Kromě moderování se věnujete i psaní. Napsal jste knihu o rétorice s Janem Přeučilem, ty předchozí byly o štěstí, o ájurvédě, máte i sbírku básní. Jaký žánr vás jako autora baví nejvíc?
„Rozsah je opravdu pestrý a asi vyplývá z mé povahy. Jsem takový celoživotní »zkoušeč«. I když se své profesi zpravodajství držím pevně už hodně dlouho, vedle toho rád zkouším různé věci. Neberu to jako profesionální útěk, ale spíš jako doplňování obzorů.
Dal jsem dohromady sbírku básní Osudová životních šansoniérů, pak jsou tu knížky z našeho oboru – s docentkou Jitkou Vysekalovou jsme napsali Jak být přesvědčivý a neztratit se v davu a s Honzou Přeučilem Nebát se a mluvit. Tam se vzájemně zpovídáme, jak nemít trému a jak vystupovat před lidmi.
No a pak jsou motivační knihy jako Štěstí se dá naučit nebo Žij teď, kde s mým partnerem Vláďou popisujeme objevování ájurvédských vesniček v Indii.“
Zároveň dodáváte, že nikoho štěstí naučit nemůžete. Necítíte v tom rozpor?
„Vůbec ne. Můžete si přečíst tisíc a jednu poučku o tom, jak být šťastný nebo jak lépe mluvit před lidmi, ale pokud si to jen uložíte do paměti a nenaučíte se to prožít, je vám to k ničemu. Každý z nás si musí v životě prošlápnout vlastní cestu.
Na svých přednáškách lidem hned na začátku říkám – přátelé, na rovinu, já vás tady nic nenaučím… Je to taktické, protože pak nikdo nemůže chtít vracet peníze, kdyby mu to nešlo. Ale vážně… Jako řečník musíte hned na začátku překvapit.
Já jen popisuji, co funguje mně a jak jsem bojoval se svými strachy. Ten druhý krok je na čtenáři. Musí se zamyslet – Voříškovi to funguje takhle, co kdybych to taky zkusil… Přestože mu třeba nezabere přesně to samé, ale jen když o tom začne přemýšlet, přijde na správnou cestu.“
Vy podle svých slov rád žijete? Působíte vyrovnaně a spokojeně, takže otázka, zda jste šťastný, je asi zbytečná?
„Každý má o sobě nějaké pochybnosti, něco se mu nedaří, haní se. Slabá chvilka přijde na každého – na někoho každou hodinu, na někoho jednou za rok.
Mozek nám sice hodně pomáhá, ale zároveň nás i shazuje. Hází nám černé myšlenky, hlavně v noci kolem druhé nebo třetí ráno, kdy se člověk probudí s vytřeštěnýma očima a už neusne.
My lidé se sami se sebou de facto nemáme rádi. Žijeme se sebou čtyřiadvacet hodin denně, ale jsme si těmi největšími otrokáři. Pořád se kritizujeme – ježíš, jak to vypadám, co jsem si to vzal na sebe...
Máme v sobě naučené vzorce a ohlížíme se, co si o nás ostatní pomyslí. To nás ničí. Proto říkám – první přikázání je: Mějte se rádi! Protože když se budete mít rádi, pak teprve můžete mít rádi ostatní kolem sebe, protože víte, co láska je. Ale nesmí promlouvat sobecké ego.“
To se lehce řekne, ale mnohem hůř udělá. Jaký je váš osobní recept na to mít se rád?
„Přesně jste to vystihl – lehce se řekne… Je to trénink na celý život. Výhodou je, když už víte, co se vám děje v hlavě.
Moje kamarádka má byt vytapetovaný heslem: Vám ještě opravdu záleží na tom, co si o vás ostatní pomyslí?
Je to nesmírně těžké. I já vyjdu ven a říkám si – ježíš, tohle jsem si vzal na sebe? Nebo kdybych měl víc vlasů – mám nový účes, co tomu lidi řeknou? Pak si ale v duchu musím říct – Karle, kašli na to! Řekl bych si to i ostřeji, ale u vás nemůžu.“
Vám osobně tedy záleží na tom, co si o vás lidé myslí?
„Rád bych řekl, že ne, ale lhal bych vám. Je to součást profese, vytváříte značku, image, mluvíte za televizi.
S Klárou Doležalovou jsme v hlavních zprávách na Primě vidět a slyšet, je třeba dávat pozor, abychom nezkazili značku nejen sobě, ale i celému týmu CNN Prima NEWS.
