Martina Preissová, rozená Stehlíková, se narodila ve Znojmě a pochází z učitelské rodiny. Sama původně plánovala, že se vydá stejnou profesní cestou, a vystudovala proto Střední pedagogickou školu. Její život se ale nakonec ubíral docela jiným směrem – zamířila totiž na brněnskou JAMU, kde absolvovala studium herectví, a později se prosadila nejen jako herečka, ale také jako spisovatelka a zpěvačka.
Na svého otce, který zemřel 10. září, tedy v den svých 51. narozenin, nyní zavzpomínala na svém instagramu prostřednictvím černobílého snímku, na němž je zachycen v tradičním moravském kroji a s jemným úsměvem na tváři. K fotografii připojila velmi osobní vzpomínku na den, kdy se dozvěděla o jeho smrti. „Před třiceti lety jsem prudce otevřela vrata našeho domu a to ticho, které jsem uslyšela, bylo hlasité…“ posteskla si manželka herce Martina Preisse (53). Jak Preissová před časem přiznala Blesku, její tatínek podlehl zákeřné rakovině. „Pamatuji ale, že mamince se odchodem táty zastavil život. A to jí bylo teprve osmačtyřicet, byla na vrcholu svých sil, jak ženských, tak profesních,“ zdůrazňuje.
Dceru, dělající první krůčky na prknech, která znamenají svět, zažil v divadle jenom jednou jedinkrát. „Už byl značně nemocný, nejsem si úplně jistá, jestli z toho vůbec měl nějaký emoční zážitek, jestli ho nepřetloukly jeho bolesti, ale objal mě a řekl mi, že je rád, že tam byl. Nejspíš už nějakým šestým smyslem cítil, že už se chýlí ke konci. Potřeboval to udělat pro mě, abych věděla, že mě kdy viděl,“ zavzpomínala smutně. „Myslím, že z jeho strany to byla obrovská oběť, tehdy už byl v opravdu terminálním stadiu…“
Vzpomínky na otce se přitom do života Preissové promítly i o mnoho let později. Svému zesnulému tatínkovi věnovala knihu s názvem Tvá M, kterou tvoří dopisy muži, jenž jí na ně už nikdy nemůže odpovědět. Psaní pro ni vlastně bylo určitým způsobem terapie, jak se s bolestnou ztrátou vyrovnat. „Stal se rezonanční deskou mě samotné,“ vysvětlila herečka důvod vzniku knihy v rozhovoru pro Český rozhlas. Nic konkrétního mu „do nebe“ vzkázat nechtěla.
„Spíš jsem s ním chtěla ještě chvíli být. Dopisy jsou můj způsob, jak s ním mluvit. Píšu mu o tom, co prožívám, co řeším, co mě těší i trápí. A snažím se ho i rozesmát, takže doufám, že kniha pobaví také čtenáře. Nemám ráda patos, proto i když už tu táta se mnou spoustu let není, snažím se s humorem tenhle smutný fakt trochu probarvit. Ostatně… já to bez humoru vlastně ani moc neumím,“ dodala Martina Preissová pro Deník.cz.
