Jaké bylo stát s ní na jednom pódiu?
„To je taková věc… Když člověk o něčem sní a potom se mu to splní, je na to možná nějak připravený. Ale pak existují věci, o kterých vás ani nenapadne snít. Přijdou vám natolik absurdní, že by se někdy mohly stát, že o nich ani neuvažujete. Já jsem nikdy nesnila o tom, že se setkám se Céline Dion, protože by mě vůbec nenapadlo, jak a proč bych se s ní měla setkat. Je to úplně mimo běžné limity.“
Kdy jste zjistili, že tam bude?
„Až na zkoušce. Místo ní tam samozřejmě vystupovala figurantka, ale my jsme tak nějak pochopili, že by to asi mohla být ona. Potom nám to nenápadně potvrdil jeden z asistentů. Všem nám to připadalo úplně neskutečné. A když potom na pódiu opravdu stála tahle světová gigastar… Já vlastně nevím, co bych na to řekla. Je to až absurdní. Jedna holka z Maďarska mi poslala záběr, na kterém si podupávám do rytmu spolu se Céline Dion. Když se na to dívám, mám pocit, že je to třeba umělá inteligence. Ale ona je to pravda!“ (smích)
Měla jste možnost s ní po vystoupení promluvit?
„Ne. Ona měla vlastní přístup na pódium. Nikdo ji neviděl přicházet ani odcházet. Vlastně se zjevila a zase zmizela.“
Takže žádný rozhovor mezi čtyřma očima?
„Ne. Ale měla jsem s ní hezký oční kontakt, což mi samo o sobě připadá neuvěřitelné. Bylo mi žinantní rvát se dopředu a sahat na ni, i když jsem to málem udělala.“
Cítila jste se v tu chvíli spíš jako její fanynka, nebo jako rovnocenná součást celé show?
„Ani jedno. Celou tuhle úžasnou událost považuji za obrovský dar, nadstandard. Něco, co se mi podařilo, nebo jsem měla štěstí, že jsem u toho mohla být. Vlastně k tomu ani nedokážu přiřadit nějaké označení. Nemám na to kategorii. Beru to s velkým respektem a pokorou a zároveň jsem na to velmi hrdá. Těší mě to. Tahle spolupráce je opravdu mimořádná a přináší mi do života spoustu nečekaných zážitků a pocitů, řekla bych až úžasu. Když jsem to zažila poprvé loni, měla jsem pocit, že to se mnou opravdu švihne. Letos jsou ty emoce stejné, jen je v tom trochu víc klidu. Člověk už je na ně alespoň trochu připravený.“
Připravovala jste se na přehlídku nějak speciálně?
„Ne. Vůbec. Tři dny předtím probíhaly Poněšice, zahájení semestru na katedře režie, kde jsme přespávali v chatkách. To bylo v pátek. V sobotu jsme byli na plzeňském festivalu, kde jsem uvedla film Dvě deci tuše, a v neděli ráno jsme odletěli do Paříže. Takže opravdu žádná speciální příprava nebyla.“
To je docela kontrast. Z chatek rovnou na jedno z nejsledovanějších mol v Paříži…
„Ano. Ale tak to je. A mně se to líbí.“
Jak vůbec vypadá den takhle velké přehlídky?
„Ono to začíná už den nebo dva předem. Tentokrát jsem mohla přiletět až den před přehlídkou, takže jsem šla na fitting, kde se vybírají šaty a boty. To je hlavní náplň příprav.“
Mohla jste si sama vybrat šaty, ve kterých jste šla přehlídku?
„Ano. V den samotné přehlídky je nástup kolem poledne a začne se všechno chystat. Do toho probíhá zkouška defilé. Celá velká skupina je pohromadě, průběžně se líčíme, češeme, fotíme a dělají se různé doprovodné aktivity. A pak to najednou hrozně uteče, přijde večer a jde se.“
Jste herečka a na vystupování před lidmi jste zvyklá. Měla jste přesto trému?
„Je to úplně něco jiného než herectví, protože tam nejsem žádná postava. Jsem tam sama za sebe, a tím je to možná těžší. Ale já trémou příliš netrpím. Většinou se spíš těším, aby už to přišlo, aby se to dělo. Potom si ale vždycky říkám, že jsem si to mohla ještě víc užít.“
Jak to myslíte?
„Být vědomě a úplně přítomná v té situaci. Jenže člověk najednou vstoupí na molo a reaguje na diváky kolem sebe, na atmosféru. Soustředí se na šaty, na boty, aby neupadl… Je to obrovská událost za obrovské pozornosti, takže nejde úplně snadno všechno pustit z hlavy. Ale radost vás nesmí opustit, protože právě o tom to je. Celé heslo je vlastně: Já za to stojím. My za to stojíme. Tahle chvíle za to stojí. Je to oslava pocitu, že známe svoji cenu.“
Byla mezi hvězdami osobnost, na kterou jste se obzvlášť těšila?
