Kristýno, pět let jste s rodiči strávila na ambasádě v Egyptě. Jak to ovlivnilo vaše vnímání pojmu domov?
„Velmi zásadně. Tím, že jsem v Egyptě žila v dětství, jsem dodnes zvyklá se docela často stěhovat. Nenavazuji se tak pevně na konkrétní místo nebo budovu. Pro mě je zkrátka domov tam, kde zrovna jsem se svými blízkými. Protože jsem byla odmalička zvyklá tolik cestovat a měnit prostředí, bylo mi vždycky celkem jedno, kde jsem, ale zásadně mi záleželo na tom, s kým tam jsem.“
Vybaví se vám z Káhiry konkrétní vůně, chuť nebo vzpomínka, která ve vás spolehlivě probudí tu holčičku, kterou jste tehdy byla?
„Je zajímavé, že vzpomínky na dětství v Egyptě se mi začaly mnohem intenzivněji vracet teď, prostřednictvím mých vlastních dětí. Najednou si po těch letech vybavuji třeba svůj nejoblíbenější strom, na kterém jsem tehdy v Káhiře vysedávala snad každý den. Nebo naše nekonečné hry na vybíjenou s tamními kamarády. A samozřejmě ty vůně! Káhira voní úplně jinak než Evropa, ten vzduch a koření, to se nedá zapomenout.“
Jak velký to pak byl kulturní šok, když jste se v deseti letech vrátila zpátky do Prahy? Nastoupila jste do školy, kde se už všichni kamarádili, vy jste nikoho neznala… Pamatujete si, jak jste to prožívala?
„Byl to šok a musela jsem s tím v sobě hodně bojovat. Často jsem se cítila strašně sama. V Egyptě jsem byla zvyklá být prakticky neustále s mamkou. Táta tam pracoval jako rentgenový technik a jezdil po nemocnicích po celém Egyptě, takže jsme ho moc nevídaly, ale s mamkou jsme byly denně pospolu, celé dětství. Po návratu do Prahy mamka logicky začala chodit do práce a já byla najednou odkázaná sama na sebe. Pro mě bylo drama i obyčejná cesta sama ze školy! Nebo ty probrečené noci, když mě poprvé poslali na letní tábor… To všechno mě silně ovlivnilo, a jak už jsem říkala, teď, když mám vlastní děti, se mi tyhle pocity občas vracejí. S příjezdem do Čech pro mě zkrátka nastala velká doba samostatnosti, na kterou jsem si musela – chtě nechtě – dost ztěžka zvykat.“
Už na ambasádě jste prý před lidmi ráda vystupovala a zpívala jste jim písničky Karla Gotta. Bylo pak logickým krokem, že jste v Praze začala chodit do »dramaťáku«?
„Vlastně ano, a on to byl takový můj záchranný kruh. Z toho tísnivého pocitu osamění po návratu do Čech mě zachránil právě dramaťák. Přivedla mě tam jedna kamarádka, vlastně jediná. Když jsme se vrátili, neměla jsem tu vůbec žádné přátele, a tahle holka se mě ujala a vzala mě s sebou. Dramaťák se okamžitě stal mojí druhou rodinou, místem, kde jsem se cítila dobře a patřila tam.“
- Registrace do Mého Blesku je zcela zdarma.
- Získáte přístup k veškerému obsahu Blesku.
- Užijete si soutěže o ceny, slevy a exkluzivní výhody.
