Karle, za jak krátkou dobu jste dokázal napsat písničku nejrychleji?
Vágner: Režisér Zdeněk Troška je můj velký kamarád. Dělal jsem s ním film Bota jménem Melichar, kde jako první použil moji písničku Holky z naší školky. Jednou mi zavolal a říká: „Karle, píšu vesnickou komedii a potřebuji muziku do scény, kde bába táhne vozík po rozkvetlé louce a nadává: 'Já bych se na to vyprdla, nejradši bych s tím praštila!' Potřebuji na to melodii.“ Tenkrát ještě nebyly mobily, tak jsem si telefon přitlačil bradou k rameni a u piana do sluchátka zapískal: „Ta-da-da, ta-da-da...“ Zdeněk do telefonu zařval: „To je ono!“ A tak vznikla znělka ke Slunce, seno...
Tu melodii asi známe všichni...
Vágner: A pokud jde o Holky z naší školky – hrál jsem tenkrát tenis s kytaristou z kapely Frantou Prokopem. Najednou mě v hlavě začalo pronásledovat: „Tededededededede...“ Nedalo se to zastavit, tak jsem se Frantovi omluvil, šel do šatny a napsal si poznámku. Námět jsem donesl textaři Pavlu Žákovi s tím, aby tam dal tak tři dívčí jména. On jich tam napsal třiadvacet! A když nám na Vánoce chodily nenávistné dopisy od holčiček, že tam jejich jméno chybí, Žák napsal ještě Vánoční holky z naší školky. Desky se prodalo přes tři sta tisíc a dohromady asi dva miliony kusů, čímž jsem naštval spoustu kamarádů skladatelů.
Dnešní rozhovor se točí kolem různých narozenin a výročí. Zdeňku, vy máte narozeniny za pár dní, jestli se nepletu.
Barták: Moje kulaté narozeniny jsme oslavili přímo v Koupelích Brusno, byl to úžasný zážitek, hrály se tu moje známé i neznámé písničky. Kromě toho proběhl velký koncert v O2 universu, kde mi přišli všichni interpreti poděkovat. Ale narozeniny... to už je datum, kde za panem Vágnerem ještě trochu zaostávám. Letos 31. srpna mi bude 72 let.
Karle, vy jste měl takové druhé narozeniny, 21. srpna. Málokdo ví, že jste se 21. srpna 1968 podruhé narodil. A teď nemluvím o samotné okupaci, ale o Vašem specifickém osobním příběhu.
Vágner: Dne 21. srpna 1968 jsem přiletěl do Mongolska s kapelou Karla Duby, což byla v té době velmi slavná kapela. Karel Duba mimochodem přivezl do Československa vůbec první elektrickou kytaru. Přiletěli jsme začít turné a já šel ráno na trh – trhy miluji v každém městě. A tam mi jeden Mongol, přestože jsem neměl skoro žádné peníze (měli jsme jen pár tugriků), vnutil čínský dolar. Bránil jsem se, ale on říkal: „Vezměte si ho, přinese vám štěstí.“
Pak nás odvezli do hor k pomníku padlých rudoarmějců. V autobuse selhaly brzdy, zřítili jsme se do údolí a většina kapely zahynula. Já jsem ten děsivý náraz přežil a vrátil se domů sám. Takže během srpnové okupace jsem v republice ani nebyl. Když se mě pak soudruzi v kádrových dotaznících ptali, kde jsem byl v krizových dnech, psal jsem: „Nemocnice Mongolia.“ Vždycky si mě volali a ptali se, co to znamená. Do Prahy jsem se vrátil až 19. září. Z letadla jsem viděl děla a kulomety obsluhované kluky v červených baretech... Všechno už bylo v háji.
Příští rok vás čekají půlkulatiny. Už máte plán, jak je oslavíte?
Vágner: Za patnáct let mi bude sto! Vždycky mě pobaví, když se tady ti mladíci bájí o věku... Ale víte co, pane Bartáku? Řekněte raději naši společnou story. Dnes večer tu proběhne vzpomínkový koncert pro Hanku Zagorovou a my s panem Bartákem máme krásný příběh o tom, jak pro nás napsal písničku, která se dodnes hraje v rádiích – Kamarád.
Barták: Písničku Kamarád jsem napsal pro Bratislavskou lyru. Měl jsem v sobě touhu, aby ji zpívala Hanička Zagorová. Písnička byla vybrána do soutěže, jenže pak mi zavolala komise v čele se skladatelem Zdeňkem Maratem. Říkal: „Zdeňku, velký úspěch, jsi v soutěži! Ale máme jednu prosbu: je potřeba upravit jedno slovo v textu.“ Tehdy musely texty procházet schvalovací skupinou. Ptal jsem se, o jaké slovo jde, a on říká: „Nesmí tam být slovo 'kamarád'.“ To pro mě bylo těžké dilema.