„Je to taková exkluzivní skupina, kde všichni dobře chápou, že společně zažívají něco výjimečného. A také to tak společně prožívají. Všichni jsou přátelští a komunikativní. Opravdu se tam promítá i určité sesterství. Není tam nikdo, kdo by byl nekomunikativní nebo se držel někde stranou.“
Vy jste se ale na někoho přece jen těšila…
„Těšila jsem se na Gillian Anderson, protože tam byla loni. Vezla jsem si s sebou její knížku, aby mi ji podepsala, když jí teď vyšel druhý díl. Jenže ona tam letos nebyla. Takže z toho jsem byla trochu smutná.“
S řadou ostatních hvězd už se ale znáte z předchozích akcí?
„Se všemi těmi ženami, které tam byly, už jsem se viděla loni a s některými ještě předtím v Cannes, kde také probíhal podobný červený koberec L’Oréalu. Netvrdím, že by si všechny pamatovaly moje jméno, ale rozhodně se zdravíme. Dobře vím, kdo jsou ony, a zdá se, že ony si mě pamatují.“
Napadlo vás někdy, že některá z nich třeba viděla některý z vašich filmů?
„Nevím, po tom ani nepátrám. Člověk tam tráví čas v režimu příprav, všechno je perfektně zorganizované, ale není tam situace, že by se všichni najednou v klidu sešli a byli si navzájem představeni. Spíš někam jdete, někomu se sami představíte nebo ho pozdravíte. A mnohdy se různě fotíte a teprve zpětně zjistíte, vedle jakých hvězd jste vlastně stáli.“
To se stává?
„Samozřejmě. Stejně jako je pro někoho neznámá česká nebo středoevropská kinematografie, já zase nemusím vědět, kdo je obrovskou hvězdou třeba na čínském trhu. Jsou tam ambasadorky z Číny, Turecka a dalších zemí a člověk potom zjistí, jak obrovské hvězdy to jsou a co všechno mají za sebou.“
Kdo vás letos překvapil?
„Byla jsem úplně okouzlená tím, že tam s námi byla americká alpská lyžařka Lindsey Vonnová. Taková megahvězda sportu! A po tom, co jsme ji naposledy všichni viděli na veřejnosti, když si tak strašlivě zlámala nohu na olympiádě, tam teď s námi šla. To je neuvěřitelné.“
To tedy je. Jak na vaše pařížské vystoupení reagovali blízcí?
„Některé kamarádky to hodně prožívají a je krásné, když vám někdo takhle fandí. Moje rodina už je trochu otřískanější, takže ta to úplně tak nebere.“
Zaujala vás nějaká reakce od lidí?
„Jedna paní mi napsala na instagram hrozně hezký a vtipný komentář. Do Paříže přiletěla kvůli papeži, pak tam najednou viděla mě a potom Céline Dion. Napsala něco v tom smyslu, že jí Paříž dala tyhle tři hvězdy. Takže Céline, papež a já. Hrozně mě to pobavilo. Byla to Češka. Řekla bych, že mezi námi udělala poměrně dost neadekvátní rovnítka, ale líbilo se mi to.“
Může podle vás účast na takhle sledované události přinést třeba nabídku na práci v zahraničním filmu?
„To nevím. Takhle neuvažuji. Je to opravdu velmi specifická věc a nemám tušení. Člověk nikdy neví, jak tyhle věci fungují, co s tím ty energie a vesmír namíchají.“
Takže z Hollywoodu nikdo nezavolal?
„Ne.“
A co modeling? Nelákalo by vás po téhle zkušenosti věnovat se mu víc?
„Ne. Opravdu ne.“
Přitom na molu evidentně obstojíte…
„Jenže ono to není o modelingu. Když se na tu přehlídku podíváte, není to o tom, že tam člověk vystupuje jako modelka. Jsou tam ženy různých věků, sportovkyně, byla tam i žena na vozíčku. Jde o to ukázat, že ženy jakéhokoli věku a bez ohledu na to, jak vypadají, mají svoji cenu, jsou krásné a patří na jedno společné místo, kde se tahle krása a jedinečnost oslavuje.“
První liga
„Aktuálně mám všechno hotové a odpremiérované, v Plzni jsem například uvedla film Pramen,“ říká Aňa Geislerová a dodává: „Další práce mě čeká až na jaře v České televizi s Michalem Blaškem. Jde o První ligu, což je minisérie o fotbale, a měla by být poměrně dost zábavná.“
A co ji čeká mimo natáčení? „Před Vánocemi budeme vydávat jednu knihu tátových pohádek. A příští týden odlétáme se sestrou Ester do Varšavy, kde náš film Dvě deci tuše soutěží v hlavní soutěži varšavského festivalu mezi dokumenty.“
