Zdeňku, potkali jsme se na Kladně, kde se vám v Kladenském zámku podařilo zorganizovat stálou výstavu z pozůstalosti po vašem tatínkovi. Co přesně je na ní k vidění?
„Trvalo velmi dlouho, než se mi podařilo získat partnerství, jaké je tady na Kladně. Vděčím za to jedné televizi, kde jsem se objevil v ranním vysílání a mohl ukázat tatínkovy loutky. Hovořil jsem taky o tom, že sháním partnera, aby nám pomohl s opravami sbírky, kterou po tatínkovi mám. Ozval se pan primátor Kladna, že by to rád měl tady, takže jsme začali spolupracovat. Trvalo přibližně rok, než se celá výstava připravila. Jsem tomu velmi rád, protože mám doma po tátovi sbírku nějakých čtyři sta loutek. K tomu mám tisíce kreseb. Mám čtyři sta barevných a dalších minimálně patnáct set černobílých, k tomu mám ještě technické rozkresy, fotografie, dokumentaci, diapozitivy. Zkrátka mám velmi mnoho materiálu a velmi bych chtěl, aby to bylo vidět. Aby bylo vidět, jakou obrovskou práci táta udělal, protože na to, jaký byl gigant a talent, je tady takový pozapomenutý. Totéž, co byl pan Trnka, byl táta, akorát táta dělal hodně pro zahraničí. Dokonce jsme žili nějakou dobu i ve Španělsku, kde dělal seriál pro španělskou televizi. Tudíž byl trnem v oku systému. Měl vlastní dílnu, ateliér, kde zaměstnával lidi. Vlastně to byl takový kapitalismus v socialismu a nebyl moc populární pro vrstvy, který vládly, takže se ho snažili dekovat. Pro vládnoucí garnituru tatínek nebyl moc pohodlný, protože byl proti systému. Neměl rád komunisty a nijak se tím netajil.“
Pojďme to vzít postupně. Váš tatínek byl loutkář, z jehož dílny pochází například loutky ze slavného večerníčku Broučci. Což jsou ty českému publiku asi nejznámější a stále velmi oblíbené. Je také autorem postavičky Neználka. Jaké jsou ty další?
„Z večerníčkové tvorby jsou to Broučci, Neználkova dobrodružství, Čokoládový panáček, Čmelák Aninka a Krokodýl Ham. To bylo zásadních pět večerníčků. Krokodýl Ham byl pro slovenskou televizi. Předtím ještě táta dělal pro Českou televizi Hopsálek a Hvízdálek, Birlibán. To byly seriály, respektive několikadílné filmy, pro které tatínek taky dělal loutky. Pak dělal pro španělskou televizi. Jako jsme my měli Štěpánku Haničincovou, oni měli jistou paní Hertu Frankel, která měla své pořady ve španělské televizi. Byla tam myš Violetta a její říše fantazie, a do příběhů myši Violetty dělal tatínek loutky. Ten pořad byl neskutečně slavný. Získal cenu Eurovize, získal zlatou medaili i zlatou Nymfu a byl odvysílán ve všech španělsky mluvících zemích, čili v Jižní Americe i ve střední Evropě tátu znali všichni. Prostě byl to fenomén. Potom byly ještě loutky kalendářové, protože tatínek dělal propagační loutku. Jeden čas pracoval pro propagační tvorbu a v té době se loutka využívala jako artikl, který nejlépe propagoval. Dostal se totiž nejdál, a to mezi děti, do rodin. Ať už přes loutkové divadlo, přes krátký film, anebo přes různé výstavy. Takže tatínek dělal například pro Ministerstvo zdravotnictví, Ministerstvo dopravy. Po celém světě dělal asi osmadvacet výstav. Dělal čtyři výstavy EXPO, konkrétně v Montrealu, Bruselu, Seattlu a Osace. Takže byl světový a ta reklamní loutka, kterou dělal, byla jednorázová. Ty loutky byly statické, nehýbaly se. Vždy se udělala nějaká scénka, které měla nějakou pointu a něco představovala. Například loutky pro Ministerstva zdravotnictví byly v kampaních na očkování a zdravotní péči. Právě i přes loutku se to dětem podsouvalo a dostávalo se to k nim. Nebo tatínek dělal reklamní kampaň na zdravou výživu pro tukové závody. To byla maňásková divadla, přes která se dělala propagace tukovým závodům. Tenkrát se neřešilo, jestli jde o alkohol, takže dělal i reklamu na slivovici. Jelikož jsme byli loutková velmoc, loutkou se chlubily i vývozní firmy. Dělaly se kalendáře. Tatínek dělal pro Merkur, Pragoexport, Vítkovické železárny. Těm dokonce udělal panáčka Vítka jako znak.“
Hovoříte o tom s obrovským nadšením. Je poznat, že to pro vás hodně znamenalo. Výroba loutek byla konec konců rodinnou záležitostí, do níž jste byl od dětství zapojen. I vaše maminka tatínkovi pomáhala.
