Patriku, znamenala pro vás padesátka nějaký zlom?
„Ne, vůbec ne. Cítím se výborně, vypadám výborně... (směje se) Jsem v pohodě, šťastný. Drobně jsem bilancoval a přišel na to, že bych na svým životě nic neměnil. Jsem tak spokojený, že bych si k tomu jenom pogratuloval.“
Jak jste narozeniny oslavil?
„Nijak. Nemám rád oslavy a jsem nerad středem pozornosti. Nedělá mi to dobře, radši si někam zalezu.“
Dostal jste aspoň nějaký dárek, který vás potěšil?
„Dostal jsem tento bílý svetr. A můj syn říkal, že mi dá volant do auta.“
Bez auta?
„Bohužel, jenom nový volant do našeho auta. Ale ještě mi ho nedal, tak zatím mám jen ten svetr.“
Sluší vám! Mimochodem – zdá se mi, že jste hodně zhubl.
„Ne, to ne. Já se snažím spíš zesílit a zmohutnět a jsem pořád hubený a hubnu, což ani nechci. Ženy mi říkají, že jsem takový mončičák, a já bych chtěl být třeba tygr! Chci být velký a svalnatý a místo toho jsem tenký. Ale tvrdý! Tady, na stehně, vidíte? (ukazuje sval na zadním stehně) Tady jsem přímo ocelový.“
A co pro to děláte?
„Nic, to mi ztvrdlo při tancování!“ (směje se)
Nová řada StarDance začne v sobotu, budete se dívat?
„No samozřejmě, že budu! Půjdu se podívat určitě i na přenos! Já mám StarDance strašně rád, vzrušuje mě a vzrušují mě i lidi, co se teď snaží tančit ve zkušebnách České televize. Je to fakt velký životní zážitek, takže já ji sleduju a jsem její velký fanoušek.“
Šel byste do ní znovu?
„Hned, když jsem skončil, tak jsem říkal dramaturgii a všem producentům, že tam chci znovu, akorát že to nejde. Když už jsem tam jednou byl, tak už nemůžu. Ale chtěl bych tam jít ještě třeba dvakrát.“
Vydržel jste u tance?
„Ano! S mojí ženou chodíme ještě s dalšími páry každý pondělí trénovat tanec. Tančíme standard i latinu.“
Jak jí to jde?
„Skvěle, je možná ještě šikovnější než já! (směje se) A s mou tanečnicí Terezou Pruckovou jezdíme občas na plesy. Takže pokud by nás někdo chtěl vidět, tak rádi přijedeme. Mě ten tanec hrozně baví. Když jsem tehdy v soutěži skončil, byl jsem nešťastný. Měl jsem pocit, že už v životě nemůžu dělat nic jinýho než tančit.“
To vás tak vzalo?
„Úplně. Chtěl jsem tancovat dál a přišlo mi líto, že jsem spisovatel a musím sedět u počítače místo toho, abych byl na parketu. Hodně mě to tehdy vzalo, dostával jsem se z toho několik měsíců. Měl jsem pocit, že můj svět je najednou absolutně šedivý a nic se v něm neděje.“
Co vám z toho pomohlo?
„Psal jsem knížku Manželství a ten příběh a to, že jsem se zamiloval do postav, mě z toho dostalo. Teď už jsem zase vyrovnaný a už mi tolik nevadí, že jsem spisovatel a ne tanečník. Jenom trochu.“
Jaké je vaše nejlepší taneční číslo?
„Cha cha. Teda, já jsem měl nejradši sambu, ale ta mi tak nešla. Takže spíš předvádíme cha chu.“
Musíte pořád trénovat?
„Vždycky před vystoupením. Já si to pamatuju, ale je lepší si to zopakovat.“
Právě jste vydal už druhou knížku pro děti, může za to vaše dcera?
