Sexualizované násilí není o sexu, ale zneužití moci. "Ideální oběť neexistuje," říkají expertky z proFem
Do nejnovějšího dílu podcastu Už budu! si moderátorka Zorya Blue pozvala hosty hned dva. Dvě ženy, které stojí za organizací proFem, která pomáhá obětem domácího a sexualizovaného násilí. Ředitelka Jitka Poláková a vedoucí psychoterapeutických služeb Irena Filipová vysvětlovaly, proč se ženy sexualizovanému násilí často nebrání, proč útok nenahlásí hned a co stojí za tím, že si oběť někdy nevzpomene i na zásadní detaily? Obě odbornice boří nejčastější mýty, včetně toho o ideální oběti.
Sexualizované násilí si společnost často spojuje se sexem, to ale Poláková s Filipovou vyvrací. „U sexualizovaného násilí nejde primárně o sex. Je to zneužití moci, často ve vztahovém kontextu,“ vysvětluje Poláková. Právě tato forma násilí je v drtivé většině případů páchána na ženách, podle statistik jsou ženy oběťmi až v 95 procentech případů.
Proč tolik? Podle Polákové i Filipové to souvisí s patriarchálním nastavením společnosti. „Ještě donedávna byla žena chápána jako majetek muže, který s ní mohl zacházet, jak chtěl. Tyto vzorce bohužel částečně přetrvávají dodnes,“ dodává Poláková. Obě expertky ovšem připomínají, že i muži se mohou stát oběťmi, jen o tom méně mluví.
V oblasti sexualizovaného násilí stále panuje celá řada mýtů. Podle psychoterapeutky Ireny Filipové například dodnes přetrvává představa, že oběť se musí chovat určitým způsobem. „Lidé čekají uplakanou, traumatizovanou ženu. Jenže mnoho obětí reaguje jinak, třeba se smějí, působí odtažitě nebo až ofenzivně. Je to stresová reakce. Ideální oběť neexistuje,“ vysvětluje.
Právě tyto nečekané projevy pak mohou vést ke zpochybňování výpovědí žen, a to i ze strany policie. „Setkáváme se s tím, že jejich věrohodnost je snižována jen proto, že nereagují tak, jak by se čekalo,“ dodává Filipová.
Dalším rozšířeným mýtem je pak očekávání aktivní obrany ze strany oběti. Filipová vysvětluje, že v mnoha případech sexualizovaného násilí jde o útok ze strany někoho, koho oběť dobře zná. „Je to někdo blízký, partner, kolega, známý. Právě proto je obrana mnohem těžší. Ženy popisují i stav odpojení od vlastního těla , tělo jako by přestalo poslouchat,“ popisuje.
Proč se neozvou hned?
Zorya Blue položí i otázku, která bývá v souvislosti se sexualizovaným násilím pokládána velmi často - proč se mnoho žen se svou zkušeností svěří až po letech? Proč čin neběží nahlásit hned? Odpověď je komplexní. „Když se oběť už někdy setkala s necitlivou reakcí, od instituce, policie nebo i blízkých, ztrácí důvěru. Výzkumy ukazují, že po špatné reakci trvá i sedm let, než se žena znovu odhodlá promluvit,“ tvrdí Poláková. Velkou roli hraje i to, že pachatel bývá součástí rodiny či blízkého okruhu. „Ženy se bojí rozbít rodinu, nebo že jim beztak nikdo neuvěří,“ doplňuje.
Po útoku mají navíc oběti jedinou potřebu, ukrýt se a přežít. „Po napadení chtějí jít do bezpečí, vysprchovat se, lehnout si. Ne jít na policii, svlékat se před cizími lidmi a znovu si to prožívat. Je zcela logické, že to neudělají hned,“ vysvětluje Poláková. Dodává, že ji překvapuje, že to veřejnost stále nechápe.
Ještě komplikovanější je pak situace, kdy je pachatelem známá osobnost, jako například v kauzách Feri nebo Cimický. „Pokud je pachatel veřejně známý, jeho moc a vliv jsou ještě větší. Pro ženy je v takové situaci téměř nemožné ozvat se. Je to podobné jako u případů zneužívání v církvi,“ říká Poláková.
V bonusové části podcastu na uzbudu.blesk.cz se dozvíte:
- Jaké další rozšířené mýty o sexualizovaném násilí ve společnosti přetrvávají
- Jak české soudy pracují s případy sexualizovaného násilí a jaké problémy v systému odbornice vidí
- Co dělat, když se nám svěří někdo blízký, že zažil sexualizované násilí - jak reagovat správně a čemu se naopak vyhnout
- Jaké formy prevence sexualizovaného násilí jsou podle proFemu reálně účinné
- Pokud jsou oběťmi muži – jaké jsou jejich projevy, reakce a potřeby a jak se liší od ženských obětí
Toho sa oni nemusia báť ...