„Maminka se podílela opravdu profesionálně, já tam jen tak překážel. Až když jsem byl starší, svěřil mi táta úlohu ve stříkárně a loutky jsem stříkal, brousil a podobně. To ale byly mimochodem ty nejhorší, nejtěžší a nejblbější práce. Maminka dělala vlásky a šila na loutky. Krom tatínka v ateliéru pracovalo pět lidí. Byl tam soustružník, brusič, lakýrník a rozkreslovač. Každý měl svoji funkci a každý na loutce nějakým způsobem participoval. Ateliér byl spojený s bytem. Ráno jsme se sešli u snídaně, já pak šel do školy a tatínek do ateliéru. Když jsem přišel ze školy, šel jsem za tatínkem do ateliéru, kde jsem spíš škodil a on mě učil. Táta byl trpělivý. Ze začátku byl hodně naštvaný, protože jsem tam občas i něco pokazil. Pak už si ale zvykl, že tam patřím a učil mě to. Loutku mě naučil, ale nechtěl, abych ji dělal. Řekl, ať to nedělám, že je těžké se prosadit a být na špičce, že bych byl nešťastný. Znal mě a věděl, že jsem přelétavý, lempl, a že u ničeho nevydržím dlouho. Asi měl pravdu.“
Sám jste zmínil, že jste se díky tátově práci dostali do Španělska, kde jste žili tři roky. Kolik vám bylo a jak na tu etapu vzpomínáte?
„Bylo to mezi mými devíti a dvanácti lety. V roce 1968 na podzim tam jel tatínek, nás za ním pustili v šedesátém devátém. Žili jsme tam pak tři roky s tím, že jsme tam vždy trávili období školního roku. Na jeho konci jsme se vraceli a já tady dělal zkoušky. Maminka mě totiž ve Španělsku učila podle osnovy, kterou jí posílaly učitelky poštou, protože jinak to tenkrát nebylo možné, telefon byl drahý. Potom, co jsem v Praze udělal zkoušky, jsem dostal vysvědčení. I táta měl dva měsíce prázdnin. Chodil do lesa na houby. Hrál karty, miloval mariáš a měl tady svoji partu. Jezdili jsme na chatu. V září jsme pak jeli zase zpátky do Španělska. Takhle to probíhalo tři roky. Po třech letech ten seriál skončil a táta dostal ocenění, o kterých jsem mluvil. O tři roky později si ho pak ještě znovu přizvali ke spolupráci v pětasedmdesátém roce. Opět to byla paní Herta Frankel, pro kterou pracoval. Dělala ještě černodivadelní vystoupení v takovém luxusním revuálním divadle, La Scala se jmenovalo. A po tatínkovi chtěla loutky do toho černého divadla. Takže tenkrát tam tatínek opět jel pro ni dělat, tentokrát speciální loutky do černého divadla. Přizval si ještě paní Lamkovou a pana Lamku, což byli jeho kamarádi, kteří uměli hrát černé divadlo a poradili mu. Tudíž jsme tam strávili zase další půlrok.“
Mluvíte španělsky? Zůstalo vám něco z té doby?
