Jitko, na červeném koberci v Karlových Varech jste se letos objevila v šatech, které vznikly z použitého saka ze secondhandu. Máte ráda věci z druhé ruky?
Moc. Šaty pro mě vznikly v rámci soutěže pro mladé návrháře pod záštitou Mattonky a mě ten koncept udržitelnosti okamžitě nadchl. Vítězná designérka Bára Kotěšovcová do nich sako zapracovala úplně celé, nezbyl ani kousek látky.
Letos jste byla na zahájení festivalu na červeném koberci úplně poprvé. Jaký to byl pocit sledovat světové hvězdy zblízka?
Bylo to boží. Seděla jsem tam jako princezna a přišlo mi neuvěřitelné, že vidím Dustina Hoffmana nebo Jesseho Eisenberga naživo. Sice jsem s nimi osobně nemluvila, ale dýchala jsem stejný vzduch a to mi úplně stačilo.
Vy jste herečkou být nechtěla?
Já jsem to dokonce zkusila! Když jsem vyhrála Miss, jednou z cen byl měsíční kurz herectví v New Yorku. Celý měsíc jsem se tam poctivě snažila a měla jsem ze sebe docela dobrý pocit. Jenže na závěr jsme natáčeli finální video. Když mi ho pak poslali, okamžitě mi došlo, že herectví moje cesta nebude. Představte si opravdu špatného herce, který strašně přehrává a vůbec o tom neví. Zkrátka to bylo hrozné. Mě by to sice bavilo, ale problém je, že na mně jde hned poznat, když něco hraju.
Byla jste si jako holka vědoma toho, že jste krásná?
Vůbec ne. Já jsem si spíš vědoma toho, že se umím dobře namalovat, a vím, jak se správně „nahodit“. Když namalovaná nejsem, tak si zas tak krásná nepřijdu. Jako holka na gymplu jsem nosila brýle a přišla si spíš neviditelná. Lidé mi sice občas řekli, že mi to sluší, ale nebrala jsem to osobně.
Co vás tedy přimělo se do soutěže krásy přihlásit?
Byl to čistý pragmatismus a byznys. Chodila jsem tehdy řadové přehlídky jako obyčejná modelka. Pamatuji si, jak na jednu akci přijela tehdejší Miss Eliška Bučková. Šly jsme úplně stejnou show, ale Eliška si jako hvězda mohla vybrat ty nejlepší šaty, zatímco já dostala to, co na mě zbylo. A hlavně – ona za tu stejnou práci dostala desetinásobný plat než já. Tehdy mi došlo, že pokud se chci v Česku kariérně posunout a vydělávat, musím tu Miss vyhrát taky. Úplný zlom pak nastal po vítězství, kdy se celý ten narativ otočil a lidé mě začali veřejně hodnotit na internetu. Psali mi: „Teda, na to, že vyhrála Miss, je docela strašná.“ To mi tehdy samozřejmě moc nelichotilo.
Teď na festivalu spíš obrážíte večírky, nebo plánujete i nějaké filmy?
Ráda se podívám na dobrý film, ale od té doby, co mám dceru, jsem spíš seriálová fanynka – je to časově méně náročné. Většinou večer unavená „vytuhnu“ hned po uspávání a den pro mě končí. Ale zítra mám volno, tak plánuji zajít do kina. V pondělí navíc dávají dětský film, tak chci vzít dceru s sebou a udělat si hezké odpoledne.
Malá je tu s vámi?
Dorazí až zítra, teď je ještě v Praze s dědou. Jakmile přijede, končí mi večírky a jde se uspávat. Ale moc se na ni těším. Je společenská a baví ji být mezi lidmi. Před chvílí mi vizážistky v make-up studiu říkaly, ať ji klidně přivedu ukázat. Určitě tam zajdeme, myslím, že se jí ty krásné šaty a šminky budou líbit a užijeme si festival zase trochu jinak.
Nedávno médii proběhl váš emotivní příspěvek o tom, že se váš partner kvůli fotbalu stěhuje do Portugalska, ale vy s dcerou zůstáváte v Česku. Byla jste docela emotivní.
Mně ale přijde správné ukazovat realitu. Sama na sítích vyhledávám obsah, který je opravdový. Nedělá mi dobře sledovat profily, které vypadají jako dokonalé billboardy na štěstí – kde se všem daří a všechno je bezchybné. Považuji za důležité dávat sledujícím vědět, že i my prožíváme těžké chvíle. Vytváří to bezpečné prostředí, kde se pak všichni cítíme lépe a můžeme se podržet.
Jenže sociální sítě s sebou přinášejí i anonymní závist a hejty.
Tam se bohužel vyrojilo hodně nevyžádaných rad a tvrdých soudů, což mě mrzelo. Lidé do našeho vztahu nevidí, ale měli hned jasno – někdo psal, že jsem sobecká já, druhý, že on, a že se určitě rozejdeme. Na Instagramu mám kolem sebe komunitu, se kterou konstruktivně sdílíme tipy, jak takové situace zvládnout, ale na YouTube to zasáhlo širší publikum lidí, kteří mě vůbec neznají a měli potřebu útočit. To mi nebylo příjemné.
Litovala jste, že jste to video vydala?
Bezprostředně po té vlně komentářů ano. Ale už jsou to dva týdny, emoce opadly a já si pořád stojím za tím, že sdílet upřímné věci má smysl. My jsme s partnerem v minulosti veřejně mluvili třeba i o tom, že chodíme na párové terapie. Spousta lidí to tehdy interpretovala tak, že prožíváme krizi a je to náš konec. Přitom my s tím byli oba v míru. Věděli jsme, proč tam chodíme, že nám to pomáhá, a bylo nám jedno, co si kdo myslí. Tohle mě paradoxně bolelo mnohem méně než ty reakce na stěhování do Portugalska.
Kde berete energii, když potřebujete po tom všem shonu naprosto vypnout?
Mám obrovské štěstí, že mám malou dceru. Každý večer jí čtu, ležíme spolu v posteli, povídáme si a to je náš posvátný moment. A když chci vypnout úplně sama, hrozně mě baví inline brusle. Sice mi už rok leží v předsíni, protože kolem nich pokaždé projdu a radši jdu prát nebo uklízet, ale pohled na ně mě nabíjí nadějí, že už se brzy konečně odhodlám a vyrazím.
