Na akci 90 růží pro Helenu podle jednoho z organizátorů Jana Zálužského dorazilo několik tisíc lidí. Na herečku tak před velkým publikem vzpomínali třeba Zdeněk Troška, Yvetta Blanarovičová, Míša Kuklová, spisovatelka Marie Formáčková nebo Marek Kališ. „Helena Růžičková je prostě fenomén. Byla, je a bude. Je to už 22 let, co tu není, ale já mám takovej pocit, jako kdyby tady byla na chalupě s tím, že mi příští týden zavolá. Je to pořád hmatatelné a Helena byla neuvěřitelná,“ říká Troška.
A Kališ jen souhlasí: „Když jsem u filmu začínal, tak mi říkávala, že z filmových hvězd nemám být nervózní. S tím, že všichni jsme si rovní. Všichni. Ona mi říkala: ‚Marku, z nikoho se neposer, uvědom si, že všichni máme jen jednu díru do p*dele, tak co,‘“ usmívá se. Hoštická oslava nabídla návštěvníkům i možnost vyfotit se či si nechat podepsat knížku o slavné trilogii.
Růžičková se nesmazatelně zapsala do dějin české kinematografie. Její životní příběh byl plný kontrastů, skrytých talentů a hlubokých osobních tragédií.
Málokdo ví, že Helena Růžičková (rozená Málková) se původně nevydala na dráhu komičky, ale směřovala k umění, které vyžaduje absolutní ladnost a lehkost – k baletu. Narodila se v roce 1936 v Praze a už od dětství navštěvovala baletní školu tehdejšího Národního divadla.
Ačkoliv ji touha po herectví nakonec zavedla na zkoušky na DAMU, paradoxně tam nebyla přijata kvůli nedostatku talentu. Helena se však nenechala odradit. Začínala jako jevištní technička a k herectví se propracovala skrze divadelní praxi a přirozený talent, který nešlo přehlédnout.
Její filmová kariéra nabrala na obrátkách na přelomu 60. a 70. let. Prvním obrovským úspěchem byla trilogie o rodině Homolkových (Ecce homo Homolka, Hogo fogo Homolka, Homolka a tobolka), kde ztvárnila snachu Hedvu. Její taneční scény a hádky s filmovým manželem Františkem Husákem patří k pokladům české komedie.
Skutečný kult z ní ale udělal režisér Zdeněk Troška, když ji obsadil do role svérázné mámy Škopkové v komediích Slunce, seno… Růžičková do role vložila obrovský kus své vlastní živelnosti. Mnohé repliky byly improvizované a slavné facky, které ve filmech rozdávala (včetně té vlastnímu synovi Jiřímu), byly naprosto reálné.
„Já ty facky prostě neumím hrát falešně. Buď ji dám pořádně, nebo vůbec,“ vzpomínala později s úsměvem.
Za maskou hlučné komičky se skrývala velmi citlivá a hluboce spirituální žena. Helena Růžičková byla po celý život známá svou schopností věštit z kávové sedliny a z ruky. Mezi její „klienty“ patřila celá řada kolegů z umělecké branže. Traduje se, že mnoha lidem předpověděla zásadní životní zvraty, úspěchy i nemoci s mrazivou přesností. Sama o sobě říkala, že je pouze prostředníkem věcí mezi nebem a zemí.
Dokázala také excelovat v dramatických rolích. Její výkon v seriálu Vlak dětství a naděje (1985), kde si zahrála kuchařku Annu Urbanovou po boku Stanislava Zindulky, dodnes dojímá diváky svou lidskostí. Její věta „Na tragický život já jsem pes!“ se stala legendární.
Osud k Heleně v osobním životě nebyl vůbec milosrdný. Celý život prožila po boku milovaného manžela Jiřího Růžičky st., se kterým měla syna Jiřího. Jiří Růžička ml. šel v matčiných stopách, stal se rovněž hercem a vytvořili spolu nezaměnitelnou dvojici.
V devadesátých letech však syn Jiří vážně onemocněl a v roce 1999 po dlouhém boji v nemocnici zemřel. Pro matku to byla ta nejtěžší rána. Krátce nato, v roce 2003, podlehl infarktu i její manžel.
Sama Helena v té době už sváděla hrdinský, velmi medializovaný boj s rakovinou žaludku. Prodělala desítky chemoterapií, ale do poslední chvíle neztrácela optimismus a naději. O svém boji s nemocí dokonce napsala několik otevřených knih (např. Deník mezi životem a smrtí), kterými dodávala sílu tisícům dalších pacientů.