„Ano, mluvím španělsky. Naučil jsem se to jako dítě, to šlo samo. Pamatuji si, že zpočátku mě maminka učila slovíčka, učili jsme se i gramatiku. Nejvíc jsem se ale naučil tím, že jsem mluvil s dětmi. První rok ne. To jsme bydleli v apartmánu, kde byla mezinárodní skvadra. Byli tam Němci, Švýcaři i Švédi. Byla tam děcka, ale nikdo nemluvil španělsky, takže jsem mluvil takovou hatmatilkou. Až teprve druhý rok, když jsme tam přijeli, jsem se skutečně začal stýkat se španělskými dětmi, a pak už to šlo samo. Měl jsem dojem, že se takhle naučím všechny jazyky, ale ono to nějak potom nešlo. Takže španělštinu umím asi nejlíp.“
Z tatínkových výtvorů jste nejen připravil stálou výstavu na Kladně. Už vznikl dokument a chystáte o tatínkovi taky knihu, ve které chcete mapovat nejen profesní stránku, ale ukázat i tu lidskou. Tak jaký byl váš táta? Jaká vzpomínka na něj se vám vybaví jako první?
„Byla to každopádně velmi silná, charismatická osobnost. Mluvil třemi jazyky, byl hudebně vzdělaný, byl vynikající bavič, miloval společnost a noční život. To se dědí, to máme po něm já i moje děti. Byl skutečně takový fenomén a magnet pro ženy. On samozřejmě miloval ženskou krásu. Na loutkách je vidět, že byl erotoman. Všechny holky jsou vyprsené, mají spodní prádélka, ale jsou tam prsíčka a jsou to vždycky krásné ženské. Táta to miloval. Opravdu miloval ženskou krásu. Taky byl třikrát ženatý a teprve až moje maminka ho udolala. Žila s ním od svých osmnácti, a to už nikdy nezměnil. Miloval ji natolik, že se opravdu zklidnil a asi už pak byl v pohodě. Ale byl to démon a měl samozřejmě svoje negativní vlastnosti. Byl obrovský žárlivec, což se projevilo hlavně v těch předchozích manželstvích. Zažil jsem ale i jako dítě jednu nepěknou scénu s mámou. Prostě to tak je, někdy se to hold tak vyvrbí a stane. Pak se tatínek hodně omlouval a už se to nikdy neopakovalo. Vím, že byl taková osobnost, že maminka si už nikdy nikoho jiného nenašla. Přestože byla mladá a krásná, když umřel, a mohla mít opravdu spoustu nápadníků, nikdy už nikoho nechtěla.“
Vyrozuměla jsem, že jste v ledasčem po něm, a právě kvůli tomu mezi vámi docházelo často i k různým střetům. Byť o něm teď mluvíte s obrovskou láskou, jako dospívající kluk jste to tak možná nevnímal.
„Bohužel je to, jak říkáte. Od puberty, zhruba od čtrnácti, patnácti let jsme s tátou bojovali. Nebyl v té době schopný akceptovat, že dospívám, dorůstám a už chci nějakým způsobem taky respekt. Já zase nebyl schopný už respektovat jeho dominanci a autoritu. Což bylo mimochodem to, co on taky nesnášel. Nikdy nechtěl pod nikým pracovat, nikdy nesnesl, aby ho někdo omezoval. Musel mít svoji svobodu, a zrovna tak jsem chtěl tu svoji tenkrát já. Tudíž jsem neustále vyhrožoval, že až mi bude osmnáct, odejdu z domova. V osmnácti jsem pochopil, že nechci odejít z domova, že je mi tam dobře a vlastně teprve potom kolem osmnáctého, devatenáctého roku jsme si začali s tátou rozumět. Bohužel v té době už potom onemocněl a už jsme prožívali jenom ta těžká období. A nestačil jsem mu říct věci, které bych mu řekl dneska.“
A co byste mu řekl, kdybyste měl tu možnost?
