Postava Kardoše, kterého hraje Ján Jackuliak, může někomu připomenout Karlose Vémolu a jeho partnerka, kterou hrajete vy, zase Lelu. Inspirovala jste se při hraní právě jí?
„Nemyslím si, že bych se Lelou při hraní inspirovala. Dříve jsme spolu komunikovaly, teď momentálně ne. Sama jsem se ale tvůrců ptala, jestli tam určitá podobnost náhodou není, a řekli mi, že tak trochu je.“
Říkáte, že jste s Lelou dříve komunikovala. Byly jste kamarádky?
„Ano, byly. Komunikovaly jsme spolu ještě v době, kdy měla s Karlosem nějaké hádky. Volala mi a já jsem se jí vždy snažila nějak poradit. Potom jsme ale ty hovory ukončily, protože se to pořád točilo kolem toho samého.“
Takže jste měla pocit, že se jí neustále snažíte pomáhat s podobnými problémy?
„Ano. Snažila jsem se jí poradit, že to podle mě asi nemá význam. Ona má ale vlastní hlavu. Teď to dopadlo tak, jak to dopadlo.“
S Karlosem se rozešli. Mohla jste některé zkušenosti z vašich rozhovorů s Lelou promítnout i do role?
„Nevím, jestli tam měli až takové bitky jako já ve filmu. To asi ne. Ale bavily jsme se o nevěře a podobných věcech. Takže to podle toho, co mi říkala, neměla úplně jednoduché.“
Ve filmu je například scéna, kdy jíte brambůrky a Kardoš vám je vyrazí z ruky. Nebylo vám to nepříjemné?
„Nemůžu říct, že by to bylo úplně příjemné, zvlášť když jsme to museli několikrát opakovat. Neměla jsem s tím ale problém, protože jsem to brala tak, že hrajeme role. Ján se mě navíc pokaždé ptal, jestli jsem v pořádku. Takže jsem to zvládla.“
Byla jste z natáčení s tak zkušeným hercem nervózní?
„Lhala bych, kdybych tvrdila, že ne. Byla jsem nervózní. Ale musím říct, že jako člověk mi Ján velmi pomáhal. Vždycky se mě zeptal, jestli všechno zvládám, a radil mi, jak mám hrát. Bylo to super. Asi jsem si nemohla představit lepšího partnera.“
Jak vzpomínáte na první klapku?
„Hned u první scény mi řekli, že jsem ji zahrála výborně a že to nečekali. Nakonec mě díky tomu dali i do dalších scén, protože původně jsem jich tolik mít neměla.“
Jaký máte vůbec vztah ke světu bojových sportů?
„Je to pro mě úplně jiný svět, ale strašně ráda sleduji box. Je to dokonce něco, čemu bych se chtěla věnovat. Baví mě to. Dostala jsem už nabídky, abych šla do klece, ale momentálně se na to necítím zdravotně a ani na to nemám čas. Kdybych do něčeho takového šla, chtěla bych tomu dát sto procent. K těm lidem mám respekt a samozřejmě se také bojím, aby se mi něco vážnějšího nestalo.“
Věděla jste, s kým byste měla zápasit?
„Soupeřku mi tehdy konkrétně neřekli. Padla možnost, že by to mohla být jedna nejmenovaná dívka z Ruže pre nevestu. Oslovilo mě RFA a několikrát mě volali také do Clash of the stars.“
Tam byste šla?
„Určitě ne. Podle mě je to celkem dno.“
Na dno můžou leckoho dostat i vztahy. Jste zamilovaná?
„Určitě ne. Vyzkoušela jsem si teď randění a řekla jsem si, že budu raději sama. Mám pocit, že dnešní doba pro mě v tomhle směru není úplně ideální.“
Nabídky na rande vám ale určitě chodí…
„Chodí. A docela dost. Jenže mi píšou hlavně mladí kluci, a to opravdu není nic pro mě.“
Proč?
„U mužů v mém věku mám často pocit, že se chtějí díky mně nějak zviditelnit a prezentovat. A také se mi to už stalo. O něco takového nemám zájem. Mám pocit, že mentálně jsem někde jinde než oni. Když s někým budu, chci si vztah držet v soukromí.“
Jak by měl vypadat váš ideální partner?
