Jak si užíváte své krásné jubileum?
„Užívám si ho krásně, ale říkám si, že tohle výročí je vlastně tryzna. Není to nic veselého. Vůbec si nechci připustit, že by mi mohlo být tolik let. Nikdy jsem si nedokázala představit, že se toho vůbec dožiju – se svým stylem života... Když se ráno probudím, řeknu si: Fajn, dobrý, hlavně že mi to ještě myslí, to jsem ráda. A hned nato mě napadne – to přece není možné, že je mi tolik! Tělíčko trochu chátrá, to je normální, to k tomu patří. Ale mysl funguje. A to klepu na dřevo, ať to nezakřiknu.“
Prý máte podepsanou smlouvu s ďáblem, protože vůbec nestárnete!
„Samozřejmě jsou to geny! Ale hlavně je důležité uzavřít smlouvu se svým vnitřním já, protože to vám poradí nejvíc. Musíte si věřit a musíte být povznesený nad různé maličkosti. Neutápět se v blbostech, řeknu to takhle přímo.“
Říká se, že něco potomkům dají geny a něco výchova. Co vám předali rodiče?
„Tatínek byl překladatel, uměl osm světových jazyků a ze všech měl státnice. To jsem po něm bohužel nezdědila, snad jedině výslovnost. Nemůžu říct, že bychom byli bohatá rodina, ale byli jsme hodně soudržní, a to bylo hrozně hezké. Prázdniny jsem prožívala v severních Čechách. K moři se tenkrát vůbec nejezdilo, nikdo to neznal – a přesto jsme byli všichni strašně šťastní. Hodně mě ovlivnila výchova. Jak se rodiče chovají, to si dítě přebírá.“
Málo se ví, že jste byla také jedna z prvních československých modelek.
„Ježiš, no jo! To bylo ještě na gymplu, tam jsme si přivydělávaly. Pan režisér Milan Tomsa, který tenkrát dělal v televizi, vymyslel takový projekt. Potřeboval šikovná mladá děvčata, která mají hezkou postavu, jsou štíhlá, hezká – a ještě umějí trochu mluvit. Byl to komponovaný pořad, kde se předváděly i modely.“
Nejslavnější období vašeho života ale byla práce hlasatelky v Československé televizi. Byla to vaše volba?
„Vůbec ne, moje ambice šly úplně jinam. Já jsem přece začínala jako moderátorka. Uváděla jsem filmový festival ve Varech, Zlatého slavíka, Interalenty, Děčínskou kotvu, spoustu zábavných pořadů. Začala jsem pracovat v redakci zábavy, protože si mě vybral do Televarieté Vladimír Dvořák! Původně se tam hlasatelky měly střídat... Jenom aby bylo jasno: kdyby to Jiřina nemohla dělat a já měla zaskakovat, nikdy bych do toho nešla. To by mi čest nedovolila. Ale bylo to skutečně takhle. Pak se s Vladimírem domluvili, určitě to byl jeho nápad, a bylo to geniální. Ten pořad s nimi byl báječný.“
Takže žádná zášť?
„Já mám Jiřinku moc ráda. Ona nemá zrovna v oblibě ženská přátelství, ale myslím, že si spolu dobře rozumíme. A hlavně vám vždycky řekne všechno naplno. To je dneska vzácnost.“
Proč jste tedy musela do hlasatelny?
„Protože jsem se provdala za jistého pana režiséra. A v té době nemohli manželé pracovat v jedné redakci, to se zakazovalo. Tak padlo rozhodnutí: ať jde do uváděcího oddělení, tam potřebujeme šikovnou hlasatelku. Mělo to svá úskalí, protože už jsem nemohla tolik moderovat. K tomu jsem se naplno vrátila, až když hlasatelky skončily. Ale musím říct, že obě ty profese byly moc krásné. Jsou jiné, ale já jsem měla ráda obě.“
Po revoluci jste s manželem začali podnikat, ale nedopadlo to dobře.
„Nemohla jsem podnikat, protože jsem byla slušně vychovaná. Tím je řečeno všechno...“
Ale šli jste do toho...