„Byl to prostě gigant, což jsem v té době nevnímal. Vnímal jsem ho jako normálního tátu a normálního výtvarníka, který byl úspěšný. Věděl jsem, že se pohybuje mezi špičkou, a že ho uznávají. Ale že udělal takové práce a byl takovou špičkou a takovým gigantem, to jsem opravdu nevěděl. Byl to frajer, udělal neskutečné práce a byl strašně, strašně nadaný.“
Jakou vlastnost máte po něm?
„Je toho asi víc. Bohužel povahu mám víc rozháranou než táta. Táta měl obrovskou výhodu, že dokázal být zaměřený jedním směrem. Bavila ho jedna věc, na tu se upnul a tu dělal. Tou byla loutka a hračka. To pro něj bylo první a poslední. Mě baví hudba, focení, divadlo, psaní, baví mě spousta věcí a ani jedné se nechci vzdát. Nejsem ochotný se toho vzdávat, takže to zuby nehty držím všechno, snažím se to zvládat a o to je to složitější. Správně jsem si vybral povolání, když jsem šel na herectví, které mi umožňuje užít si spoustu věcí a spoustu věcí si vyzkoušet. Není to monotónní ani monotematické. Jednou jste kovboj, jednou čaroděj, jednou jste milovník. Těch postav jsem si vyzkoušel spoustu. Cestoval jsem, filmoval jsem spoustu zajímavých lidí, a to bylo pro mě velmi důležité. Zkoušel jsem jeden čas dělat loutku. Měl jsem období, kdy jsem měl všeho po krk a řekl si, že se vším seknu, jak s divadlem, tak s filmem, a že budu dělat loutku. Vydržel jsem to asi měsíc, nebo dva a zjistil jsem, že jsem v ateliéru nebo v dílně sám, že mě to vlastně nebaví a chci být mezi lidmi. A všechno šlo zase pryč.“
Když váš tatínek v jednaosmdesátém roce zemřel, bylo vám dvaadvacet let. Z toho co vím, jste údajně jeho věci zabalili do krabic, které jste třicet let nebyl schopen otevřít. Proč to trvalo tak dlouho?
„Trvalo by to i déle, kdyby k nám nepřišel jeden člověk a neřekl: ‚Hele, ty tady máš loutky v krabicích. Nejsi blázen? Vystavuj je.' Tenkrát mě to vůbec nenapadlo. My to tenkrát opravdu uzavřeli. Bylo to asi i v takovém vnitřním rozpoložení, kdy to člověk chtěl zapomenout a nechtěl se k tomu vracet. Když jsem pak ale ty krabice skutečně otevřel a bafnul na mě táta a komplet celý jeho život, byl to hodně dojímavý a silný okamžik. Potom už nebylo cesty zpátky. Čím víc jsem do toho zabředal, tím víc jsem se tomu začal věnovat. Hrabal jsem se v té historii. Mám straně dokumentace o tátovi, hodně papírů, které musíte přečíst. Ať už jsou to jeho rukopisy, což je strašné, protože když chtěl, psal krásně velká a čitelná písmena. Co si ale psal pro sebe, jsou takové titěrné niněry. A u toho úplně nervuji, protože než přelouskám tři věty, je hodina pryč. Jsou tam taky smlouvy a kontrakty s různými společnostmi, ze kterých se teprve dozvídáte, které loutky a pro kterou firmu, ve kterém roce dělal. To všechno musíte prolézt, abyste mohla dát dohromady nějakou chronologii. Já jsem bohužel jediný na tomhle světě, kdo je to dneska schopný dát dohromady, protože už nežije nikdo, kdo by o tom něco věděl. Takže na mně je bohužel ta váha. Proto chci také vydat knihu, a proto už vznikl i dokument. Snažím se ty věci co nejrychleji předat dál, kdyby to se mnou seklo, což může být každým dnem, jelikož už nejsem nejmladší, aby ten odkaz žil dál. A aby ty loutky zůstaly tady v republice.“
Když jste po třiceti letech krabice s pozůstalostí po tátovi rozbalil, údajně jste se rozbrečel. Skutečně?