„No jasně! Už když jsem psal první knížku Andulka Andula, tak hrozně naléhala, že chce pokračování, takže jsem dopsal do poslední kapitoly, že Andulka vysedí vajíčka a vylíhnou se andulata. Už jsem věděl, že o nich budu psát. Protože Aya roste hrozně rychle, musel jsem si pospíšit, než mi vyroste natolik, že už ji to nebude zajímat.“
Mluvila vám do toho?
„Hrozně mi do toho chtěla kecat, ale já jsem jí hned na začátku utnul tipec. Protože ona rovnou začala diktovat, jak se mají andulata jmenovat a to se mi nelíbilo, protože mě baví si všechno vymýšlet sám. Takže jsem ji vyhodil a řekl, že jestli si chce něco vymýšlet, ať si napíše svoji vlastní knížku.“
A píše ji?
„Opravdu začala psát svoje vlastní příběhy a je vidět, že ji to baví a má velikou fantazii. Mou knížku četla teprve před týdnem, až přijela z tiskárny a nešla upravit. Aya je hrozně dominantní a výrazná, takže kdybych ji k tomu pustil dřív, začala by mě režírovat a vysvětlovat mi, co dělám špatně a jak to mám udělat jinak. A to se mi nechtělo podstupovat.“
A já si myslela, že právě dcera bude vaše průběžná čtenářka.
„Ne, vůbec. Ona je opravdu tak výrazná osobnostně, že by mě převálcovala a to jsem nechtěl. Psal jsem to sice na její objednávku, ale nechtěl jsem s ní řešit jednotlivý detaily. Chtěl jsem si to pěkně užít sám. Aya má svoji představu o všem a je duší režisérka. Už dřív, když jsem si s ní hrával, mě pořád peskovala, že to nedělám tak, jak si představuje ona.“
O čem tedy kniha je?
„Je to sedm vánočních příběhů. Odehrávají se v předvánočním období, andulata řádí v bytě, který se maminka snaží uklidit, snaží se napéct, vše vyzdobit a andulata do toho hážou vidle. Jsou tam takový moc krásný a vtipný situace o tom, jak se všichni těší na Vánoce a společně s andulaty to prožívají. Andulata se taky těší na Ježíška, protože jsou zvědavá, jak bude vypadat, když má taky křídla.“
Máte to období rád?
„Já se každý rok na Vánoce hrozně těším. Miluju je, proto jsem to umístil do předvánočního období. Mám hrozně rád ten čas, kdy si lidi zdobí domovy, kdy se obdarovávají a kdy se těší na něco výjimečnýho.“
Proč jste vlastně začal psát zrovna o andulkách?
„Když jsem byl malý, měli jsme v Olomouci v paneláku zvonohlíka šedého. To je takový malý vrabčák a hodně zpívá. A já jsem se o něj staral. Věděl jsem, že chci napsat knížku o nějakým zvířátku, a já vždycky píšu o něčem, co se mě nějak osobně dotýká. Když jsem byl náctiletý, tak jsme měli velkýho papouška žako, který uměl zvonit jako telefon. Takže člověk neustále běhal k telefonu a pořád měl pocit, že někdo volá...“
Takhle vás zlobil?
„Ano! S ptáčky mám zkušenost, takže o zvířátku, o kterém budu psát, jsem měl hned jasno.“
Máte nějakého i teď?
„Ne, ale teď jsme čerstvě koupili pudlici. Máme malý štěně trpasličího pudlíka, holčičku Bibi.“
Kdo se o ni doma stará?
„Přes den moje žena, v noci já. Protože ona je ještě opravdu maličká, takže s ní v noci dvakrát zajdu ven, ve tři a v pět, mám na to nastavenýho budíka. Díky tomu už třetí týden nespím. A přes den chodí moje žena, protože já furt pracuju. Jsem ranní ptáče. Takže dopoledne jsem nejproduktivnější. Odpoledne už jsem k ničemu.“
Co vás vedlo k tomu pořídit si psa?
„Syn Hynek odešel studovat do zahraničí a já jsem přišel s myšlenkou, že ho doma nahradí pes. Tak to se povedlo.“
Na čem nyní pracujete?