Potkal jsem ale manažera Hanky a Karla Vágnera, pana Bunsela, a vyprávěl mu to. On řekl: „Pojď za Karlem, to vyřešíme.“ A pan Vágner pronesl památnou větu: „Víš co? Stáhni to z Lyry. Já to s Hankou natočím a než ta Lyra vůbec proběhne, bude z toho hit.“ A měl pravdu. On měl na hity neskutečný čich. Ale to natáčení mělo ještě druhou, dojímavou stránku, kterou by měl popsat pan Vágner.
Vágner: Vraceli jsme se tehdy z koncertu v Gottwaldově (dnešním Zlíně). Hanka tam měla obrovský úspěch, v kapelové Avii panovala skvělá nálada. Když jsme dorazili na okraj Prahy, zavolal jsem z automatu domů a dozvěděl se zprávu, že mi právě zemřel tatínek. Zbytek kapely chtěl frekvenci v rozhlase okamžitě zrušit. Ale já už měl zkušenost a věděl jsem, že když ztratíte někoho milovaného, zachrání vás jen dvě věci: čas a práce. To jsou největší léky. Řekl jsem: „Nahrávání nerušte.“ Ráno jsme šli do studia a s tím obrovským bolem v srdci jsme tu písničku natočili. Z nahrávky se stal obrovský šlágr. A panu Bartákovi to ze srdce přeji. Lidé v Česku milují dvě jeho ikonické věci: filmovou hudbu ke Zdivočelé zemi a právě písničku Kamarád.
Dostáváme se k tématu, které dnes nelze opomenout – k Hance Zagorové. Čím pro vás Hanka byla? Všichni víme, že to byla fantastická zpěvačka, ale jaká byla jako člověk?
Barták: Byla neskutečně lidská. Neměl jsem sice možnost pracovat s ní neustále, ale co vím i od kolegů, na všechno se pečlivě připravovala. V textech nikdy nezpívala hlouposti, často si je psala sama. Žila muzikou, žila kapelou. Zpívat dvacetkrát za měsíc, neustále cestovat, bydlet po hotelech a po koncertech nemít ani kde se najíst – tomu obětovala celý život. Právem patří k našim nejúspěšnějším zpěvačkám.
Vágner: Nedávno o mně Česká televize točila dokument Štěstí Karla Vágnera. Šéf našeho fanklubu tam spočítal, že jsem s Hankou odehrál šest a půl tisíce koncertů! Když jsem to číslo slyšel, obrazně jsem padl na pusu. Hanka pro mě byla neuvěřitelný dar od Boha – krásný, čistý a moudrý člověk. Po jednom koncertě v Olomouci za mnou přišel pan profesor z univerzity a říká: „Pane Vágnere, dlouho jsem přemýšlel, jak Hanku vystihnout jediným slovem. A nedávno jsem na to přišel: Laskavá.“ A ona opravdu byla vzorem laskavosti.
Dokázal byste vybrat jedno, na které nikdy nezapomenete?
Vágner: Okamžitě. Když Hanka získala cenu na festivalu v Sopotech, pozvali nás tam následující rok na samostatný recitál Hanky Zagorové s mým orchestrem a kluky Kotvaldem a Hložkem. Přijeli jsme do Sopot, všude viděli obrovské plakáty a sevřel se v nás strach. Před námi vystupovali Modern Talking, po nás Gilbert Bécaud a Charles Aznavour.
Vběhli jsme na pódium. Já mám takový dar, že po deseti taktech poznám, jaké bude publikum. Kluci začali Holkami z naší školky, pak šla Duhová víla a Mistr basu. V amfiteátru Opera Leśna sedělo šest tisíc lidí a já věděl, že jsou naši. Navíc jsme si od polské skupiny Vox nechali poradit jejich kultovní prvorepublikovou písničku Karuzela (Kolotoče). Hanka ji zazpívala a publikum to úplně zbouralo. V zákulisí nervózně přecházel Aznavour, protože my museli přidávat šestkrát a lidi Hanku nechtěli pustit z pódia. Musel se přerušit i přímý přenos Eurovize.
Když jsme konečně slezli do zákulisí, chtěl jsem to u Aznavoura vyžehlit a říkám mu německy: „Mistře, moc se na vás těšíme, Praha vás miluje!“ On se otočil a štěkl: „Německy zásadně nemluvím!“ A poslal mě někam. Přišel jsem do šatny, tam seděla Hanka – rozmazané šminky, zpocená, ale šťastná – a říká: „Kájo, takovýhle koncert bych jednou chtěla na rozloučenou.“
Napadá mě u písničky Mistr basu – to je jedna z mála skladeb, kde vystupujete jako zpěvák v duetu s Hankou. Z čí hlavy ten nápad přišel?