„Ano. Já jsem dojímavý. Brečím, i když je v televizi nějaká scéna, kde se třeba víc lidí raduje, nebo když jsou nějaké dojemné milostné scény, tak si popláču. Jsem taková fňukna. Možná i to se dědí. Ne, že by táta brečel, ale ségra brečí, když se pustí hymna. My jsme taková dojímací rodina. Takže ano, bylo to opravdu silné.“
Ještě mi řekněte, jak to bylo s nabídkou od Walta Disneyho, která přišla vašemu tatínkovi. Ví se, že ji dostal a že ji odmítl. Opravdu to bylo tím, že nechtěl mít nad sebou žádnou autoritu a volání Hollywoodu nevyslyšel kvůli své povaze?
„Ano. Bylo to tak. Když dělal Cestu do pravěku, dostal pak i od pana Zemana nabídku pracovat pro něj, chtěl ho k sobě. I pan Skupa ho chtěl v divadle. Musel by tam ale být pořád, musel by pracovat pod nimi, to znamená chodit na určitou hodinu a skončit v určitou hodinu. On byl sice workoholik, ráno vstal, šel pracovat a končil v noci, v ateliéru se končilo v devět. To ale bylo proto, že chtěl. A když nechtěl, sebral se a udělal si třeba týden dovolenou. Vždycky měl taky dva měsíce prázdniny, to si držel. Taky jsem potom chtěl dělat profesi, ve které budu mít dva měsíce prázdnin, byť jsem je pak v divadle v životě neměl. Každopádně tenkrát by to pro tátu znamenalo ještě i imigraci. Musel by do Ameriky, a to on nechtěl, měl tady rodinu. Sice se pak za rok rozváděl, takže to je z pohledu budoucnosti směšné, nicméně řekl, že kvůli rodině ne.“
To bylo s druhou ženou?
„S první. To byla první žena a první dítě. Musel by odjet do Ameriky, musel by tam pracovat a pravděpodobně i zůstat, protože systém by ho jen tak nepustil. A na to řekl, že v žádném případě.“
Zmínil jste otcovu bojovnost proti režimu, který v Československu tehdy panoval. Měl příležitost stát se ředitelem Krátkého filmu, ale odmítl ji právě proto, že by to znamenalo nutnost upsat se spolupráci s StB, že?
„Je opravdu úžasné, co tenkrát táta dokázal nejen pracovně, ale i diplomacií. I když, jak jsem říkal, určité diplomatické dovednosti, co se týče vztahů, mu chyběly. Co se ale týče práce, musel vycházet s lidmi, se kterými byl ve styku. A dokázal proplout, když to řeknu takhle blbě, tím systémem, aniž by se skutečně musel ohnout, nebo kolaborovat. I tak se dokázal udržet na špičce a dokázal se uživit. Chodili k nám lidé, kteří byli jednoznačně u StB, nebo s ní spolupracovali, ale musel s nimi být ve styku, protože byli na vysokých místech a přicházela od nich práce. A tenkrát mu nabídli právě tohle místo. Jsou to lidé, které jsem znal, nebudu je jmenovat, ale znal jsem je a chodili k nám. Pamatuji si je jako dítě. Každopádně když jsme se vrátili ze Španělska, šel podepsat smlouvu. Tenkrát mu dokonce nabízeli, že mu zařídí dům, ať si ho vezme klidně na půjčku, že mu ho zaplatí a pak jim to bude splácet. Táta to naštěstí neudělal. Nicméně šel podepsat smlouvu a zjistil, že jeden z těch papírů je spolupráce. Tak to nepodepsal a zase nesměl pracovat. Myslím, že to trvalo dva roky a musel se rehabilitovat tím, že udělal Neználkovy příhody ruského autora Nosova, aby mohl zase pracovat. Oni ale chtěli, aby pracoval, protože vozil prachy. Jezdil do zahraničí, vystavoval a vozil peníze. Bylo to takové zvláštní proplouvání.“
Během těch dvou let, kdy nemohl pracovat, si to vykládám tak, že nemohl vyrábět loutky. Co dělal?
