Rozhovor vznikl v hudebníkově pražském bytě, Richard byl v pohodě, jen si stěžoval na bolesti zad. Tento sestřih tehdejšího povídání přidáváme do dnešního speciálu jako vzpomínku na tohoto skvělého hudebníka a sympatického člověka.
Všechno nejlepší k vašim krásným narozeninám, hlavně to zdravíčko!
„Děkuji, naštěstí je to už s mými zády přece jen trochu optimističtější, ale neměl bych se už rozhodně pouštět do žádných větších akcí, jak říkají klasici.“
Jak se cítí takový reggae man, muzikant, v osmdesáti letech?
„Kdyby mě nebolela ta záda, bylo by to v pohodě. Cítím se dobře, chuť a nějakou sílu zpívat a vystupovat pořád mám. Ale musím se krotit ve své soutěživosti, abych si pak něco nenatrhnul. A jak říkáte reggae man… Yo Yo Band má svůj specifický styl, není to ‚jen‘ reggae, je tam latina, jazz, soul… Dali jsme to všechno dohromady.“
Když se bavím s úspěšnými umělci zralého věku, často si stěžují, jak mají dnes nízký důchod, co vy?
„Já jsem už tehdy selským rozumem domyslel, že budu mít jednou malý důchod, tak dnes nejsem zklamaný. (směje se) Tehdy jsem ale rozhodně nepočítal s tím, že se dožiju osmdesáti let…“
Mluvíme spolu krátce před Vánocemi, nemohu si vybavit žádnou vánoční písničku, kterou byste složili s kapelou Yo Yo Band, nebo se pletu?
„Opravdu žádnou nemáme. Asi nikoho nic na tohle téma nenapadlo, což je možná škoda. Kapra se týká tak maximálně Rybitví, a to ještě velmi vzdáleně…“
K této obci na Pardubicku prý máte dost vřelý vztah?
„To je pravda, jednak jsme touhle písničkou s kapelou na začátku 90. let prorazili a také jsem s bráchou dostal čestné občanství. Ve znaku obce ale nejsme, na rozdíl od tří kaprů a ruchadla, vynálezu místních rodáků, bratranců Veverkových…“
Ostatně… Všechny názvy obcí z hitu Rybitví jsou skutečné, nebo některé i smyšlené?
„Všechny jsou skutečné, ty obce opravdu existují, Rybitví, Pičín, Kozolupy atd., jen Nedvězí Mejto takhle dohromady neexistuje, jen samostatně.“
Nezůstalo jen u Rybitví, ohromnými hity se staly třeba i Karviná či Kladno!
„Jo, hráli jsme prakticky každý den. K Rybitví jsem udělal stejně jako pak ke Kladnu text. Karvinou a další napsal Ivan Hlas, to jsou lyričtější písničky, ty já nikdy neuměl. Já v nich mám spíš takovou poťouchlost.“
A fakt jste poznal také jednu z Dejvic, co toho tam měla nejvíc?
(směje se) „Ne… To byl takový cílený dvojsmysl. Na prvního máje se dřív v průvodu v Dejvicích na Letné skandovalo ‚My jsme z Dejvic – nás je nejvíc!‘ Tenhle slogan jsem si pamatoval a lehce jsem ho poupravil a použil. A vidíte, ptají se na to lidi dodnes…“
A tahle dvojsmyslná dáma z Dejvic vám určitě vydělala nějakou tu korunu, ne?
„Tahle paní, co tam toho má nejvíc, stejně jako Pičín, Kozomín a Řitka, mi vydělaly docela dost peněz. Těžko to spočítat, šest nul tam bylo určitě, přes milion.“
Vy slavíte 80. narozeniny, Yo Yo Band padesátiny, pamatujete si ještě, jak jste kapelu s bráchou v roce 1975 založili?
„Tehdy jsme s bráchou chtěli založit nějakou skupinu a vymysleli jsme, že to bude vokální kvarteto po vzoru tehdejších amerických černošských soulových a funky skupin. Chyběl nám nějaký spodní hlas. Jednou jsme přišli na Babu, což je zřícenina na Hanspaulce, kde hrály nějaké kapely. Mimo jiné i Ondřej Hejma, který chodil na stejnou základku v Bílé ulici jako já. Tak jsme mu hodili takzvaně lano, jestli by s námi chtěl zpívat. A tam to začalo.“
Kde jste vystoupili poprvé?