„Ten nápad vlastně vznikl od divaček. Psaly mi: Paní Burešová, jak to děláte, že se takhle oblékáte, že se takhle češete, že vypadáte docela solidně? Poraďte nám, mám dceru… Tak jsem si řekla, že když chci radit, měla bych pro to něco udělat. Udělala jsem si kosmetický kurz a pak vizážistický.“
Abyste si mohli otevřít salon?
„Náhodou se u nás v ulici uvolnilo místo, bylo tam předtím nějaké agitační středisko. Manžel povídal: Hele, vzali bychom si půjčku, zrekonstruovali to a měla bys tady svůj salonek. Já do toho s tebou půjdu. Tak jsme si vzali půjčku od České spořitelny a vybudovali to.“
Kde se to tedy pak zvrtlo?
„Přišel zákon o mimosoudní rehabilitaci. Většinou to fungovalo tak, že člověk zůstal v cizině a někdo to tady dělal za něj. Přesně tenhle případ. Počkali si, až to vybudujeme, a pak nás z toho salonu vyhodili.“
Šli jste tedy jinam?
„Zachránil nás manželův kamarád, kterým vrátili v restituci barák. Řekl: Když jste v takovém maléru, udělejte si ten salon u nás dole. Někdo dobrý nám znovu půjčil, ale pak přišla ta stavební firma – nějaký pan doktor, měl titul vepředu i vzadu. Mě vůbec nenapadlo, že by někdo rozdával navštívenky a nebylo to prověřené. Na to jsem nebyla zvyklá, tak jsme mu uvěřili. Nakoupili jsme materiál, všechno zmizelo a on zdrhnul!“
Jak to tedy celé skončilo?
„Když jsme to po letech všechno konečně zaplatili, ten hodný majitel domu se zastřelil. A jeho děti nás vypudily bez náhrady. Je to na knihu, nerada se k tomu vracím...“
Tohle by spousta manželství neustála.
„Nás to naopak stmelilo. Petr v sobě spojoval partnerství i kamarádství. On mi všechno přál, což je samozřejmě důsledek lásky. Ale hlavně mi rozuměl, i po profesní stránce. Vždycky se říká: Ježišmarjá, dělají spolu v práci a ještě doma, to je hrozné. Nám to naopak vyhovovalo.“
Spolu jste začali dělat i velmi populární Kalendárium. Jak vzniklo?
„Tenkrát televize opomněla nějaké výročí a Petr dostal od programového ředitele pokyn vymyslet pořad, který by fungoval jako záchranná síť, aby se to už neopakovalo. Nejdřív to byl velmi statický pořad, seděli jsme jenom v čajovně u stolečku. Pak jsme chtěli, aby měl hravost. Petr začal vymýšlet věci, které diváky bavily. Tak začal klíčovat obrazy do modré plochy a vymýšlet věci, které diváky bavily. Já jsem visela na šibenici, dělala jsem ježibabu, vystřelili mě skrz skleněný strop, lezly po mně krysy, byla jsem myš. Já ani nevím, co všechno. To, co dnes umí umělá inteligence, jsme my dva vymýšleli doma na kanapi. A máme na to fanklub!“
S Bleskem spolupracujete už léta na projektech Zázrak Blesku a Blesk Tlapky. Hnacím motorem byl prý hlavně Petr.
„Byl blázen do zvířat a do pejsků zvlášť. Někdy mě to až lehce štvalo. Jednou jsme točili v psím útulku a já jsem se strašně bála, protože jednoho psa už doma máme. Říkala jsem si: Až on tam uvidí ty psy, on mi to všechno přitáhne domů! Měla jsem hodně práce mu to rozmluvit. Celý život podporoval i organizaci Helppes.“
Pak přišlo smutné období. Manžel onemocněl...
„Za všechno mohl covid – dostal ho a z toho měl zápal plic. A i když se z toho dostal, protože měl tvrdý moravský kořínek, organismus to poznamenalo. Samozřejmě že mě to vzalo. Ale když je někdo nemocný, nesmíte mu to dát najevo. Neustále ho povzbuzujete. Já jsem ho povzbuzovala celý život stejně tak, jako on mě. Bylo to velice těžké. Nakonec z toho byla mozková mrtvice a podle mě následek toho covidu. Organismus se prostě vyčerpal a už neměl sílu to dál zvládnout. Nečekala jsem to, i když tam byl věk.“
Dokážete si představit, že by vám do života vstoupil další muž?