„Nedělal nic. Co já vím, tak nedělal nic, protože nemohl. Byl nešťastný. Nemohl pracovat vůbec. První zákaz, který přišel, byl po Broučcích paradoxně. Pracoval na nich jako loutkář, ale napsal je Jan Krafiát. Psalo se o nich i v zahraničí, byl to fenomén. Přesto byl táta pozván na StB, jak to, že dělal náboženskou tématiku. ‚Jak to, že se tam modlí a předsouvá se to dětem? Takhle ne!' Vyloučili ho ze Svazu výtvarných umělců, dostal černou tečku a nesměl pracovat. Díky tomu, že ho chtěli ve Španělsku, se to pak naštěstí přehouplo. Táta v té době dostal nabídku a do Španělska ho pustili, protože to byly peníze. Tenkrát to fungovalo tak, že stát vám sebral veškeré valuty, které jste přivezla, protože potřebovali na obchod. Potřebovali dolary, marky a cizí měnu. Tu vám sebrali. Pragoexport, přes který jste musela jet, vám sebral 40 procent jako provizi a 60 procent vám proměnil na tuzexové bony. Což byly poukázky do specializovaných obchodů, kde jste si koupila alkohol, džíny, ovoce a tenkrát také auta. Nic jiného se tam kupovat nemohlo. Bylo to zajímavé. Přestože byl táta, jaký byl, ven ho posílali, protože ty prachy potřebovali. A to se týkalo všech umělců, nejen táty.“
Když několik let nepracoval, znamená to, že měl vyděláno tak…
„Ano, jak si teď procházím smlouvy a jeho aktivity, zjistil jsem, že vydělával na tu dobu skutečně veliké peníze. Ale to proto, že byl dobrý, protože byl skutečně špička. A tím nemyslím jen zahraniční honoráře, ale i ty tuzemské.“
Jaké plány máte se stálou expozicí na Kladně? Stačí vám, nebo byste chtěl tatínkův odkaz ještě rozšířit?
„Pevně doufám, že tohle je jenom začátek, protože ta výstava není zatím velká. Je poměrně skromná. Loutek je mnohem víc, i té dokumentace a materiálů. To znamená, doufám, že se nám podaří po čase najít ještě další prostory, kde to vystavíme všechno. Doufám, že na Kladně to zůstane už trvale, že se domluvíme a sbírka bude zdejší, že bude v jejich majetku a budou ji předávat dalším generacím. S tím, že poskytnu všechny podklady a podaří se mi to stihnout, aby všechno bylo, jak si představuji. Aby se vědělo, co všechno táta dokázal, jaký byl a co uměl. Abychom věděli, co máme v krvi, protože to jsou české geny.“
Říkáte geny. Nemůžu se ubránit pohledu na loutku Broučka za vámi, jelikož jste údajně byl její předlohu. Je to tak?
„Je to tak. Tedy já to vím z doslechu, protože mně tenkrát bylo málo. Ale říká se, že je dělaná podle mě. Když mi byl rok, dva a vidím se na fotografiích, měl jsem skutečně takhle buclaté tvářičky a vypadal jsem tak. Byl jsem okaté, buclaté, malé dítě a podobnost s Broučkem tam skutečně je. Takže asi ano a takhle se to pak tradovalo. Tu loutku mi táta dal. Byla to loutka, která byla na výstavě EXPO v sedmdesátých letech, není to už ten originál z televize.“
