Felixi, v letošním Českém slavíkovi jsme vás slyšeli zpívat poctu Aničce. Neuvažoval jste někdy, že byste byl místo muzikantem raději zpěvák?
„Zpívám odmala, pořád, rád a všude. Lidi se občas diví: Vy tak hezky zpíváte? To jsme nevěděli! Asi je to tím, že nejsem zaškatulkovaný jako zpěvák, ale spíš jako hráč. Zpěv jsem ale paralelně s konzervatoří studoval soukromě u pana profesora Jankovského. Když jsem pak studoval klarinet na vysoké škole, tak jsem zase chodil na soukromé hodiny dirigování.“
Už je to třičtvrtě roku, co Anička odešla. Jak to v sobě zpracováváte?
„To se zpracovává pořád… S tím se nevypořádám asi nikdy. Anička tady měla být dál, měli jsme být pořád vedle sebe…Těžko se mi o tom mluví. Čas to ostří trochu zakulatí, ale smířit se s tím nedá.“
Máte ji pořád vedle sebe?
„Mám. Spoustu jejích věcí mám před očima každý den.“
Zdává se vám o ní někdy?
„Ne. Až v září, první noc po operaci, na které jsem byl, se mi o ní zdálo poprvé a v listopadu, v den, kdy jsem šel na poslední kontrolu. Náhoda? Nemyslím si.“
Byly to hezké sny?
„Byly pozitivní. Ale já bych chtěl, aby se mi o ní zdávalo víc. Už jsem to vyslovil i nahlas. Asi mě nechce trápit. Zdálo se mi o ní dvakrát, bylo to hezké a zatím to má asi stačit.“
Zmínil jste operaci. Už jste v pořádku?
„Jsem. Nebyla to akutní operace, ale plánovaná a dopadla dobře.“
Upřesníte, o co šlo?
„O chronický zánět v tlustém střevě, způsobený divertiklem.“
Jak se to projevuje?
„Bolestí břicha, musejí se brát antibiotika. Doktor mi říkal, že když se to vrátí třikrát, tak dost, takže jsme se domluvili na tom, že se vyndá. Od té doby se hlídám, téměř nepiju, jedl jsem bezezbytkovou dietu.“
Kdo vám ji vařil?
„Já sám. Rýži, kaše, ryby na páře, atd… není to špatné.“
To jste šikovný. Prý jste kdysi chtěl být kuchařem, je to tak?
„Bavilo mě to, tak jsem si říkal, že bych to zkusil. A ještě že to tak nedopadlo. To je tak náročná práce! Máma mě učila vařit, taky babička to uměla skvěle. Takže já jsem všechno odkoukal, zkoušel připravovat rodičům a jim to chutnalo! Táta má mlsný jazýček, ten by mi řekl, že mu něco nejede. Udělal jsem mu steak, říkal, že je to výborné, tak mě to povzbudilo.“
Dal jste si na kuchaře přihlášku?
„Nakonec ne, šel jsem rovnou na konzervatoř.“
Kdy jste přišel na to, že bez muziky nemůžete být?
„Už jako kluk jsem byl posedlý posloucháním hudby. Pořád jsem potřeboval nakupovat nové kazety, později cédéčka. Michael Jackson, Mike and The Mechanics, George Michael, Wanastowi Vjecy, David Koller, to byly moje devadesátky, kolem roku 1991 přišla první Lucie, pak druhá a tam to všechno začalo. Bylo mi asi sedm, vyšla Lucie, In the Sky a já se do ní úplně zbláznil. Byl jsem šílený po Černých andělech.“
Co na to rodiče? Předpokládám, že tuto muziku neposlouchali.
„Táta si doma mou muziku nepouštěl, tak jsem to do něj »rval«, když jsme jezdili v autě. Líbila se mu například písnička Lucie, převyprávěl jsem mu nějaké klipy, a buď jsem mu to zpíval, nebo říkal. Vždycky mě poslouchal, byl dobrý, vydržel to!“
Máma se věnovala tvorbě pro děti. Jak jste doma prožíval Žížalu Julii?
„Žížala u nás běžela, když mi bylo asi pět. Bylo to výborné, líbilo se mi to, my jsme ji hrávali a zpívali i živě, například s celým Big Bandem v Lucerně. Třeba si pamatuju, jak jsem seděl na klíně Badyho Zbořila (bubeník Pavel Zbořil – pozn.red.), on mi držel ruce a hrál se mnou písničku Chytila jsem na pasece žížalu, to bylo úžasný. A pak se mi splnil sen, že jsem si zahrál na bicí s Davidem Kollerem.“
Kolik vám bylo?
„Asi deset. Bubnoval jsem s ním před vyprodaným Obecňákem! Tehdy jsem měl období, že jsem chtěl být bubeníkem, byl jsem bicími totálně posedlý. Pořád jsem otravoval rodiče, ať mi je koupí.“
A koupili?
„Koupili mi je k Vánocům jako velký dárek, jenže mi je dali na půdu místo do sklepa, a to udělali chybu, protože byly slyšet po celém baráku.“
Takže vám je pak sebrali?
„Postupně jsme je odstěhovali na chalupu. Když jsem chodil na klavír na ZUŠku, učil jsem se zároveň na bicí, na klarinet a později, pro změnu díky Nirvaně, jsem se sám učil i na kytaru.“
To vás ta muzika hodně pohltila.
„Miloval jsem ji, nasával jsem všechno jako houba. Pořád jsem měl sluchátka na hlavě a poslouchal, poslouchal, pořád dokola. Klasiku, symfonickou muziku miluju. Dneska, když se dívám na své děti, že by byly hudbou posedlé jako já, tak to není v takové míře. Ale dneska je jiná doba, mají mobily, hry, takže to je těžší. To za nás bylo sice taky, ale hudba byla tak nějak blíž, i když nebyla tak dostupná jako dnes.“
- Registrace je pro vás zcela zdarma.
- Získáte přístup k veškerému bleskovému obsahu.
- Užijete si bonusové akce a výherní soutěže.
