V Česku jste po letech navštívil přátele a představil knihu Já, Karel Gott a můj život v emigraci. Čím pro vás Karel byl?
„Dělal jsem mu manažera pro Ameriku a Kanadu přes třicet let. Jsem Karlovi nesmírně vděčný, že mi dal takovou důvěru. Vždycky jsem pro něj chtěl to absolutně nejlepší, zkrátka nej, nej, nej. V knížce na to vzpomínám... Když jsem objednal největší limuzínu na světě a Karel ji uviděl, úplně se vyděsil a říká mi – cos to proboha objednal, vlak?! Mělo to v sobě jacuzzi, nahoře sluneční terasu a vzadu dvojitou nápravu."
Pro Karla jen to nejlepší?
„Jistě! Zajišťoval jsem pro něj ty nejlepší haly. Jednou jsme hráli v jedné z deseti akusticky nejlepších hal na světě. Měli tam klavír, na který hrával slavný jazzový klavírista Oscar Peterson. Místní produkce se mě ptala – chcete ten Petersonův klavír? Říkám – samozřejmě, že chceme! Byla k tomu taková kronika, kam jsme se museli podepsat, protože každé použití toho piana se muselo zaznamenat. Stálo mě to tehdy extra dvě stě padesát dolarů. Karel se pak smál – myslíš, že to bylo nutné? Odpověděl jsem mu – Karle, to je další třešnička na tvůj dort!“
Jak vaše spolupráce začala?
„Začalo to celé někdy po roce 1980. Karel měl mít koncert v Atlantic City. Já se to náhodou dozvěděl, ale zjistil jsem, že o tom nikde nikdo neví, nebyla žádná
reklama, zkrátka nic. Zavolal jsem přímo Karlovi, protože jsme se znali ještě před mou emigrací. Karle, je to pravda, nebo si to někdo vymyslel? Máš mít za tři týdny koncert v Americe a nikde nevisí ani jeden plakát... A tak jsem se toho chopil a začal to organizovat. Za tehdejšího režimu to fungovalo tak, že když někdo z východní Evropy přijel do USA koncertovat na pracovní víza, musel mít oficiálně registrovaného manažera, který byl americkým občanem. Kdyby se cokoliv stalo, úřady potřebovaly konkrétního odpovědného člověka, kterého budou popřípadě honit.“
Pro českého zpěváka nebylo samozřejmé vystupovat v USA. Využil toho nějak?
„Vzpomínám, jak jsme šli v Las Vegas nakupovat videokazety, protože Karel miloval staré americké filmy a westerny. Když jsme nakoupili, hrozně se těšil, jak si doma udělá fantastický večer sám pro sebe. Později mi vyprávěl, jak to dopadlo. Sjezdil prý půlku Prahy, nakoupil si zákusky, čerstvé ovoce, přinesl kufr plný kazet, zasunul první do přístroje – a na obrazovce jenom sněžení. Prošel celý kufr kazetu po kazetě a všude jenom čisté sněžení. Teprve pak se dozvěděl, že v Evropě se používají systémy PAL a SECAM, zatímco v Americe máme formát NTSC...“
Pomáhal jste organizovat oba slavné koncerty v Carnegie Hall. Jak Karlův samostatný v roce 2000, tak i druhý, kde vystupovala Helena Vondráčková a on byl jejím hostem.
„Ano. Když jsem to tehdy Karlovi navrhl, na rovinu mi řekl – co blázníš, Jirko, v New Yorku na mě nikdo zvědavý nebude... Carnegie Hall byla v té době určená výhradně pro operní zpěváky a vážnou hudbu. Pár lidí mě později napadlo za to, že jsem tvrdil, že Karel s Helenou byli první Češi, kdo dobyli Carnegie Hall. Ten dům má tři různé koncertní síně. První je Recital Hall pro dvě stě šedesát lidí, druhá je Zankel Hall s asi šesti sty místy a ta největší síň se jmenuje Stern Auditorium a pojme 2804 diváků. A Karel s Helenou byli první čeští popoví umělci, kteří kompletně vyprodali tenhle hlavní obrovský sál.“
Bylo náročné to zařídit?
„Příprava koncertu mi trvala čtyři a půl roku. Třikrát mi to americké úřady celé zrušily. Poslední verze zamítnutí byla, že Karel Gott se narodil v komunistickém státě a zúčastňoval se tehdejších režimních akcí. Nosil jsem jim kufry plné podkladů, které pak bez milosti vyházeli do koše. Ale nevzdal jsem to. Nakonec mi hlavní manažerka schválila termín, který ale připadal na svátek Roš ha-šana, což je židovský Nový rok. V New Yorku během tohoto svátku není v celém městě ani noha. Dosud držel rekord v návštěvnosti během tohoto svátku slavný Charles Aznavour, který sice byl na absolutním vrcholu kariéry, ale sál nenaplnil ani z poloviny. A Karel ho dokázal kompletně nacvakat!“
Bylo to pro vás jako organizátora náročné i finančně?
„Celá sranda tehdy stála sto dvacet tisíc dolarů. Jen světelná a zvuková aparatura na jediný večer byla za čtyřicet dva tisíc dolarů. Karel se mě pak ptal – no a to je teď naše, ne, to jsi koupil... Musel jsem ho zklamat – není to naše, Karle, to byl jenom pronájem na dnešní noc... Když se udělala finální bilance a vyplatil jsem všechny náklady, zbyl mi čistý zisk kolem třiceti tisíc dolarů. Z těch peněz jsem pak ještě pronajal soukromou loď Star of America a uspořádal pro Karla a Helenu jako pro krále a královnu okružní plavbu kolem Manhattanu. Jarda Tatek s Marií Formáčkovou z toho pak vydali nádhernou knížku Dobytí ráje.“
Vzpomenete si na vaše úplně poslední setkání s Karlem?
