Nejupřímnější zpověď vdovy po Hezuckém (†55): O nemoci a umírání milovaného muže!

Dotazy, které Nikole její followeři pokládali, se týkaly především nemoci a smrti Patrika Hezuckého. Nikola na ně bez obalu, upřímně odpovídala: odhalila, že ho zabil nádor neznámého původu.

Někdy v druhé půlce srpna ho začalo píchat vpravo pod žebry. Prý nijak zásadně, proto si myslel, že je má jenom skřípnutá. „Na konci srpna jsem ho s tím poslala k lékaři, pro jistotu. 4. září nám řekli, že je to zhoubný nález na játrech..“ To už ale byla nemoc ve 4. stadiu... „Kde to vzniklo, to se nepodařilo ani všemi dostupnými vyšetřeními zjistit,“ popisovala Nikola. 

Přestože čelil tak závažné diagnóze, posléze už nemohl ani pořádně chodit a natáčení podcastu se účastnil z pojízdného křesla, veřejně o své nemoci hovořil jenom jako o přechodném „moribundu“.

Svou nemoc tajil před světem, „protože skoro do posledního dne věřil, že to celé zvládne... a že teprve jednoho dne, až to bude celé za ním, o tom všem řekne. Nechtěl, aby ho někdo litoval, sděloval mu zkušenosti a prognózy. Chtěl bojovat a věřit,“ popsala Nikola.

Pár týdnů před koncem mu navíc ještě svitla naděje v podobě imunoterapie. „Byla velká šance, že pomůže. Ale už bylo pozdě... měl už vyčerpané tělo.“

Jak Patrik, tak i Nikola věřili, že se ještě najde řešení. „Obvolala jsem celý svět, vyzkoušelo se všechno, co se dalo, více udělat nešlo...“ posteskla si Nikola. Jí samotné došlo, že jejich příběh nebude mít šťatsný konec, v průběhu posledního měsíce. „To si mě stále brali různí lékaři stranou a říkali mi, že je to špatné a že to nevidí na dlouho... Já vždy přišla se slzami v očích za Patrikem a ten mi pokaždé řekl, ať nepropadám panice, že zázraky se dějí a že si je jistý, že ví, že on bude ten zázračný případ...“

Bohužel, zázrak se nekonal. V posledních dnech bylo pro Nikolu nejhorší, že si plně uvědomovala, že to jsou jejich poslední okamžiky. Jejich syn Oliver (6) se s tatínkem rozloučil 4. prosince. „Bylo to strašně těžké a bolavé, ale cítila jsem, že tak je to správně,“ vysvětlila Nikola.

Patrikův zdravotní stav se nadále zhoršoval... a pouhý den poté, 5. prosince, naposledy vydechl. Nikola byla i v těchto nejtěžších chvílích u něj. „Jsem za to moc ráda, ať to zní jakkoliv. Byl to krásný moment rozloučení, kdy jsem jeho duši poslala na cestu s tím, že je a vždycky bude nekonečně milovaný...“

Podle Nikoly je Olíček moc statečný chlapeček. „Statečnější než leckterý dospělák. Všechno, co se stalo, ví, hodně o tom mluvíme. A na vše, na co se ptá, mu po pravdě odpovídám. Je to obrovský silák,“ vysekla mu jeho maminka poklonu.

O existenci smrti vzdor svému nízkému věku věděl: před dvěma a půl lety mu zemřel pejsek, před rokem a půl dědeček. „Už jsem věděla, co říct: všichni naši milovaní, kteří nás opustili, jsou na měsíčku. Každý den na nás koukají a my je tam taky každý den společně zdravíme. Těžké to bylo pokaždé, teď potřetí samozřejmě nejtěžší.“

To, že se tatínek už nikdy nevrátí, tedy pochopil. „Dokonce se mě dva dny zpátky ptal, kdybych mohla mít jedno přání, co by to bylo. Řekla jsem, že bych si přála tatínka zpátky. A Olíček na to odpověděl: ‚Mami, přeci sama víš, že to nejde.‘ Je to moudrý chlapeček. Opravdu je...“

Na dotaz, zda Nikola může říct alespoň jednu věc, která pro ni byla po ztrátě partnera nejtěžší, odpověděla upřímně, že nemůže. „Protože každý jeden úkon, každý jeden ‚zážitek‘ byl těžký. Celá ta nemoc byla strašně těžká. Vidět ho, jak se každým dnem zhoršuje. Den, kdy se to stalo. První probuzení po tom dni. Chvíle Olíčkova pláče před usnutím. Pohřeb, vyzvednutí úmrtního listu, převzetí urny, sto tisíc okamžiků denně, kdy mu chci něco říct, napsat, zavolat. Ta chvilička, kdy mi pokaždé dojde, že už tady není. Vánoce, Olíčkovy narozeniny, moje narozeniny... Nedá se říct, co je nebo bylo nejtěžší, protože všechno to je těžké až nesnesitelně.“

Od té doby jsou všechny její dny smutné. Od září, kdy se dozvěděla manželovu vážnou diagnózu, například nevzala do ruky knihu a nevypla hlavu (i starosti) u čtení. Často se jí stává, že se během dne „sto tisíckrát“ rozpláče. „Den se mi rozsvítil až ve čtyři, když jsem přijela pro Oliverka do školky. Pak jsme stavěli Lego, dali si večeři a měli a máme se spolu hezky,“ přiznala. 