„Naše kvarteto, tedy já, brácha Vladimír, Ondřej Hejma a Julius Novotný Kuzma poprvé oficiálně zazpívalo v hotelu Grand na jazzovém festivalu, kde nás nechali vystoupit. Zaměřovali jsme se tehdy hlavně na spirituál, soul a gospel.“
Předpokládám, že co se týče financí, byly vaše začátky skromné?
„Velice skromné. A nejen na úplném začátku. Dost dlouho jsme hráli na zcela amatérské bázi, tedy snad ne z hudebního hlediska. Museli jsme tehdy absolvovat povinné přehrávky na PKS (Pražském kulturním středisku). Měli jsme tak povoleno vystupovat, ale nemohli se tím uživit. Až kolem roku 1985 se to výrazně zlepšilo, po 10 letech hraní za kafe a polívku...“
Jakou máte původní profesi?
„Na to je docela těžké odpovědět, protože jsem v mládí dělal leccos, po vojně jsem pak od září 1969 začal pracovat jako kulisák v Národním divadle. Přesněji řečeno tenkrát ve Stavovském divadle, kterému se za socialismu říkalo Tylovo a patřilo pod první scénu. To je podle mě nejkrásnější divadlo u nás, skvělá akustika, genius loci, všechno. Tam jsem vydržel čtrnáct let a pak už toho začalo být najednou moc. A když nás šoupli do nově postavené obrazovkové budovy (Nová scéna Národního divadla, pozn. red.), což byl kulturák, ne divadlo, tak jsem dal výpověď. A shodou okolností, se štěstím, jsem se dostal k mytí oken! Stal se ze mě myč oken, to zní hezky, ne?“
Neměl jste ambice vystudovat nějakou školu?
„Na základce jsem byl docela zlobivý dítě, měl jsem i trojky z chování, a když mě nějaký učitel nezaujal, tak jsem ho neposlouchal. Protože jsem ale v mládí hodně sportoval, měl jsem původně v plánu, že vystuduju Fakultu tělovýchovy a sportu a budu trenér. Nějak se to ale nepovedlo.“
Váš táta byl válečný hrdina, generálmajor, vás nelákala vojenská kariéra po jeho vzoru?
„Když jsem byl dítě, tak samozřejmě. Kdo by nechtěl být voják a hrdina? Ale pak mě to celkem pochopitelně opustilo, už v šedesátých letech pro nás byli vojáci lampasáci, to nešlo. V armádě byla ostatně i moje maminka, později kapitánka v záloze.“
Seznámili se na frontě za druhé světové války?
„Ano, v Buzuluku. Po Dukle přišel táta o oko, byl těžce raněn, a jak se trochu zotavil, hned že zase bude bojovat a zúčastní se ostravské operace. Přitom měl jet jako velitel čestné stráže prezidenta Beneše do Košic, on ale chtěl jít bojovat. Ovšem máma se o něho bála a řekla mu, že je těhotná. Tak si přestal dávat pozor a tím jsem vzniknul já. A táta už bojovat nikam nejel, vypravil se do Košic.“
Pojďme z té válečné vřavy do současnosti. Jak akční je nyní Yo Yo Band, neuvažujete ještě, doufám, o konci hudební kariéry?
„Jsme pořád aktivní a vystupujeme, všichni moji kolegové z kapely jsou podstatně mladší než já. Bohužel nám teď nedávno náhle zemřel tromboňák Honza Šatra, bylo mu jen 54 let. To je velká ztráta. Špičkový hudebník a zábavný a fajn člověk… Už máme termínově plné celé léto, přes zimu hrajeme na plesech. To mě drží při životě. K tomu ještě patnáctým rokem učím, teď jednou týdně techniku zpěvu a interpretaci na mezinárodní konzervatoři. Neumím si představit, že bych jen seděl doma a už nic nedělal.“
V Divadle Kalich hrajete tuším už 26. sezonu?
„Ano. Na začátku jsem hrál skoro ve všem, ovšem samé přiměřené role, nejsem žádný velký herec, říkám sebekriticky. Jsem schopný mluvit, ale nejsem schopný zahrát víc než sám sebe. Na Richarda III. bych si opravdu netroufnul… (směje se) Momentálně hraju v představení Mauglí. Jednak slona Hátího, vždycky mě přivezou a odvezou na křesle s chobotem, což je taková metafora a zvládám to i teď v pohodě. Ale ještě tam hraju supa a tam i trochu tancuju, což normálně zvládám, ale nyní se zády ne, snad to bude v únoru v pohodě.“
Za pár dní je u konce rok 2025, dáváte si nějaká novoroční předsevzetí?
„Zásadně ne. Víte, když chcete pobavit Pána Boha, tak mu řekněte svoje plány do budoucna…“