Takže do jisté míry záleží, ale s přibývajícím věkem se snažím pracovat na tom, aby se mě to nedotýkalo tak hluboce. K čertu s tím.“
Kdo ve vás probudil ambici věnovat se moderování?
„Štěpánka Haničincová a Čertík Bertík. Jako dítě jsem se na ně díval v televizi a ten svět mě fascinoval. Myslel jsem, že lidé v televizi bydlí, a bál jsem se, že se budu muset nějak zmenšovat, abych se tam vešel. Takže jsem raději nechtěl růst.
Vyrůstal jsem v malé vesnici Kamenný Most u Kralup, pak v Kralupech. Maminka byla kuchařka ve škole, kam jsem chodil, což byla výhoda i nevýhoda – učitelky jí o všech mých průšvizích hned referovaly u oběda. Tatínek byl stavbyvedoucí. Žádné umělecké sklony v rodině nebyly, ale Štěpánka s Bertíkem to v mých očích jistili.“
Do televize jste nastoupil už v roce 1985.
„Vyhrál jsem tehdy konkurz na programového hlasatele Československé televize. Byla to obrovská škola.
Mým velkým mentorem byl Miloš Frýba. Zasvěcoval mě do tajů práce před kamerou a se svým suchým humorem hodnotil moje vysoké čelo – člověče, ty to máš výborný, máš kouty, to ženský berou…
Tehdy ještě netušil, co u mě bere doopravdy, ale byl jsem mu vděčný, jak mě do moderování zasvěcoval.“
Nebyl jste jen hlasatelem, moderoval jste i pořad Vysílá studio Jezerka.
„Měl jsem štěstí na skvělé lidi. Potkal jsem Boženu Jirků, skvělou dámu, která tehdy pracovala v redakci publicistiky. Vzala mě do vysílání Jezerky, kde jsem dělal i scénáře a dokumenty.
V roce 1989 jsme natáčeli populární Sondy, kde se už ukazovaly věci, které tehdejšímu oficiálnímu proudu nebyly po vůli.
Život je zajímavý, stačí se mu neuzavírat. Jediný konkurz, kde jsem kdy neuspěl, byl kdysi na Primu, když ještě začínala jako Premiéra. Tehdy mě nevzali, a vidíte, dnes jsem tam.“
Stala se pro vás televizní obrazovka drogou?
„Televize i rádio mají v sobě obrovskou magii. Nedokážu přesně vysvětlit proč, ale vždycky mě to lákalo. Jak říkám, když se člověk neuzavírá, osud si ho najde.“
Bojoval jste v začátcích s trémou?
„Tréma je svazující, ale je to výzva. V knížce s Honzou Přeučilem popisujeme různé techniky, jak se zklidnit, ale nejzákladnější technika je si to »odsedět« a natrénovat.
Trémy se dá časem zbavit, ale zodpovědnosti ne. Mám v sobě velký pocit zodpovědnosti vůči divákům i kolegům, kteří zpravodajství připravují. Každý třeba i přeřek je pro mě kaňka na práci skvělého týmu, který zprávy připravuje.“
Stávají se vám často »přežblebty«?
„Stávají. Třeba místo historické budovy řeknete hysterická budova – a hned si představíte, jak ty domy na sebe v centru města křičí.
Důležité je se neodbourat. Někdy stačí se na diváka jen pousmát, dát mu najevo, že o tom víte. Pokud se začnete omlouvat a opravovat, často se zamotáte ještě víc.“
Zažil jste jako moderátor nějaký opravdový průšvih?
„Ano, a cítil jsem se tehdy jako úplný k*etén, ale musel jsem moderovat dál.
Šlo o akci na Pražském hradě za přítomnosti Miloše Zemana. Scénář byl připravený, sál narvaný k prasknutí. Jenže prezident dlouho nešel a já musel pořád improvizovat.
Když konečně přišel signál, že prezident jde, spadla ze mě zodpovědnost a do mikrofonu jsem zahlásil – dámy a pánové, prezident republiky, pan Václav Zeman!
Lidé se začali smát, Zeman se tvářil divně. Chtěl jsem to rychle napravit, nadechl se a z plných hrdel zakřičel – dámy a pánové, pan Milan Zeman!
Měl jsem totální »blikanec«. Pan prezident to pak hned komentoval, že nemá rád, když si ho pletou s Václavem Klausem.