„Ne. Zatím ne. Já už jsem stará dáma. Ale kamarády mám.“
Jak jste se dokázala vrátit do života? Chvíli to tak nevypadalo...
„Tak, že jsem začala znovu pracovat. Když pracujete a jste profesionál, nemůžete myslet na své osobní bolesti. Neznamená to, že úplně zapomenete, ale vaše mysl je někde jinde, musíte se soustředit na práci.“
Život se ale neodehrává jen v práci.
„Doma je to strašné, to je pravda. Ale mám okruh přátel, kteří mi pomáhají a nenechají mě být. Pořád mi říkali: Nesmíš být sama, pojď! A různě mě zvali. To je veliká pomoc. Veliká! Jsem strašně šťastná, že mám rodinu. Člověk je v životě postaven před dva úkoly: rodinu, nebo profesi. A jde o to, co ošidí. Mně se to podařilo vybalancovat, neošidila jsem ani rodinu, ani profesi. A vyplácí se to, protože rodina se ke mně chová krásně.“
Co byste poradila lidem, kteří po podobné ztrátě lámou nad životem hůl?
„Něčím se zaměstnat. Něčím opravdu záslužným a činorodým. To je to nejdůležitější.“
Na co se v nejbližší době těšíte?
„Užila jsem si Blesk Tlapky na Vypichu, ty mám hrozně ráda. A hlavně na Zázrak Blesku, kde budu potřetí patronkou. To je pro mě veliká čest. A kdo ví – třeba se něco chystá a budete mě na Blesk.cz i v deníku Blesk vídat pravidelně. Víc zatím neprozradím, ale je to něco, na co se opravdu těším. A prozradím jednu zajímavost – kdysi dávno jsem si nechala udělat horoskop a vyšlo mi, že mým životním údělem je předávat informace. Takže já to mám vlastně v osudu.“
Co byste si ke svému jubileu přála od života?
„Když řeknu zdraví, zní to jako klišé, ale je to to nejdůležitější. Můžete mít peníze, můžete mít všechno, ale bez zdraví vám to je k ničemu. Takže vždycky zdraví, trochu štěstí, protože bez štěstíčka je to taky špatné, a hodně lásky. Ty tři atributy.“
Ryzí Češka, trochu Italka...
Málokdo možná ví, že se Saskia Burešová narodila na Slovensku. „Ano, rodiče tam byli na služební cestě a na maminku to prostě přišlo dřív, než se čekalo...“ Hned se ale zase vrátili, tudíž tvrdí, že je ryzí Češka, dokonce Pražanka.
„I když maminka byla poloviční Italka. Když se na mě někdo podívá a řekne Sophia Loren, tak nevím, jestli by se to Sophii Loren líbilo. Ale ten italský temperament ve mně opravdu je, to nepopřu,“ směje se.
Hlasatelky braly jako prodavačky lahůdek!
Na svou práci hlasatelky často vzpomíná. „Byli jsme pro ty lidi něco jako přátelé. Oni se nám svěřovali, psali nám dopisy, kamkoli jsem přišla, otevírali mi svoji duši. Když jsem si představila, že na Štědrý večer sedí někde osamělý člověk a najednou k němu někdo mluví, tak on se už necítil tak sám. Říkala jsem si, že je to trošičku záslužná činnost. Ale taky jsem dostala dopis, že svádím jedné paní manžela přes obrazovku!“ vzpomíná pobaveně, přesto s vděkem. „To bylo moc hezké, i když jsme měli strašně nízké platy. Zhruba jako kdybych prodávala někde v lahůdkách. Patnáct set korun.“
Pro přátele Saša
- Narodila se v roce 1946, v občance má jméno Saskia, přátelé jí ale říkají Saša.
- V dětství si ji režisér vybral pro roli Barunky v Babičce, film se ale nakonec netočil.
- V roce 1967 vyhrála veřejný konkurz v přímém přenosu do pořadu Poštovní schránka po boku Edy Hrubeše. Hlasovala odborná porota i diváci doma.
- S manželem, režisérem Petrem Obdržálkem (†84) byli svoji od 29. ledna 1972, mají syna Petra.