Vágner: Všude se píše, že jsem tu písničku napsal já, ale to není pravda. Já v ní provedl takovou kulišárnu, za kterou se dodnes trochu stydím. Ležel jsem tehdy v hotelu v Berlíně a poslouchal americké rozhlasové vysílání. Najednou slyším: „Hey, Mister Bassman...“ Skočil jsem po diktafonu a písničku si nahrál, ale neměl jsem ji celou. Začal jsem obvolávat známé v zahraničí – internet tehdy nebyl. Nakonec mi ji sehnal kamarád Standa Regal. Natočili jsme to s Hankou do televize. Jenže tehdy se směl hrát hlavně východní blok – Polsko, NDR, Sovětský svaz. Původním autorem té písničky byl Američan Johnny Cymbal. Tak jsem do schvalovacího dotazníku napsal jako autora: „Jan Cimbal“ s měkkým i. Všichni mysleli, že je to Slovák, a hráli to v rádiu od rána do večera! Je to asi poprvé, co to říkám veřejně.
Barták: O tom, že autoři bývají neznámí, vím své. Spousta lidí si myslí, že písničky jako Nenapovídej nebo Nonstop napsal Michal David, protože je zpívá. Ale napsal jsem je já.
To je bohužel úděl skladatelů i scenáristů – pod dílem je podepsaný zpěvák nebo režisér. Ale ta autorská radost vám zůstává.
Vágner: Naštěstí máme Ochranný svaz autorský (OSA), který to panu Bartákovi hlídá a má za tyhle hity postavený barák! A já za Holky z naší školky druhý. Raději to zamluvme... (smích)
Pánové, jaká byla nejvíce netradiční chvíle, kterou jste zažili na pódiu? Karle , já vím, že Vám šlo jednou na pódiu doslova o život...
Vágner: Překážel mi na pódiu reflektor. Sehnul jsem se, že ho odsunu, a dostal jsem takovou ránu elektrickým proudem, že jsem cítil, jak umírám. Srdce mi pumpovalo až v obličeji. Bubeník Jarda Růžička – a to se o bubenících říká, že reagují o půl hodiny později než normální lidi – vyletěl a kopnutím mi vyrazil kytaru z ruky. Vlastně mi zachránil život. A já mu pak ještě vynadal, že mi ohnul kolík na kytarové hlavě! A první, kdo u mě v zákulisí klečel, než přijela záchranka, byla zase Hanka.
Zdeňku, máte vy nějaký podobný zážitek?
Barták: Já mám kuriózní příhodu ze Slovenska, konkrétně z Lučence. Dva roky jsem jezdil s hercem Jirou Vrzalem a dělali jsme představení Role, které jsem nehrál. Jirka tam se svým osobitým humorem předváděl, jak by zahrál Romea nebo Casanovu. Vždycky to byla obrovská sranda, lidi se smáli a tleskali každé tři minuty. A teď jsme hráli v Lučenci, odehráli jsme písničku, Jirka řekl monolog – a v sále úplné ticho. Ani potlesk. Jirka se mě v zákulisí ptá: „Co se děje?“ Až po představení jsme se dozvěděli, že jsme hráli pro sál plný hluchoněmých!
Vágner: Než skončíme, musím vám říct ještě veselý příběh ze hřbitova! V České filharmonii desítky let platilo pravidlo, že tam nesměly hrát ženy. Takže i harfeníci byli muži a jedním z nich byl pan profesor Patras, tatínek Dády Patrasové. Můj táta se s ním kamarádil. Pan profesor umřel a leží na hřbitově ve Vinoři. Moji rodiče leží hned vedle a kousek od nich je hrob s nápisem Karel Patras. Říkal jsem Dádě: „Dádo, vždyť to byl sólista České filharmonie, vyryjte mu to tam zlatem!“ Říkala, že časem. Řekl jsem to i Felixovi Slováčkovi, ale nic se nedělo.
Tak jsem se naštval, zavolal kamaráda kameníka, nechal ten nápis na náhrobek vytesat, pozlatit a byl jsem na sebe pyšný, jaký jsem frajer. Uplynuly tři měsíce a volá mi kriminální policie: „Tady major Patras. Mě by zajímalo, proč jste pod jméno mého tatínka, plukovníka kriminální policie, nechal napsat 'sólista České filharmonie'?!“ Já si spletl hroby! Pak jsem našel ten správný, ale tam už na nápis nebylo místo.