„Měl by být starší, sebevědomý, upřímný a hlavně takový, vedle kterého se můžu cítit jako žena. Podle mě má být chlap chlapem.“
Co si pod tím představujete?
„Jsem v tomhle trochu stará škola. Muž by měl napsat, ozvat se, přijet. Ne aby žena ještě všechno platila, neustále se zajímala a chodila za ním.“
Stalo se vám, že po vás muž chtěl, abyste za něj zaplatila večeři?
„Úplně takhle ne, ale určité narážky tam byly. Jeden člověk mi dával dost najevo, že podle něj vydělávám víc než on, a proto bych se měla víc starat. U mladších mužů jsem se s tím setkala. Byla tam podle mě i nějaká divná závist, takže jsem to rychle ukončila.“
O kolik let starší partner by vám vyhovoval? Pět, deset let?
„Nevadilo by mi ani deset let. Samozřejmě je příjemné, když se mi muž líbí, ale mnohem důležitější je pro mě charakter a to, jak se umí chovat. Teď se dívám především na tohle a až potom na vzhled. Ten je také důležitý, ale není na prvním místě. Už jsem starší partnery měla, takže u toho asi zůstanu.“
A výška?
„Ráda nosím podpatky, takže by bylo lepší, kdyby byl vyšší.“
Hraje u vás roli společenské postavení nebo to, kolik muž vydělává?
„Určitě chci muže, který se o sebe a rodinu umí postarat. Nechtěla bych táhnout celou domácnost sama. Nevyhledávám však partnera podle toho, že musí být bohatý nebo mít nějaké konkrétní postavení.“
Netajíte se tím, že jste podstoupila estetické zákroky. Pamatujete si, kdy jste si poprvé řekla, že chcete na svém těle něco změnit?
„Ano. Asi v osmnácti jsem si nechala udělat rty, protože se mi to strašně líbilo. Ve 21 letech jsem si potom poprvé nechala udělat prsa. Odmalička jsem sledovala třeba Pamelu Anderson a podobné ženy a tenhle typ vzhledu se mi vždycky líbil. Kolem pětadvaceti nebo šestadvaceti let jsem potom podstoupila další operaci prsou.“
Proč?
„Převážným důvodem byly zdravotní problémy. Něco se stalo se silikonem, takže jsem potřebovala nové implantáty. Jenže zákrok, který mi nabízeli v Česku a na Slovensku, mi nevyhovoval. Nechtěla jsem mít jizvy. Proto jsem nakonec musela jet až na Ukrajinu k doktoru Ivančukovi.“
Ten vám aplikoval větší implantáty?
„Ano. Řekl mi, že operaci udělá, ale jedinou možností je použít větší implantát. Upřímně jsem s tím nebyla úplně ztotožněná. Nechtěla jsem je mít až tak velké, ale jinak to podle něj nešlo. Kdybych chtěla zachovat stejnou velikost, museli by odstranit část kůže a zasahovat kolem bradavek. To jsem nechtěla. Kůže už byla přizpůsobená původním implantátům, takže ten prostor bylo potřeba něčím vyplnit. Proto jsem musela jít do větší velikosti.“
Operace vás stála kolem 12 tisíc eur, tedy zhruba 288 tisíc korun…
„Ano, prsa mě stála 12 tisíc eur. Ivančuk je ale velmi známý doktor, teď už pracuje také v Dubaji. Je to profesionál.“
Jak na vás reagují lidé, když vás potkají na ulici?
„Hodně lidí, kteří mě potkají osobně, mi říká, že vypadám úplně jinak než v televizi a že jsem naživo mnohem hezčí. Když jsem se sama viděla v Ruži pre nevestu, nebyla jsem se svým vzhledem vůbec spokojená.“
Co se vám nelíbilo?
„Rty vypadaly větší než ve skutečnosti. Celkově jsem si v televizi připadala strašně mohutná. Navíc mě hodně líčili a ani s tím jsem nebyla spokojená. Měla jsem pocit, že to vůbec nejsem já.“
Daří se vám někdy být nenápadná?