Tahle historka mi dala hodně práce, než jsem ji dokázal zveřejnit, ale je to součást toho mít rád sám sebe – umět si přiznat chybu a nesnažit se být za každou cenu dokonalý. Byl jsem za blbce, ale dostal jsem se z toho.“
Pracoval jste pod Vladimírem Železným na Nově, kde jste strávil čtrnáct let. Jaká to byla škola?
„Zásadní. Vladimír Železný nám vytvořil tvář. Tehdy jsme začínali – Lucie Borhyová, Nicol Lenertová, Rey Koranteng.
Učil nás, že zprávy může moderovat i cvičená opice, ale moderátor je tam od toho, aby se uměl rozhodnout, když se něco stane. Špatné rozhodnutí neexistuje, špatné je se nerozhodnout.“
S Nicol Lenertovou jste byli sehraná dvojice. Pak ale přišel zlom, kdy Nicol ze dne na den zmizela. Jaké to pro vás bylo období?
„Bylo to obrovské překvapení. V pět odpoledne ještě nebyla ve zpravodajství a nikdo nevěděl, co se děje. Měl jsem o ni strach, byli jsme tehdy hodně blízcí přátelé.
Spekulace byly různé, ale já o tom fakt nevěděl. Kdybych byl cynik, řeknu, že to byla skvělá reklama – každá reklama je dobrá, nejhorší v profesi je, když jste lidem jedno.
S Nicol jsme se pak po čase potkali a všechno si vyříkali. Umění odpustit a propustit je pro život zásadní. Pokud neodpustíte, nosíte si tu zlost pořád v sobě.“
Moderátorské partnerky jsou v televizi věda. Měl jste na ně štěstí?
„Měl jsem obrovské štěstí. A to jsem nikdy do výběru partnerek nemohl mluvit, byly mi přiděleny.
Železný nás dal dohromady s Nicol obrazově a graficky, pak přišla Jana Adámková, Markéta Fialová a teď už třináct let moderuji s Klárou Doležalovou.
Divák vycítí, jestli tam ta chemie je. Jsem sice moderátorsky promiskuitní, ale za své »holky« jsem vděčný. Koukejte se na nás na CNN Prima NEWS od 18:55!“
Jak moc je pro vás v životě důležitá láska v tom partnerském smyslu?
„Láska začíná u nás samotných. Pokud se člověk neumí mít rád, nemůže mít rád nikoho jiného. Důležité je, jestli je to láska sobecká, která druhého omezuje, nebo láska dávající svobodu.“
S partnerem Vláďou jste už přes dvacet let. Prý jste se seznámili tak, že jste ho málem přejel na přechodu?
„Ano, jsem lovec, tak jsem zaútočil rovnou vozem! Zaujal mě hned na první pohled, fyzično tam hraje roli vždycky.
Pak i to, že byl z oboru, moderoval tehdy na Evropě 2, takže jsme měli společná témata.
Celý život nás spojuje, že se spolu pořád smějeme a máme stejné zájmy, hlavně cestování.“
Jak se láska proměňuje v toku času?
„Proměňuje se hlavně vztah. Po růžových brýlích přijde realita a vy si musíte nastavit mantinely.
My máme s Vláďou pravidlo pěti minut. Když se pohádáme, nesmíme spolu nemluvit déle než pět minut. Hrdost vám často brání jít jako první, ale tohle pravidlo vás donutí se k sobě vrátit.
A nejdůležitější je nesnažit se druhého předělat. Nikoho nepředěláte. Buď ho takového chcete, nebo ne.“
Uvažovali jste někdy o dětech nebo o adopci?
„Máme kolem sebe hodně dětí, synovce a neteře, které máme moc rádi.
Uvažovali jsme o tom, ale nakonec jsme od toho upustili. Necítíme se na tu obrovskou zodpovědnost. Nechtěli jsme mít dítě jen jako módní záležitost.
Formovat člověka od narození je velký úkol a my se rozhodli věnovat energii rodině a dětem, které už kolem nás jsou.“
Jak vznikal rozhovor
Na Karlu Voříškovi je vidět, že má rád lidi a zábavu. Přitom doma je prý klidnější. „Jsem společenský, ale ticho je pro mě lék. V autě neposlouchám hudbu, přemýšlím si. Rád sáhnu po knížce, dobrém víně nebo si s Vláďou sedneme u krbu, koukáme do ohně a spolu mlčíme. To, že víme, že jsme vedle sebe, je nejvíc,“ říká.