„To je nesmírně dojemný příběh. Karel mi sám zavolal, když jsem byl zrovna v Praze – Jiříku, seš tady a vůbec se mi neozveš, ty jsi ale pěkný kamarád, musíme dát aspoň kafe... Dorazil jsem za ním druhý den v sedm hodin večer do bytu, který měl provizorně pronajatý, protože se Bertramka zrovna předělávala. Z plánované jedné hodiny bylo nakonec dvanáct hodin čistého času. Povídali jsme si celou noc. K ránu už jsem viděl, že musím jít. Jak se, chudák, zvedal, bolestivě sykl. Byl ve velkých bolestech.“
Bylo to těžké loučení?
„Šel se mnou sám až k výtahu. Nastoupil jsem, zmáčkl knoflík, otočím se a – Karel stojí ve výtahu vedle mě! To samé se opakovalo dole v přízemí. Vystoupil se mnou
a znovu jsme stáli ve vestibulu a strašnou dobu se loučili. Nakonec říkám – Karle, ahoj, už vážně musím vyjít ven... Vyšel jsem na ulici k brance, otočím se a on stojí
venku zase vedle mě. Stáli jsme tam u té branky ještě asi dvacet minut. Najednou se Karel tak zvláštně podíval kolem sebe, udělal krok ke mně, pevně mě objal, položil mi hlavu na rameno a potichu povídá – Jirko, my jsme toho spolu strašně moc zažili, měl jsem za svůj život desítky a desítky různých manažerů, ale my dva jsme u toho všeho byli opravdoví kamarádi... Karel, to byla zkrátka neuvěřitelná noblesa.“
Před svou manažerskou dráhou jste pracoval jako šéf banketů v Ambassadoru, nejslavnějším hotelu Hollywoodu.
„Ano, tam jsem se stal přímým svědkem atentátu na senátora Roberta Kennedyho, který byl zastřelen přímo v naší hotelové kuchyni v roce 1968. Jako šéf banketů jsem s ním přicházel do styku téměř každý den, chodil za mnou osobně objednávat jídlo pro své studenty a dobrovolníky, co tam zadarmo pracovali na jeho volební kampani.“
Pamatujete si, jak se to tenkrát událo?
„Úplně přesně, jako by to bylo včera! Ten osudný večer se v našem sále slavilo jeho vítězství v kalifornských primárkách. Po projevu měl ze sálu odejít hlavním vchodem,
jenže tam to bylo neuvěřitelně ucpané lidmi a nedalo se projít. Jeho bodyguardi přiběhli k nám do kuchyně a ptali se, jestli by mohli jít zázemím, protože věděli, že se tam dá projít na parkoviště. Stáli jsme u velkých lítaček, tři hlavní šéfové kuchyně vedle sebe, a Robert Kennedy šel uličkou, každému z nás osobně podal ruku, poděkoval za spolupráci a usmál se. S doprovodem prošel dveřmi do chodby. Během deseti minut přiběhl jeden španělský číšník, Felix se jmenoval, a nepříčetně křičel
– střelili Kennedyho v chodbě! Celá kuchyň se tam rozběhla. Viděl jsem ho ležet na zemi, v náruči našeho pomocníka z umývárny nádobí Juana Romera, který ho tam zvedal.“
Viděl jste i jeho vraha?
„V historii je vždy všechno trochu jinak, než se pak oficiálně píše. Palestinec Sirhan Sirhan, který ho údajně zastřelil, měl u sebe malou pistoli na osm nábojů. Po jeho zatčení zjistili, že jeden náboj mu zůstal v hlavni, takže mohl vystřelit maximálně sedmkrát. Jenže vyšetřovatelé na místě činu v té chodbě napočítali celkem třináct kulek! Sám Bobby Kennedy měl v sobě tři kulky, které prokazatelně nebyly vystřelené ze Sirhanovy zbraně. Navíc přímo v dřevěném rámu našich kuchyňských lítaček byly zavrtané další dvě kulky. Reportéři tam chodili a fotili si ty díry...“
To už muselo být otravné...
„Už toho bylo moc, tak třetí den ráno přijela stavební firma, ten kus dřevěného rámu s těmi kulkami zevnitř kompletně vyřízla, namontovala nové zárubně a bylo po fotografování i po důkazech. Před časem jsem v televizi sledoval pořad Poklad z půdy a Honza Rosák tam jako zajímavost povídá, že ten dřevěný rám dveří z hotelu Ambassador, ve kterém byly zavrtané kulky z atentátu na Roberta Kennedyho, byl upravený v krásné vitríně a na světové aukci se vydražil v přepočtu za dvaatřicet milionů dolarů. Takže vidíte, takhle to tehdy bylo. Byl jsem u toho, když se psala americká historie.“
Jak vznikal rozhovor
Jiří Suchánek kromě manažerování českých zpěváků v USA pracoval jako stavebník, provozovatel a majitel restaurací – ta nejslavnější a celosvětově známá byla Zlatá Praha v New Yorku. Svou poslední návštěvu Prahy si užil, ale... „Jen mě štve, že z těch, se kterými jsem se celý život přátelil, už tu skoro nikdo není. Můj adresář je plný jmen, kterým se nikdy nedovolám,“ vzpomínal nostalgicky na Gotta, Pilarovou, Matušku a mnohé další.
