a další týden už jsem byla zase v divadle mezi lidmi. I ty nejhorší chvíle, jako byla čtvrtá dávka chemoterapie, nakonec ideálně vyšly na vánoční prázdniny a operace s ozařováním zase na to divadelní letní volno. Jako by se tehdy celý ten divadelní svět spikl, aby mi pomohl tím vším v rámci možností lépe proklouznout.
Chemo mozek
Na druhou stranu ale nechci, aby to znělo příliš růžově, rozhodně to nebylo a vlastně pořád není snadné. Když má člověk takzvaný „chemo mozek“, všechno mu trvá mnohem déle. Soustředit se na více věcí najednou je nesmírně vyčerpávající. Následky léčby si navíc neseme dál. Například po hormonální terapii mám často ráno pocit, že jsem veškerou energii vydala jen na to, abych se vůbec rozhýbala. Po chemoterapiích se mi navíc zhoršilo ostření očí, takže chvíli trvá, než jsem vůbec schopná dívat se do monitoru. K tomu stále bojuji s lymfatickým otokem, kvůli kterému není celodenní sezení u počítače zrovna ideální. Snažím se s tím ale aktivně pracovat – poctivě cvičím a dělám si v práci pravidelné pohybové pauzy. Je to každodenní práce s vlastním tělem. V tom všem je ale podle mě neméně důležité mít kolem sebe práci, která vás baví a naplňuje.
Nikdy se nesrovnávejte s ostatními
Na otázku, co bych dnes vzkázala nově diagnostikovaným ženám, mě napadá: Zkuste se zaměřit samy na sebe a najít to, v čem je dobře právě vám. Když si teď někdo přečte, že jsem celou dobu léčby pracovala, mohl by získat pocit, že musí udělat totéž. Nebo naopak, že když jiná žena kompletně překopala celý svůj dosavadní život, je to ten jediný správný recept. Tak to ale není. Nikdy se nesrovnávejte s ostatními. Podívejte se hluboko do sebe a najděte to, co je v souladu s vaší vlastní povahou a v čem se cítíte dobře. Nejsme svou nemocí. Jsme tím, kým se navzdory nemoci rozhodneme být.
Buďte první, kdo se k tématu vyjádří.