„Právě píšu knížku pro dospělé. Jsem ve třetí kapitole. Mám to vymyšlený až do konce, ale zatím víc neprozradím. Já hrozně nerad cokoliv prozrazuju, souvisí to i s tím, že mám moc rád tajemství a očekávání. Ale co prozradit můžu, je, že jsem napsal dva texty pro Davida Kollera na cédéčko, které mu právě vyšlo.“
To je zajímavé spojení.
„Já mám Davida Kollera hrozně rád, vážím si ho. Je to můj idol z gymnázia. Je to rocker, který není trapný, i když je starý. On by asi nerad slyšel, že je starý, ale prostě je starý, a přitom dobrý. To se mi líbí. Protože většina rockerů, kteří jsou staří, jsou trapný. A to on není. Připadá mi jako Joe Cocker. Tak pro něj vždycky rád něco napíšu.“
Mimochodem – co vy sám posloucháte za hudbu?
„Mám rád český rap, pokud je chytrý. Protože rappeři jsou vlastně básníci. Takže ta básnivost v tom je, i když je to třeba tvrdý. To na tom mám právě rád.“
Napsal jste už nějaký rapový text?
„Ne. Jenom jeden strašně sprostý, ale to bylo ještě na gymnáziu.“
Patrik Hartl rád píše i pro divadlo, hry tu zároveň režíruje. V pražském divadle Studio DVA měla nedávno premiéru jeho nejnovější komedie Blbka v hlavní roli se Sabinou Remundovou. „To byla strašně krásná práce. Je to dojemný, láskyplný a vtipný. Podařilo se mi v divadle odvyprávět romantický příběh. Málokdy se to povede, takže musím sám sebe pochválit,“ směje se. Další premiéru tu chystá za dva roky. „Napíšu hru, která se bude jmenovat Letíme do Hurghady,“ říká. „Až do roku 2032 mám všechno dopředu naplánovaný,“ dodává.
Mentálně na úrovni Fíka. Když dceři napsal první knížku, liboval si, jak se umí vžít do dětské duše. „Je ve mně něco naivního a dítě zhruba kolem první druhé třídy. Ovšem někdy sklouznu k mateřské školce. Mentálně jsem zhruba na úrovní Maxipsa Fíka,“ uvažuje o své kondici.
A také si ještě vymyslel, že hudbu z Maxipsa Fíka by si dokázal představit, jak mu ji zahrají na pohřbu. „To je přece geniální hudba. Ale na to je brzy, chtěl bych ještě tak dvacet pět dvacet šest let bejt dobrej,“ uklidnil, že to ještě nebalí.
Nahý po Praze
Teď je mu padesát, ale telecí léta ho pořád neopouštějí. Naštěstí už aspoň neběhá nahý na veřejnosti. V roce 2012 totiž přeběhl Staroměstské náměstí v Praze úplně bez svršků, jen tak na Adama. „Když jsem vymýšlel postavám při psaní knížky svlékací úkol, začalo mi vrtat hlavou, jestli jsem schopný něco podobného sám provést,“ vzpomínal na dávnou situaci.
Ostatně čtyři hrdinové románu a filmu Prvok, Šampon, Tečka a Karel mají tuhle výzvu v popisu role. „Postupně jsem se vyprovokoval k tomu, abych tenhle bláznivý úkol splnil taky a nepřipadal si jako sráč. Noc předtím jsem nespal, ale nakonec jsem to dal.“
Když se to píše do počítače, je to zábavné, realizace už je skutečně frajerství. „Ano, vyžaduje to jistou dávku sebedestruktivní odvahy.“ Nahý mezi lidmi, to prý byla Patrikova dlouholetá noční můra v době, kdy chodil na druhý stupeň základní školy. „Zdálo se mi roky, že stojím před spolužáky nahý a neměl jsem nic, do čeho bych se mohl obléct.“