„A jak bych to měla udělat? Právě s tím mám trochu problém. Jsou dny, kdy jdu ven, vezmu si třeba tmavé brýle a opravdu nemám náladu na lidi. Jenže stejně mě poznají a chtějí se se mnou fotit. Nevím, jak bych se měla zamaskovat. Asi mě prozradí rty.“
Rty si prý už nenecháváte upravovat, a přesto zůstávají tak výrazné…
„Ano. Dokonce jsem si nechala horní ret trochu rozpustit, protože hlavně v televizi už mi připadal opravdu hodně výrazný. Jinak je ale mám pořád prakticky stejné.“
Velká část lidí vás zná z Ruže pre nevestu, což je obdoba českého Bachelora. Byla pro vás Ruža svým způsobem také hereckou zkušeností?
„Trochu možná ano, ale myslím, že víc hrály některé jiné dívky. Já jsem tam byla dost upřímná, protože taková jsem i v běžném životě. Myslím, že právě proto lidi bavilo, že jsem tam. Nakonec jsem odešla sama, přestože tvůrci nechtěli, abych odcházela. Pořad měl velkou sledovanost. Lidé rádi sledují dramata a já jsem byla asi docela často jejich součástí.“
Šla jste se tam zamilovat, nebo vás lákala spíš samotná zkušenost?
„U mě to bylo spíš o tom, že jsem chtěla vyzkoušet něco nového. Sama jsem se tam ani nepřihlásila. Oslovovali mě opakovaně a nakonec jsem si řekla, že pojedu, udělám si dovolenou, pobavím se a ukážu se trochu v jiném světle.“
Takže jste do hlavního protagonisty zamilovaná nebyla?
„Ne. Popravdě se mi ani nelíbil. Určitou roli v tom hrály peníze.“
V jakém smyslu?
„Dostávaly jsme za účast peníze. Takže i to mě tam nějakou dobu drželo. Říkala jsem si, že je to fajn. Potom už toho ale na mě bylo strašně moc.“
Co vám tahle reality show dala?
„Do Ruže jsem šla mimo jiné proto, abych trochu změnila názor lidí na sebe. Už v osmnácti jsem byla ve Farmě a tam jsem působila klidněji a tišeji. Chtěla jsem se proto ukázat výrazněji a dát najevo, že taková tichá ve skutečnosti nejsem. Ruža mě naučila, že člověk se musí umět postavit sám za sebe. Jste tam pod velkým tlakem, vznikají konflikty a všechno je hodně intenzivní. Jsem ale ráda, že mě i díky tomu potom oslovili kvůli filmu.“
Jak jste se dostala k filmu Bojovník?
„Dozvěděla jsem se, že manželka režiséra říkala, že bych se do filmu velmi hodila. Byla velkou fanynkou Ruže pre nevestu.“
Chtěla byste se herectví věnovat dál?
„Docela jsem se v tom našla. Lákala by mě nějaká výrazná ženská postava. Ne úplně tuctová, ale žena se silným charakterem. Umím být drzá a sebevědomá, zároveň mám ale také zranitelnou stránku. Bavilo by mě zahrát něco, co by ode mě lidé vůbec nečekali.“
Jak na váš mediální život reaguje rodina?
„Zrovna nedávno jsem volala babičce. Je v domově a říkala mi, že všichni byli na filmu Bojovník a jsou z něj nadšení. Moc se jim líbil. Maminku jsem také poslala do kina, kam skoro vůbec nechodí, a byla nadšená.“
Soud o syna
Dolli Kortišová je maminka sedmiletého syna, který je v péči svého otce. Proč ho nemá ve výhradní péči ona? „Na tohle téma se moc nevyjadřuji. Řeknu jenom, že když mají někteří lidé peníze, moc a známosti, je velmi těžké s nimi bojovat. A to mě strašně mrzí,“ říká influencerka a pokračuje: „Soudy jsme měli. Momentálně je ale kolem celé věci úplné ticho, protože se něco stalo a ani nevím, jestli o tom můžu mluvit, dokud se všechno neustálí.“
