"Zvratky jsem měla i pod postelí," přiznává Jana z Královen Brna, která 23 let bojovala s bulimíí

Královny Brna mnozí diváci označují za bizár. A Jana jim mezi ostatní „dokonalé“ protagonistky příliš nesedí, působí až příliš normálně. Ona sama přiznává, že ji nabídka účasti v pořadu nejdřív zaskočila. „Říkali, že to bude dokument na pomezí reality show, mapující život žen z Brna,“ popisuje. Původně si ani nemyslela, že do formátu zapadne. „Během telefonického rozhovoru se mě z produkce třeba ptali, co nejdražšího jsem si kdy koupila. Jestli třeba nějakou kabelku a podobně. Řekla jsem, že nic takového, že to není můj svět. A tak jsme se shodli, že pro tento formát nejsem ten správný typ,“ směje se.

Po pár měsících ji ale oslovili znovu s tím, že přesně někoho, jako je ona, potřebují. Promýšlela to, ale nakonec kývla. Měla totiž jasný plán.„Daly každé z nás volnou ruku v tom, na jaké téma se chceme zaměřit. A já chtěla otevřít téma poruch příjmu potravy,“ vysvětluje. Režisérka se jí prý na to konto ptala, jestli se nebojí nálepky bulimičky. „Ale proč bych se měla bát? Nikoho jsem neokradla ani nezabila, nemám se za co stydět. Pokud to může někomu pomoct, tak o tom budu mluvit,“ vysvětluje Jana. A reakce na sebe nenechaly čekat. „Od odvysílání Královen Brna se mi ozývá skoro každý den nějaká žena, která poruchou příjmu potravy trpí nebo trpěla,“ tvrdí.

Sama přitom zažívala velmi temné období, které trvalo přes dvacet let. „Zvracela jsem, kdekoliv to šlo. Když to nešlo na záchodě, tak prostě jinde. Měla jsem zvratky i pod postelí, všude byl zápach. Byl to vlastně strašně ponižující způsob života,“ popisuje otevřeně. Okolí podle ní tušilo, že s ní není něco v pořádku, ale nevědělo přesně co.

Prsa jako zrcadlo doby. Trendy se měnily podle válek i ideálů krásy

Bulimie je závislost

Bulimie je podle Jany stejná, jako jakákoliv jiná závislost. „Je to úplně stejné jako u alkoholika nebo narkomana. Je to únik. Pro mě ta moje „droga“ fungovala tak, že jsem si nakoupila kvanta jídla a celé odpoledne, když nikdo nebyl doma, jsem jen jedla a zvracela. Pořád dokola,“ vzpomíná. Zpočátku to přitom může působit neškodně. „Máte pocit, že jste našla kouzlo, že můžete jíst, co chcete, a nepřiberete. Ale je to lež, kterou si nalháváte. Neškodné to není ani omylem,“ dodává.

U Jany přišel zásadní zlom až po dlouhých letech, a tím rozhodujícím faktorem byla její rodina, především děti. „Nechtěla jsem, aby to viděla moje dcera. Aby jí přišlo normální, že maminka žije a funguje takhle. Tyhle věci se do dětí vždycky otisknou,“ říká. A tehdy si uvědomila, že chce žít jinak.
„Prožila jsem obrovskou část života na dně. A rozhodla jsem se, že ten zbytek takový nebude,“ doplňuje Lhotová.

Proč ženy nechtějí sex? Může za to úklid i „druhá směna“ doma

Přestože předtím mnohokrát selhala, nakonec se jí nemoc přece jen porazit podařilo. „Přestala jsem ze dne na den,“ říká. Dnes už několik let funguje bez zvracení, i když přiznává, že myšlenky někdy zůstávají. „Pořád řeším postavu, jídlo… Ale naučila jsem se s tím pracovat. Musím mít řád - snídani, svačinu, oběd, večeři. Vyžaduje to sebekázeň,“ dodává.

Dnes se snaží pomáhat ostatním ženám a chce se tématu věnovat i odborněji. „Chci si doplnit vzdělání, abych věděla, že těm lidem opravdu pomáhám a neubližuju,“ říká. A vzkaz má jasný. „I když to trvá roky, dá se z toho dostat. Já jsem toho příkladem,“ uzavírá.

V bonusové části podcastu na uzbudu.blesk.cz  se dozvíte:

• proč se Jana odhodlala o své nemoci mluvit veřejně a kdo jí k tomu dodal odvahu
• jakou roli v tom hrála její rodina a matka alkoholička
•  jak náročný pro ni a její psychiku byl modeling, kterému se věnovala
• jaký vliv na tělo bulimie má a jak poznat bulimičku