Do budoucna Nikola nic neplánuje. „Nemám už žádné sny. Ani přání. Ani plány. Měli jsme jich jako rodina tolik a sesypaly se nám jako domeček z karet. Jen si potichu přeji, ať jsme s Oliverkem zdraví. Nic víc. Co bude, bude...“ uvedla sklesle. To, jak si společně malovali stěhování do Chorvatska, kde by společně žili, je pasé. „Já se do Chorvatska asi už v životě nepodívám. Zlomilo by mi to srdce,“ odhalila mladá vdova.

Stejně tak je pro ni těžké vrátit se do jejich rodinného domečku. „Moc bychom to chtěli a máme to v plánu. Patrik by si to tak přál, chaloupka byla jeho nejmilovanějším místem na světě. Jen jsme se tam už jednou pokoušeli vrátit a vydržela jsem dva dny... Je to strašně těžké. Strašně těžké.“ Velkou oporou je jí v této době syn, rodina a přátelé. „Já sice hodně, hodně, hodně pláču, ale taky se dost často usmívám a docela často i směju. Opravdově směju.“

Pondělního koncertu v O2 Aréně, který se bude konat na Patrikovu počest, se Nikola účastnit samozřejmě hodlá. „Vím, že to celé bude neskutečně krásné a dojemné,“ je přesvědčená. Celou akci chápe jako „poctu nádhernému člověku, kterého milovalo obrovské množství lidí. A pro mě osobně to je především prostor pro Oliverka, aby na vlastní oči viděl a zažil, jak velký, úžasný a všemi milovaný byl táta člověk. Nebrala jsem ho na pohřeb, tak je to pro něj zároveň takové poslední rozloučení...“ přiznala.

Samozřejmě se už v souvislosti s koncertem, jehož cílem je vybrat peníze pro pozůstalé, na hlavu vdovy snesla kritika. I mezi dotazy...  „Někdo se ptal, na co potřebuju peníze z koncertu, který ze své vlastní iniciativy a lásky k bližnímu vymyslel a uspořádal Leoš. Že Patrik vydělával dost a že žádné peníze s Olíkem nepotřebujeme. Nepotřebujeme. Protože my nejsme zvyklí utrácet, vystačíme si s málem,“ překvapila Nikola.

Kromě toho připustila, že sama neví, co s penězi vlastně bude dělat... „Třeba je uložím Olíčkovi, aby měl časem aspoň něčím takovým vykoupené to, čím si jako malý chlapeček musel projít,“ dumala veřejně. „Ale věřte mi, že bych všechny peníze světa vyměnila za to, abychom měli milovaného manžela a tatínka naživu, žili si spokojeně v naší malé chaloupce a po nikom nic nechtěli. Tak, jak jsme to dělali celý život...“ zdůraznila.

Jak Nikola přiznala, svého muže milovala především pro jeho krásnou duši, velké srdce, neuvěřitelnou laskavost a starostlivost. „Pro jeho moudrost, protože on moudrý opravdu byl. Inteligenci, všeobecný přehled snad úplně o všem. Jeho humor. To, jak krásně voněl a jak zněl jeho smích. To, jak mluvil francouzsky. A jak zapáleně mi vyprávěl o věcech, které ho zajímaly. To, že mi naslouchal. A že jsme se spolu hodně smáli. Byl skvělý táta, ten nejvíc milující táta. Takového tatínka bych přála každému děťátku,“ líčila.

„Milovala jsem to, jak moc miloval mě. Byli jsme spolu přes 14 let a neuběhl den, aby mi neřekl, jak jsem krásná a jak mě miluje. Milovala jsem to, jak miloval život a jak si uměl života užívat. Milovala jsem ho k zbláznění až úplně do konce. Byl pro mě ztělesněním lásky, úžasný a opravdový chlap. Výjimečný!“ uzavřela s tím, že ji nejvíce mrzí, že on sám ani netušil, jak moc byl populární. „To, že ho zbožňovala skoro celá republika, jsem netušila. A on taky ne. Byl by tak nadšený, kdyby to věděl a viděl!“